Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
 
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
 
Kuku chr
 
Za chvileèku se zaètete do mé poslední vzpomínky z raného dìtství. Ale proto¾e znám zásadu Nikdy neøíkej nikdy(!), nechávám si zadní dvíøka aspoò na pùl dlanì pootevøená. To kdyby se v mé ospalé pamìti pøece jen probudila ještì nìjaká vzpomínka, aby se sem mìla kudy  protáhnout...
 
Tak¾e -jsme v pohranièní moravské vesnici, asi sedmý, osmý rok po válce. Není se tedy èemu divit, ¾e vzpomínky na válku jsou ještì hodnì ¾ivé a dìtské hry jsou plné dobrodru¾ství motivovaného válkou. Nìkdy jsou to smyšlené hry, nìkdy bereme jako dobrodru¾nou hru realitu. To bývá tehdy, kdy¾ vítr zanese nad pole a les za vesnicí vzdušný balon a z nìho zaène chumelit mno¾ství letákù. My, dìti s jásotem bìháme tím smìrem, kterým se balon pohne, a sna¾íme se co nejvíc letákù ulovit. Textu, který je na nich natištìn, nerozumíme, ale dospìlí nám papíry berou a ty pak kamsi mizí...
Škoda! Skládala se z nich bezvadná letadélka! A¾ pozdìji, kdy¾ u¾ jsem "mìla rozum", jsem se dozvìdìla, ¾e to byly "štvavé letáky", které k nám posílali "západní imperialisté" z blizouèkého Rakouska...
 
Kdy¾ pominulo období her "na praèlovìky", dostala se do popøedí našeho zájmu hra na partyzány. Ta byla vylepšena ještì faktem, ¾e jsme ve škole èetli na pokraèování kní¾ku Timur a jeho parta, a tak jsme "partyzánské" nápady vylepšovali ještì nápady "timurovskými". Naší nejvìtší starostí bylo, kde si udìláme "boudu" (dnešní skauti èi junáci by øekli klubovnu). Musela to být "bouda" øádnì partyzánsky utajená, proto naše oblíbené zarùstající staveništì školy nepadalo v úvahu - bylo hned vedle našeho domova. Pøi svém pátrání jsme zacházeli stále dál od našeho domova - a¾ do lesa, který  zaèínal asi 300m od našich domkù. Krajem lesa vedla lesní cesta, po které chodívali do práce lidé zamìstnaní v kamenolomu. Lom se nacházel na jedné stranì údolí, kterým protékala øíèka, a byl od Krasnice vzdálen asi 3 km. Kolem nìho byla nebezpeèná zóna, kam a¾ mohly dopadnout kusy kamenù, kdy¾ se v lomu støílelo. Je sice pravda, ¾e zaèátek odstøelu i jeho ukonèení ohlašovala siréna, ale pøesto! Kdy¾ jsme se zabrali do hry, nevidìli jsme a neslyšeli...
A èást zmiòované cesty le¾ela v této zónì. No a pár metrù od této cesty zaèínala mýtina, kde stála chata,v ní¾  jsme pozorovali ¾ivot jen týden dva o prázdninách, a kousek pøed chatou rostla mladá a hustá smrèina. Kdy¾ jsme se prodrali dovnitø, museli jsme se po partyzánsku plazit, a bylo nám tedy jasné, ¾e tohle je naše místo. Uvnitø byl malý "plácek"-kdy¾ jsme se hodnì skrèili, vlezli jsme tam ètyøi. Vìtší vìtve zaèínaly a¾ ve výšce asi jednoho metru a tvoøily pøirozenou støechu. Tu jsme ještì zdokonalili pøidáním dalších vìtví. Na zemi jsme vytvoøili z dalších vìtví (nemìli jsme o nì nouzi, v lese pracovali døevorubci) nìco jako lehátko a na zbytek plochy jsme nastlali mechové polštáøe. Bouda byla  udìlaná dùkladnì - skoro do ní nepršelo, a tak jsme v ní trávili spoustu èasu. Rodièùm po èase zaèalo být divné, kam zmizíme, sotva dopíšeme úlohy, a odkud se vracíme zmazaní jako èuòátka, s jehlièím všude vèetnì vlasù, ale nám se podaøilo v¾dy vèas uniknout jejich pátravému pohledu. A¾ jednou, v dobì, kdy u¾ jsme si byli naším úkrytem tak jistí, ¾e jsme polevili v ostra¾itosti, nás vyhmátli. Mùj a Otùv tatínek se vydali po našich stopách a zahlédli, jak mizíme ve smrèí. No, to by nevadilo. Vadilo však, ¾e jsme  si to - siréna nesiréna - klidnì šupajdili po nebezpeèném úseku cesty právì v dobì, kdy v kamenolomu zaèal odstøel.  Následovalo kázání a zákaz her v tìchto místech, co¾ byl konec i naší boudy...
 
No vidíte! V¾dy» já jsem ani nenapsala, ¾e bouda mìla svùj "krycí" název!  Kdy¾ jsme v ní byli poprvé, poøád nás znepokojoval zvuk, který jsme dešifrovali jako Kukúúú chrrr. A proto¾e tento podivný hlas nás provázel pøi ka¾dém pobytu v boudì (dnes u¾ dávno vím, ¾e to bylo volání divokého holuba), dostala bouda tajuplný název - Kuku chr.
Míla Nová
Co jsem to vlastnì chtìla (1)
Co jsem to vlastnì chtìla (2)
Co jsem to vlastnì chtìla (3)
Co jsem to vlastnì chtìla (4)
Co jsem to vlastnì chtìla (5)
Co jsem to vlastnì chtìla (6)
Co jsem to vlastnì chtìla (7)
Co jsem to vlastnì chtìla (8)


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.03.2007  09:34
 Datum
Jméno
Téma
 20.03.  09:34 Ludmila T
 18.03.  09:45 Mila V¹em, kdo pøièinili slùvko
 17.03.  14:19 Jana Vesuvanka pìkné :-)))
 17.03.  14:01 Mila janinì
 17.03.  11:37 janina
 17.03.  10:29 Bobo pro Magdalenku
 17.03.  08:33 Magdalena
 17.03.  07:20 hera