Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem pøišel k cyklistickým pihám


Témìø od narození, tedy od pradávna, jsem pøímo prahnul vynikat na sportovním poli. To bylo zøejmì tím, ¾e jsem byl hubeòour a nedu¾ivka, kluk samá ruka samá noha, kterého rodièe posílali do ozdravoven na výkrm, aby jim náhodou neumøel na úbytì. To bylo také tam, kde jsem ve tøinácti letech propadl panice, ¾e se nikdy neo¾ením, proto¾e o mì ¾ádná holka nejevila zájem, pøesto ¾e jsem se sna¾il zapùsobit na jejich city, jak nejlépe jsem umìl. Ránu do srdce mnì ovšem zasadila o rok mladší copatá zlatovláska Jiøinka Kudláèková, která na mùj smìlý návrh, ¾e jí dám svùj pøídìl buchtièek se šodó, kdy¾ mnì nechá pohladit její pod trièkem rašící poupátka, tenounkým hláskem pohrozila, ¾e to na mì øekne a ¾e se od takové vy¾le nikdy nikde nenechá hladit. Naèe¾ se ke mnì obrátila tak prudce zády, ¾e mì šlehla do oèí zlatými copánky...


Tenkrát jsem si zamanul, ¾e budu dìlat vše, co je v mých silách, pøesto¾e jsem jich v té dobì nemìl nazbyt, abych se uèinil krásným a tak pøita¾livým, ¾e u¾ mì nikdy ¾ádná holka nebude bièovat copánky ani nièím jiným. Dívky se pøede mnou budou plazit a já je budu nonšalantnì odmítat.


Od té doby jsem se vehementnì pídil po tom, jak nejlépe dosáhnout svého vytyèeného cíle. Nevynechal jsem pøíle¾itost vyhledat lidi, které jsem napøíklad vidìl na plovárnì, kde sebevìdomì vystavovali na obdiv veøejnosti svá osmahlá tìla hýøící krásnì konturovaným svalstvem. Ti jistì nemìli starosti se získáváním srdcí a náruèí ¾en. Tìchto silákù jsem se bezostyšnì ptal, jak ke své postavì pøišli, jestli se s ní u¾ narodili, nebo ji získali prostocviky a dobrou stravou. Bohu¾el mì jejich odpovìdi spíše zmátly. Nebyl jsem toti¾ sto zdvihnout nic t쾚ího ne¾ dvì kila. Èinky, které tito funící a upocení borci se ¾ílami na skráních hravì zdvíhali, mì pøesvìdèily, ¾e nikdy nebudu schopný si vypìstovat mohutné prsní svaly, bicepsy a šest buøtíèkù na bøiše.

 


Léta pøibývala témìø tak rychle jako uhry na mé pubertální tváøi. S nimi se zvyšovala i beznadìj a úzkost, ¾e nadosmrti zùstanu hubeòourem a k nièemu dobrým panicem.


A¾ jednou, z nièeho nic, se na mì usmála pøívìtivá tváø osudu, která mohla pozdìji za to, ¾e se mùj ¾ivot zmìnil radikálnì k lepšímu.


Praze v Motole se konal ostrý start Závodu míru, na který jsem se byl ze zvìdavosti podívat. Vyhrávala kapela, silnici lemovaly davy divákù nadšenì mávajících a povzbuzujících cyklisty z mnoha zemí. Moji pozornost zaujaly nádhernì svalnaté, lesklé a hlaïounké nohy koleèkáøù, na kterých si pochutnala ¾iletka a ruce masérù. Imponovaly mnì pestrobarevné dresy atletù a jejich moderní, lehká kola. Samozøejmì, ¾e vrcholem mého obdivu byla skuteènost, ¾e se ke ka¾dému týmu pøi jeho pøedstavení divákùm vrhly mladé dívky, aby daly cyklistùm kytièku a na opálenou tváø vlepily pusu. Cyklisté nadšenì házeli pugety zpátky mezi diváky, kteøí je sbírali a mávali jimi koleèkáøùm na pozdrav. Byla to skvìlá, oslòující atmosféra, které pøidalo, ¾e cyklisté mìli na sobì èerné, a¾ nemravnì pøiléhavé cyklistické kalhotky, které naplòovaly ¾eny na chodníku slastnými pøedstavami. Jako bedlivému pozorovateli mnì neušly zvlhlé dívèí zraky spoèívající na rozkroku jelenicí vypolštáøovaných gatí králù ko¾ených sedel. Ti si samozøejmì byli významných pohledù hihòajících se dívek plnì vìdomi. Jako slušného hocha mì trochu zarazilo, kdy¾ sotva pøed startem jeden Marokánec beze studu vykonal malou potøebu pøímo pøed zraky divákù. Uèinil to takovým zpùsobem, ¾e v tváøi zarudlé matky zakrývaly oèi nevinným ratolestem, aby náhodou nepøišly k mravnímu úhonu spatøením pøírodou ú¾asnì obdaøeného snìdého cyklisty. V duchu jsem ho však omluvil. Co mìl chudák v tu chvíli jiného dìlat, kdy¾ to na nìj pøišlo a na odskoèení do budky opodál nebyl èas. To však u¾ zaznìla startovací pistole a pestrobarevný peloton slavného závodu vyrazil prudce kupøedu. Za cyklisty zùstala jenom rozje¾dìná napìnìná lou¾ièka po zdatném Marokánci a odhozená mávátka.


