Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Obyèejná lidská radost
aneb Radost jako hrom

Nenechala mì dospat. No jako obyèejnì!

Copak u¾ zvonil budík? Zapomnìla jsi, co jsme si domluvily? ...Mlè u¾ koneènì, probudíš Mílu! – okøikovala jsem ji tlumenì a tak dlouho, dokud mi nedošla trpìlivost a nepochopila jsem, ¾e se namáhám zbyteènì, a to dokonce hned ze dvou dùvodù: První byl ten, ¾e Lili po ránu prostì odmítala poslouchat. Nebo jste snad nìkdy slyšeli, aby kakadu poslouchal? A ještì k tomu na jaøe, kdy se u¾ celá pøíroda dávno probudila k novému ¾ivotu? Hádali se u¾ i vrabci za oknem a to byli ve srovnání s Lili nìjací spáèi!


Druhým dùvodem bylo, ¾e Míla vzhùru u¾ dávno byl. Sedìl v poklidu u stolu a snídal. Tedy - pøedstíral, ¾e v poklidu, podobnì jako pøedstíral, ¾e snídá, jen¾e to bych ho nesmìla znát. V jedné ruce dr¾el l¾ièku a mechanicky s ní mlátil o okraj hrnku dávno vychladlého èaje, druhou pomalu a soustøedìnì listoval ve spise a bloumal nad zprávami, kterými ho zásobovaly sociální pracovnice z terénu. Jestli jsme mìli spolu zùstat, nešlo to u¾ takhle dál. Nejdøív si zaèal nosit lejstra domù, pozdìji s nimi tahal i starosti. Poslední dobou jsme spolu nedìlali u¾ nic jiného, ne¾ celé veèery øešili jeho pøípady. Co kdyby a kdyby a která z tìch neøešitelných variant je horší?


S hudráním jsem vystrèila nohy z teplé postele, po pamìti nazula baèkory a stáhla z klece deku. Tou se Lili nedávala zmást a do¾adovala se pozornosti u¾ od svítání tolik a tak silnì, ¾e jsem mìla obavy, aby nás i s klecí jednou nevystìhovali.
– A¾ zazvoní budík! ...A budík ještì nezvonil! –
Lili nazlobenì vztyèila ¾lutou chocholku a krátce s ní potøepala, jako by øíkala – Opravdu? Mnì se zdálo, ¾e zvoní! Vzápìtí, snad aby nebylo mýlky, o èem je øeè, rozezvuèelo její hlasité a chrèivé – crrr a – chrrr tabulky oken. Tak vidíš, zvoní, øíkal její vítìzný pohled.


Podívala jsem se vyèítavì na mu¾e s hlavou nevšímavì ponoøenou do lejster. ®luè ve mnì pøitom znovu vzkypìla tak silnì, ¾e jsem chytila baèkoru a po pamìti s ní praštila smìrem, odkud se ozývalo neúnavné a nepøedstavitelnì pronikavé vøeštìní.
– Vøeš»ák za nic nemù¾e. Kdy¾ máš vztek na mì, proè si ho vyléváš na nìm?–
Pøezdívku dostala Lily od Míly. Nevra¾ivost byla oboustranná, nejen¾e Lili mu¾e nikdy nepøijala do našeho spoleèenství, ještì vyu¾ila ka¾dou chvilku k tomu, aby mu to dala najevo.

