Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já!

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

* * *

Zlaté sáně

Nikdy už nebyly zimy takové jako v době mého dětství. Když mne maličkou vozívala maminka na saních pořádně zabubanou ve fusaku z beránka po silnici, kterou pečlivě prohrnuly pluhy, neviděla jsem nic než vysokou hradbu sněhu po obou stranách. Jely jsme navštívit tetu Julču a Jiřince s Jeníkem jsme vezly pomeranč. Byla to tehdy v době války velká vzácnost a já jsem jím měla trochu poděkovat za péči, kterou mi věnovali v době maminčiny nemoci. Celou cestu přes městečko prý máma za sebou slyšela, jak si v teple spokojeně broukám a co chvíli říkám…“na, kuko, papej“… No a pak už nebylo co dát, protože ze vzácného pomeranče zbylo jen pár rozmačkaných kousků. To ostatní jsem cestou nabízela tomu „klukovi“. Jen už si nejsem jistá, jestli jsem to nesnědla třeba sama.

Padej, padej, bílý snížku, schováme se do kožíšku.
Když nastane metelice, vezmeme si rukavice,
Vytáhneme zlaté sáně, pojedeme z naší stráně.
Padneme-li do závěje, snad nás vítr nezavěje.
Vrátíme se domů zpátky k naší mámě na pohádky.

Tuhle říkanku mne naučila maminka, když jsem byla malá a s nosem na skle okna jsem vyhlížela první sníh. To bylo radosti, když se objevily první vločky a já věřila, že jsem je svojí říkankou přivolala. A jak byly krásné! Ani jedna nebyla stejná jako ta druhá, a když lehounce dopadly na dlaň, zbyla po nich třpytivá studená kapička.

Jako dítě jsem milovala zimu. Brzy po obědě se venku začalo šeřit a já jsem si představovala, jak v tom tajuplném světle bloudí kolem domu Meluzína. Často ji bylo slyšet kvílet v komíně. Babička Antonie vyprávěla, že je to duše nešťastné matky, které děti uhynuly hlady a ona teď bloudí světem, hledá je a žadoní u každého domu, aby jí lidé pro ně dali něco k jídlu. Vždycky mě varovala, abych nechodila ven, když je slyšet pláč nešťastné Meluzíny, protože by si mne mohla odnést. Když kvílení neustávalo, vzala do hrsti trochu mouky, otevřela dveře a rozhodila ji do vzduchu. To aby Meluzína mohla svým dětem uvařit kaši. Moc jsem se bála a nevystrčila bych ze dveří ani špičku nosu. A jak mi běhal mráz po zádech!

Bývala ta tajemná předvánoční doba plná vůní. Začínala zabíjačkou a bylo mi moc líto toho prasátka, které jsem chodívala s maminkou krmit. Ale milovala jsem taky čerstvě uvařené jitrničky a do křupava upečená jelítka a čekání v teple udírny na první šrůtku. Nikdy se nedá zapomenout, jak byla dobrá.

Pak přišla doba pečení cukroví. Protože bylo brzy po válce, nebylo k dostání moc dobrot, které jsou dneska samozřejmé po celý rok, sehnalo se trochu ořechů, medu a jablíček. Ze švestek jsme si uvařili povidla a trochu jich maminka usušila na plechu v troubě. Pak je nakrájela na kostičky a hned byly dobré žvýkací bonbony. Chodili jsme na šípky, ze kterých se vařila moc dobrá marmeláda. Z ní a cukru se udělala růžová hmota, ze které jsme točili „písmenka“, sušili je na plechu a pak věšeli na stromeček. Velkou parádu taky dělaly „skákavky“. To bylo vykrajované cukroví z bílků, cukru a trošky kakaa. V puse se jen rozplývalo. A jak dobré byly „podvodnické“ šátečky!

Než však přišly ty úplně opravdové Vánoce se stromečkem, Ježíškem a dárky, užila jsem si plno legrace při stavění sněhuláka. Musel mít mrkev místo nosu, očka a knoflíky z kousků uhlí, na hlavě starý děravý hrnec. A to koště mu rozhodně nesmělo chybět, i když potom chybělo mamince. Že jsem po takovém stavění byla mokrá a zmrzlá, to patřilo jaksi k věci. Maminka uvařila lipový čaj s medem, podstrčila na talířku pár kousků cukroví a já byla blahem v sedmém nebi.