Po tomto nezapomenutelném zá¾itku jsem si umínil, ¾e se stanu cyklistou a oslním davy zrovna tak, jak se to podaøilo závodníkùm na Závodì míru.
Celkem lehce jsem se vyrovnal s tím, ¾e poøízení závodního kola a pøíslušenství stálo veškeré moje úspory. Nejdøíve na to padly peníze na jídlo v dru¾inì, potom tì¾ce vydìlaný plat. Do nového sportu jsem se zamiloval a pustil s nevšední vervou, co¾ mìlo za následek, ¾e jsem sice ve škole neprospíval, ba jsem u maturity propadnul, ale zato se moje no¾ièky jako párátka postupnì obalovaly svalstvem, propadlá hruï a vystouplé lopatky nahradil svalnatý hrudní koš. To potìšilo nejenom mì, ale i krasavice, které ve mnì vidìly vítìze a zaèaly se pozvolna pøede mnou plazit pøesnì podle mých vysnìných pøedstav. Poprvé v ¾ivotì jsem si mohl vybírat, jakou dívku pozvu na závody a s jakou po závodech vysílen v pelechu usnu jako špalek.


Díky závodìní na kole jsem se také seznámil s ú¾asnì krásnou Máòou, která se tak hluboce zamilovala do mých prskatých trièek a svalnatých nohou, ¾e mnì chodila pravidelnì fandit, nosila mnì na závody peèená kuøata a šampaòské, èím¾ zpùsobila to, ¾e jsem si uvìdomil, ¾e takovou hodnou ¾enskou jen tak u¾ nenajdu a jednoho dne, zcela vyèerpán závodìním, tak¾e jsem poøádnì nevìdìl, co dìlám, jsem Máòu po¾ádal o ruku. Ne¾ svolila, musel jsem jí svatosvatì slíbit, ¾e po závodech nebudu usínat jako špalek a budu se sna¾it být na ní hodný tak, abychom také jednou spolu pøivedli na svìt malé cyklistické šampiony. To jsem pøed svìdky slavnostnì slíbil, proto¾e jsem si nedovedl pøedstavit závodit o hladu a ¾ízni bez jejího hlasitého povzbuzováni. Máòa se v cyklistických kruzích proslavila tím, ¾e se po závodech na mì vrhla a dala mi sladkou pusinku. Nevadilo, jestli jsem pøijel mezi prvními nebo posledními. Poka¾dé se na mì povìsila, levou nohu zalomila dozadu a zaèaly líbaèky, které mi samozøejmì ostatní cyklisté tiše závidìli. Tuto milou tradici si ¾ena Máòa uchovala i v Austrálii, kde jsem také pár let zápolil na silnicích plných jedovatých hadù a klokanù.

 


Tradièní líbání Máòa odmítla pouze jednou v mé kariéøe závodního cyklisty.
Stalo se tak po dojezdu nejdelšího, 280 kilometrù dlouhého závodu z mìsteèka Graftonu do horského mìsteèka Inverlochu. ®e to byl závod nad lidské sily, nemusím povídat. Ka¾dý se na nìj peèlivì pøipravoval dlouhými tréninky, opatrným po¾íváním zázraèných bobulí a zdravou stravou plnou karbohydrátù. Máòa mì cpala banány, boby a rý¾ovými nákypy takovým zpùsobem, ¾e mnì ze všeho bylo blivno. Ka¾dý koleèkáø však dr¾el podobnou dietu a¾ na sveøepého šampiona Johna Reeda, který na nic nedbal a cpal se stravou nezdravou a tì¾kou vèetnì KFC kuøat, uzenek a chlebem se sádlem. Zatímco my jsme pøed dùle¾itými závody odmítali alkohol a laškování s dru¾kami, John se oddával obojím slastem a nám, svìdomitým cyklistùm se vysmíval, ¾e nedovedeme u¾ívat ¾ivota.