Baèkora jako obyèejnì minula cíl a udìlala na zdi další flek. Spokojenì jsem si odfrkla. Strefila jsem se! Tedy skoro! Strefit se pøesnì jsem samozøejmì nechtìla, to by mi Lili nikdy neodpustila. Jako obyèejnì na okam¾ik ztichla a natoèila po mnì korálky oèí, aby se ubezpeèila, jak to myslím. Obrátila na vrch hlavy nejdøív jedno oko, a¾ se jí èervenohnìdá duhovka protoèila, pak druhé. Také Míla na okam¾ik zvedl hlavu od spisu a zase ji tam ponoøil. Takhle to u nás chodilo poøád. Pøesto splnila baèkora úkol. Pøebyteèná pára byla venku.
– V¾dy» øíkám, ¾e za nic nemù¾e, – zabruèel Míla zamyšlenì. Lili v tom byla nevinnì, to byla pravda, ale copak jsem mohla hodit baèkorou po nìm? Jak jsem mu¾e milovala, tak jsem nesnášela jeho práci, která mi ho brala a odcizovala a která navíc nemìla východisko. Krom toho se stávala i nebezpeèná. V¾dy» jak to bylo dlouho, co mu bylo vyhro¾ováno smrtí?
– Smrrrtí, smrrrtí –, zopakovala Lili výhrù¾ku. V pøedstavì, co všechno se mohlo stát, jsem mu¾e co nejsmíølivìji objala kolem ramen. Hrudí jsem se co nejtìsnìji pøitiskla k nìmu, kdysi tahle objetí a milostná pøepadení, jak tomu øíkával, miloval. Teï jenom tì¾ce vzdychl, zamìstnávaly ho jiné starosti. Oèima jsem zavadila o fotografie rozlo¾ené po stole.
– Nemohl by to za tebe vyøešit nìkdo jiný? –
– A kdo, prosím tì? Jsem vedoucí odboru já, nebo kdo? –
– Ale co já s tím? Jak k tomu pøijdu? Uznej, ¾e takhle to u¾ nejde dál. –
Od stolu ¾ádná odpovìï...


Navztekanì jsem dala Lili èerstvou vodu a do møí¾ek zastrèila kukuøièný klas. Lehce jsem ji podrbala pod køídly a za chocholkou a nastavila pa¾i. Pohyb byl vyzváním k našemu ka¾dodennímu milostnému rituálu: Lili mi pøehopkala na rameno a velice jemnì uchopila zobákem lalùèek mého ucha. Kdyby chtìla, mohla ho lehce pøeštípnout, jen¾e tohle nemìla v úmyslu. Nejdøív mi zasypala polibky celý oblièej, pak mi vyskoèila na temeno hlavy a zaèala se lehce probírat mými vlasy jako peøím. Tenhle vlas patøil podle jejího názoru nalevo, tady to zas potøebovalo trochu naèechrat a tenhle zplihlý pramen tady nemìl vùbec co dìlat, ten by bylo nejlépe aspoò natupírovat...

– Podívej se na tohle! – vzdychl nad papíry Míla a mechanicky zakrou¾il èajovou l¾ièkou. Pøes rameno jsem zahlédla fotografii jakési polorozpadlé barabizny, která dokreslovala písemnou zprávu a ve které, jak jsem pochopila, dál ¾ily rodiny s dìtmi. Víc jsem vidìt nechtìla ani nepotøebovala, bylo to stále toté¾.
– Jsou to chudáci! Nebýt jich, tak bysme se spolu nikdy nepoznali! – poznamenal Míla vyèítavì. To byla pravda, i kdy¾ se mi teï ze všeho nejvíc chtìlo odseknout, ¾e bych zase tak o moc nepøišla. To bylo tak:

Pøed nìkolika lety, krátce poté, co jsem se vrátila z roèní expedice do Indonésie, jsem se doslechla o papouškovi, který mìl být chován v nedùstojných podmínkách. Na to jsme byli všichni z naší skupiny, a asi milovníci veškeré ptaèí øíše vùbec, velmi hákliví. Za svého pobytu v západní èásti Nové Guineje jsem si kakadu zamilovala, skoro bych øekla, ¾e se mezi námi vytvoøilo zvláštní pouto. O jejich ¾ivotì jsem teï vìdìla víc, ne¾ mi mohla prozradit leckterá encyklopedie. Zamýšlela jsem pobytový deník rozšíøit o menší studii, ale pak do toho pøišlo to oznámení a s Lili u¾ na nìco takového nebyl èas vùbec.

Ihned jsem se rozhodla, ¾e se chovateli podívám na zoubek. Co následovalo, bylo, podobnì jako tato zpráva, dílem náhody. Aèkoli jsem nemìla pøesnou adresu a vìdìla jen to, ¾e by to mìlo být nìkde na okraji Chodova, dovedlo mì na místo ¾alobné vøeštìní a snad i nìco jako intuice - nebo øeknìme prst osudu.