S prvním sněhem se taky musely nachystat sáňky. Byly skutečně „zlaté“, měly velké kulaté „berany“ a z kopečka jely úplně samy, ani se jim nemuselo pomáhat. Když jsem trošku povyrostla a mohla jezdit sama, troufla jsem si i na Kovářův kopec. Panečku, to to z kopce fičelo, ještě že dole byly pořádné závěje, do kterých jsme zapadli až po uši. Ani nám nevadilo, že se šeří víc a víc, že nám nad hlavou dávno září plno hvězd a že mrzne, až praští.

Dny s krátily stále víc, takže to vypadalo, že tma je skoro pořád, ale čím byly kratší, tím blíž byl ten tajemný večer. Z ničeho nic se pod kůlnou objevil smrček a já si každý den chodila k němu přivonět.

A už tady byl vytoužený Štědrý večer! Tatínek odnesl smrček vedle do světnice, já musela zůstat s maminkou v kuchyni a pomáhat. Jenže co to bylo za pomáhání, když za dveřmi to tajemně šustilo a cinkalo. Každou chvilku jsem odběhla a snažila se klíčovou dírkou něco uvidět. Babička mi říkala, že je tam Kristindl a já až po letech pochopila, že to tajuplné jméno znamená Christ Kinder – Ježíšek .

Už si vůbec nepamatuji, že bych taky jedla štědrovečerní večeři. Nejspíš ano, protože bez ní by Ježíšek ani nepřišel a vůbec nic by mi nepřinesl. Co všechno mi za ta dětská léta přinesl, už nevím. Pamatuji si ale, že největší radost jsem měla z malé hadrové panenky (po letech jsem se dověděla, že ji šila maminka), mojí první a na dlouhou dobu vlastně i poslední, kterou jsem nosila všude, kam jsem se hnula.

A pak mi jednou Ježíšek přinesl překrásnou knížku. Byla to pohádka o Sněhurce s velkými barevnými obrázky, nad kterými jsem dokázala sedět nekonečně dlouho a žila jsem v tom temném hradu s macechou čarodějnicí, plakala jsem s opuštěnou Sněhurkou v hustém lese, radovala se z lesních zvířátek a ptáčků, kteří ji přišli potěšit a zavedli ji na palouček s chaloupkou sedmi trpaslíčků. A jaký strach jsem měla, když ta zlá macecha, přečarovaná na hodnou babičku, přinesla Sněhurce otrávené jablíčko! Tolik jsem plakala nad mrtvou dívenkou, že jsem tu stránku úplně promáčela. Ale pak ta úleva! Dech se mi tajil nad krásným princem a mačkala jsem si palečky, aby ji opravdu zachránil.

Byla jsem tehdy tak malá, že jsem ještě neuměla pořádně ani mluvit natož číst. Ale maminka mi pohádku často četla, a protože byla veršovaná, uměla jsem ji brzy nazpaměť. Dodnes si jeden veršík pamatuji… a řeklo jí kouzelné zrcadlo: jsi věru krásná sice, ale tvá dcera Sněhurka je krásnější mnohem více…

Jen jsem místo zrcadlo říkala „očadlo“, sem tam jsem šišlala a Sněhurka byla „Sněhulka“, protože jsem neuměla „r“. Po letech maminka vzpomínala, jak jsem uváděla v údiv sousedky, když s knížkou na kolínkách jsem listovala a podle obrázků „četla“.

Jinou milovanou knížku jsem dostala o Vánocích před tím, než jsem šla do školy. Byly to pohádky. A bylo v ní plno obrázků. Do té doby jsem to zapeklité „r“ ještě neuměla, a proto bylo úplné pozdvižení, když jsem nad jedním obrázkem překvapeně vyhrkla… tady je Karrrkurrrka!

Jak už to v životě bývá, žádné další Vánoce neměly tolik kouzla a tajemství jako ty předškolní. Škoda.

Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová

* * *

Zobrazit všechny články autorky