Ze všeho nejdøív se mi otevøel pohled na nepøedstavitelnì špinavý, kopøivami zarostlý dvorek, zèásti zastavìný všelijakým harampádím. Prázdné lahve a plechovky od piva se povalovaly všude, kam ses podíval. V rohu bývalého zahradního domku, ze kterého zbyl u¾ jen tmavý pøístøešek, jsem hned vedle starých kamen a èerných pánví zahlédla klec, odkud se ozývalo ono úzkostné a ¾alobné vøeštìní. Klec v tìchto místech, navíc v pøímé blízkosti kamen, kde se mohly uvolòovat a koncentrovat všelijaké jedovaté plyny a škodlivé látky, mì vydìsila. Ne nadarmo kdysi horníci v dolech pou¾ívali jako varovného signálu kanárka nebo andulku. Dokud zpíval, nic se nedìlo. Kdy¾ pøestal, bylo to známkou, ¾e nìkde uniká plyn.


Také velikostí mohla klec vyhovovat tak nanejvýš andulkám, ale ne kakadu, který, tøeba¾e ještì nedorostl dospìlé výšky, pøece jen se u¾ teï ve svém vìzení nemohl pohybovat tak volnì, jak by mìl. A ¾e to skuteènì kakadu ¾lutoèeèelatý je, pøesnìji kakatoe galerita, jsem poznala hned, jakmile jsem klec vynesla na svìtlo.


Byla to láska na první pohled, tøeba¾e Lili, jak jsem ji okam¾itì pojmenovala, byla všechno, jenom ne krasavice. Tedy momentálnì. Bílé peøí mìla zcuchané a na krku a hrudi vyškubané a¾ do krve. Nejspíš si je z dlouhé chvíle a na protest sama takto vytrhávala, skoro jako by se chtìla potrestat, a teï le¾elo v neèisté kleci všude, kam ses podíval. Vypadala neteènì, jen obèas vztyèila širokou ¾lutou chocholku a zlobnì zakøièela. Ani mì neudivilo, ¾e i tì¾ko dýchá. Neopeøený modrý krou¾ek okolo oèí mìla slepený slzami a výtokem. Pøi pohledu na tak silnì zanedbaného tvora se ve mnì vzedmula vlna lítosti. Ne, tady nemohla zùstat! Ihned jsem se rozhodla, ¾e si ji vypiplám a udìlám z ní krasavici jaksepatøí! Tedy jestli pøe¾ije, no ovšem, pomyslela jsem si hoøce, kdy¾ jsem vidìla, jak zápasí o dech.

 


Lili roztáhla køídla, ¾lutá vespod a na ocase na okam¾ik zazáøila, jako by se mi chtìla ukázat v nìkdejší kráse, a znovu do špièata vztyèila chocholku. Podle èervenohnìdé duhovky, nyní matné a bez lesku, jsem poznala, ¾e to je samièka, taková mohla stát i dobrých dvacet, pìtadvacet tisíc. Kde se v takovém nepoøádku a chudobì vzaly peníze na tak drahého ptáka? Odpovìï pøišla vzápìtí.
– Nechoïte k nej, poklove vás ako naše deti! –
Kdy¾ jsem se otoèila, stála za mnou kyprá cikánka, tehdy toto slovo ještì nebylo diskriminaèní ani ¾alovatelné a nebì¾elo se kvùli nìmu do Štrasburku, a s rukama v bok pobavenì sledovala, jak vytahuju z kabely oøíšky a ovocné pamlsky. Spršce cikánských slov a nadávek, která po tomto úvodu následovala, jsem nerozumìla, pøesto se mi rázem rozjasnilo. Papoušek nejspíš pocházel z nìjakého nezdaøeného kšeftíku a pak si s ním prostì nevìdìli rady. Mo¾ná ho otec rodiny pøinesl dìtem na hraní, jen¾e kakadu vy¾adoval péèi a byl všechno jenom ne hraèka, která první den zaujme a pak se odhodí.

– Jak se jmenuje? –
– Ako kto? Nemá meno, je to vták. Zviera! – Podívala se po mnì, jako bych nemìla všech pìt pohromadì.
– Budu ti øíkat Lili, – rozhodla jsem. – Nesu ti pamlsky, Lili! –
Stáhla hlavu mezi køídla a nastra¾ila mohutný, šedoèerný zobák - ale neklovla. Zastrèila jsem do møí¾ek hrachový lusk a Lili po mnì zvìdavì pootoèila hlavu. To je pro mne? Taková delikatesa? Opravdu? øíkal její nedùvìøivý pohled. Ještì chvíli èekala, zda si to nerozmyslím, a pak vyrazila souhlasný hrdelní výkøik.
Li-li! – U ouška se jí jako jantarová náušnice ukázala kulatá ¾lutooran¾ová skvrnka. Je to mo¾né? Kdo ji nauèil mluvit?


V té chvíli zaèala Lili vulgárnì nadávat a divoce mávat køídly. Z otvoru do domu zakrytého jakousi plachtou, která tu byla namísto dveøí, vypadlo nejdøív ušmudlané batole a za ním pozpátku, tlaèený èímsi, co jsem hned nedokázala rozeznat, pomalu couval nìjaký mu¾.
– Nebojte se, Ištván mi nic neudìlá, – ucedil pøes rameno a dál pozadu ustupoval krok za krokem, k hrudi pøitisknutnou hlaveò lovecké pušky. Pøesnìji hlavnì dvì. Srdce se mi vtlaèilo nìkam do krku a tam bilo jako na poplach.
– Nane èhave, nane bacht, – vykøikoval divoce mu¾ za ním a postrkoval ho hlavní dál na dvorek. Kolem nohou se mu jako stupínky zvìdavì tlaèily další dìti ve špinavých, roztrhaných šatech.
– Nie sú deti, nie je rados», – potvrdila cikánka, chytila jakoby prosebnì moji ruku a druhou uchopila pod pa¾í batole hlavou dolù. – Ja som Esther. Esther Karad¾iè... – Dalšímu jsem nerozumìla, souhlásky –èh a – d¾ se na mì vrhly a pøekryly zbytek dlouhého, srdceryvného náøku.
– Vy jste z ochrany zvíøat? U¾ jsem se na to chystal upozornit, – pokraèoval pøes rameno smìrem ke mnì mu¾ nevzrušenì. – Já jsem nìjakej Míla. Nevšímejte si toho, je to jen cirkus. Míla... –
Další slova pro»al výstøel. To bylo poprvé, co jsem pochopila, ¾e tenhle èlovìk má na starosti dìti cikánských rodin a ¾e to asi není úplnì jednoduché.
– Devla amaro, Otèe náš, ktorý si na nebesiach, – zaèala se cikánka modlit a líbat støídavì batole a moje ruce.
– Jsi opilej. Pøijdu, a¾ vystøízlivíš, – odtušil Míla klidnì a otoèil se zády k pušce. V tu chvíli jsem ho velmi, ale velmi obdivovala.
– Devla! Devla mireja! Pijava oharicis, èa jekhoro. –
– Vypije si pohárik, iba len jeden. Devlale! Bohovia, èo na tom zlého? – køi¾ovala se cikánka. – Bez práce ve¾ká bieda –.
– Uka¾ gad¾ovi, ¾e jsi èlovìk, a on ti uká¾e, ¾e i on je èlovìk, – obrátil se k ní Míla pøíslovím a dùraznì upøesnil: – Pøijdu za týden ve ètyøi. Štare orendar, – ztvrdil hodinu na prstech. – Štarendar, ve ètyøi. A nebudu sám. Do té doby dáte dìti do poøádku, jasný? Jestli budete dál chodit chcát na dvorek... –
– To je zle. Gad¾ovina! Moc zle – zaèala cikánka znovu skuhrat a líbat jedno ušmudlané dítì po druhém.
– Nevšímejte si toho, takhle vyvádìjí poka¾dé, – otoèil se teï Míla ke mnì a táhl mì za pa¾i pryè. Vzepøela jsem se a chytila klec. Pochopil okam¾itì a postavil se bojovnì pøed Ištvána.
– Dnes odneseme jen tady tu chcíplotinu, ale pøíštì, jestli nebudou dìti v poøádku... –
Chcíplotinu? Slyší dobøe? Lili se vyèítavì rozkøièela. Kámen jejich nesváru byl polo¾en.

Tak tedy vypadalo naše seznámení. Lili brzy shodila ostych a její a¾ dìtská pøítulnost odzbrojila ka¾dého, kdo ji poznal. Rozšíøila si slovník o výrazy pou¾itelné i ve spoleènosti a nauèila se celou øadu akrobatických a komických kouskù. Horší bylo, ¾e její pøedchozí citové strádání vy¾adovalo témìø neustálou pozornost a fyzický kontakt. Kdy¾ ho postrádala, upozoròovala na sebe køikem. Dokázala si také sama otevøít klec a dojít si pro pohlazení. Tehdy bylo tøeba ji ubezpeèit, ¾e náš vztah trvá a na nì¾né, témìø milostné dotýkání jejího zobáèku odpovídat stejnì milostným èechráním peøíèek. Kdy¾ jsem psala nebo èetla, èepýøila se mi u nohou s hlavièkou zastrèenou do mé baèkory. Ve chvíli, kdy ji to omrzelo, zaèala oklovávat a nièit svoje døevìné hraèky, a kdy¾ jsem si toho nevšímala, zaèala podobnì opracovávat i nábytek. Jako inteligentní sleèna dobøe vìdìla, ¾e nejpozdìji potom se jí zaènu vìnovat.


Brzy ke mnì Lili pøilnula ¾árlivou, témìø partnerskou láskou. Horší bylo, ¾e Míla v tomto vztahu nemìl místo. Jak se ke mnì pøiblí¾il, zaèala mu vyhro¾ovat a vøískat a sna¾ila se mì bránit. Nebylo to spravedlivé, proto¾e to byl on, kdo znaènou mìrou pøispìl k jejímu osvobození. Marnì se pokoušel získat si její náklonnost. Lili na nìj ¾árlila tak silnì, ¾e ji nemohla obmìkèit sebevìtší pochoutka, a» u¾ to byl piškot, listy pampelišky nebo speciální navlhèené granule s troškou vajeèné smìsi.


Tak lacino mì nedostaneš, øíkal její chraptivý hlas, pro který si nakonec od nìj vyslou¾ila tu pøezdívku. Vøeš»ák, prostì Vøeš»ák. Ne, tohle si Lili vùbec, ale vùbec nezaslou¾ila!
Nakonec to Míla vzdal, co jiného mu zbývalo, a se mnou tomu bylo podobnì. Zvykla jsem si na zprávy doplnìné fotografiemi ušmudlaných dìtí, nad nimi¾ vysedával i dlouho do noci; na náøky a výhrù¾ky roztrpèených matek a jurodivých otcù, kteøí neváhali na obranu rodiny ukázat pìsti; na vìèné otázky a pochyby, jaký dopad má takový ¾ivot na dìtské zdraví a jejich další vývoj a zda v takových pomìrech mohou nebo mají dìti dál ¾ít. Nebylo to vùbec jednoduché a nijak jsem Mílovi jeho úlohu nezávidìla. Nebál se zodpovìdnosti jako spíš toho, aby dìtem neublí¾il, aby umístìní v ústavech a odtr¾ení od rodiny nebylo pro nì horší ne¾ to, èemu byly vystaveny doma.
– Podívej se na tu hygienu, – vzdychal. Zdálo se, ¾e si na to zvyknu, ale natrvalo nebylo mo¾né tuhle zátì¾ unést. Teï to vypadalo, ¾e kapka pøetekla. ®e naše sou¾ití došlo do okam¾iku, ¾e buï naše man¾elství, anebo práce!


Krizi jsme se rozhodli øešit klasicky, tedy dovolenou. Napadlo nás navštívit velikonoèní Øím a rozhodnì jsme nelitovali. Jen obèas mi zá¾itky kazila vzpomínka na Lili. Co asi dìlá, nesmutní? Jeli jsme jen na tøi dny, vìdìla jsem, ¾e u kolegynì z naší nìkdejší expedièní výpravy je v dobrých rukách, to ale neznamenalo, ¾e se jí nestýská?


Ulièky v okolí Piazza di Spagna byly provonìné kvìtináøskými stánky a Španìlské schody k Trinita de Monti zcela okupované mláde¾í. Nad nimi zahrada vily Borghese ji¾ zcela v kvìtu a z ní pohled na mìsto zalité sluncem. Ulice a ulièky, paláce, fontány, sochy... Øím antický, støedovìký a barokní. Vìèné mìsto. Vrátilo nás to o léta nazpìt do dob zamilovanosti. Poslední den se to Míla ze samé radosti rozhodl oslavit v ka¾dém bistru, v ka¾dé kavárnièce, v ka¾dém baru... Následky ku podivu nenesl on, ale já. Koneènì si toho všiml.
– V¾dy» ty sotva pleteš nohama, co je s tebou? –
Asi nebylo tak tì¾ké to uhodnout. Mìla jsem náhle pocit, ¾e jestli co nejdøív – nebo spíš teï hned – nebude nìkde v blízkosti záchodek, ¾e to u¾ nevydr¾ím. Neš»astnì jsme probìhli nìkolik ulic. Bary a kavárny s vùní té nejlepší kávy, byly zèistajasna pryè, jakoby je nìkdo mávnutím proutku odèaroval. Snesl se veèer a ulice byly náhle jako vymetené. Ne, ne tak docela! Kousek dál vedlo nìkolik schodù dolù do tmavého podchodu. Veøejné záchodky v tìchto místech nebudily právì dùvìru, ale na tom teï nezále¾elo. Míla hledal – a našel - po kapsách pár centimù, krucinál, za co všechno se musí platit!


– Taky by tu mohlo být svìtlo! – pomyslela jsem si na schodech dolù do temného podzemí, ale víc jsem u¾ nestaèila. Od zdi se najednou odlepily tøi ètyøi stíny, vyhrnuly se z podchodu a ... Cikáni! Staèila jsem si ještì pomyslet a vykøiknout s vìdomím, ¾e to mám marné. Ty ¾enské mi nerozumí a Míla – Míla mì neslyší! Pak u¾ jsem se jen bezmocnì dívala, jak stíny mizejí ve tmì i s mojí kabelkou a myslela na to, ¾e pøijedu a nebudu mít pro Lily dárek. Poslední den jsme toti¾ všechno utratili a na další pytlík tìchhle zázraèných oøíškù, které jsem dosud znala jen z obrázkových èasopisù, u¾ prostì nemám.

 

 

– ®ádný peníze! Jenom oøíšky pro papouška, rozumíte? – opakovala jsem malomyslnì skoro s brekem. Zlodìjky to muselo nanovo vyprovokovat, proto¾e se s brebentìním vrátily a jedna pøes druhou zaèala vøískat a jeèet tak pronikavì, jakoby mi táhla poslední hodinka. A u¾ se mi jedna vìšela kolem krku, div ¾e mì nepovalila, druhá do mne strkala a š»ouchala, jako kdyby chtìla zjistit, ¾e se jí nezdám, a tøetí – probùh, snad mì nebudou chtít znásilnit? - tøetí a ètvrtá mì objímala, líbala a hladila vlasy!


– Bohovia, pani Èeška, svato Marijica, krajanka, naša krv ! – Devla! Devla mireja! Panenkomarija, môj ty Bo¾e! – opakovaly radostnì a tiskly mi do ruky kabelku. Chvíli mi trvalo, ne¾ jsem se vzpamatovala, ale pak jsem se smála s nimi, v¾dy» tohle nebylo nic jiného ne¾ radost... Radost jako hrom! Prostì obyèejná lidská radost!


Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.04.2014  09:21
 Datum
Jméno
Téma
 11.04.  09:21 Ivan
 08.04.  17:50 Blanka K.
 08.04.  16:59 Václav ®idek Ano, paní Blanka umí!
 08.04.  13:13 Zdenìk
 08.04.  12:32 ferbl
 07.04.  09:51 Von