Závod byl odstartován èasnì ráno, ale všichni jsme vìdìli, ¾e na nás èeká nejenom nároèná tra», ale i nemilosrdné vedro. Proto jsme nemohli uvìøit svým oèím, kdy¾ John ji¾ na patnáctém kilometru mohutným spurtem nechal peloton za zády a zmizel nám z oèí. My jsme se zatím dohadovali, co Johna pøimìlo k tak nesmyslnému úniku a vtipkovali jsme na jeho úèet. Také jsme ale zvýšili tempo, abychom kluka neztratili z dohledu. A náhle nám došlo, proè John tak zoufale zaspurtoval. On toti¾ za jízdy stáhnul kalhotky a k našemu bezuzdnému øevu se jal konat za jízdy velkou potøebu! Naštìstí se toto divadýlko odehrálo v místech, kde jedinými diváky byli klokani, jinak by to byla pìkná ostuda a trapas. John své dílo skonèil, natáhl gatì a zpomalil, tak¾e jsme mìli mo¾nost ho hravì dojet. Poøád jsme se smáli, ale smích nás velice brzo pøešel. Co se nestalo! Dietu nedr¾ící kluk si toti¾ nadìlal na desetikoleèko a jak jeho hrozným trusem projí¾dìl øetìz, tak nás, nic netušící závodníky jedoucí v tìsném závìsu, pokropila smrdutá sprška, tak¾e jsme byli celí pihovatí. Na záda ubohého cyklisty v tu ránu dopadly naše rozzlobené pumpièky, jimi¾ jsme ho seøezali za to, co nám udìlal.


Závod jsem tenkrát dokonèil mezi posledními. ®ena Máòa celá š»astná, ¾e jsem se nepøizabil, se mnì vrhla kolem krku, aby mnì dala tu svojí sladkou pusu, ale s výkøikem „Fuj tajksl!“ a „Ty prase, co si kde dìlal,” se ode mne s rukou pøed nosem, odvrátila.


Láska k cyklistice mnì vydr¾ela celý ¾ivot. Bájeèná ¾ena Máòa, se kterou sdílím lo¾e ji¾ plných 46 let, mì nehledì na poèasí vyhání na trénink, prý abych si udr¾el kondici a byl zdráv. Já však moc dobøe vím, ¾e kdy¾ jsem venku na kole, tak má koneènì chvíli èasu pro sebe, aby se mohla probírat alby fotografií se závodù a potají se obdivovat mojí ú¾asné postavì, kterou jsem si zamlada vypìstoval. Vidím ji, jak u fotek sedí a kapesníèkem si utírá nos a slzy lítosti nad tím, jak se moje postava od doby, kdy jsem se stal dùchodcem, podivnì zmìnila. Krásnì vyje¾dìné svaly na nohou postupnì nahradila vytahaná kù¾e, pa¾e po léta vystavené nemilosrdnému slunci jsou poseté sluneèními skvrnami a nemravnì pøiléhavé cyklistické kalhotky pøivádìjí diváky ke smíchu.


Ano, dodnes se na silnicích potýkám s dìdky mého vìku a málokdy se stane, aby Máòa nestála s kytièkou u cíle. Po strašném zá¾itku, kdy mnì málem dala pusu na pihovatou tváø, ji¾ ale nelíbá…


Ivan Kolaøík

* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 23.01.2014  11:01
 Datum
Jméno
Téma
 23.01.  11:01 Vlastav
 22.01.  09:48 Jana Reichova
 22.01.  08:51 Ivo
 21.01.  18:16 ferbl
 21.01.  10:33 Blanka K. zdravím závodníka Ivana
 21.01.  10:28 Marta Urbanová
 21.01.  09:31 Von
 21.01.  08:01 KarlaA
 21.01.  08:00 Blanka B.
 21.01.  02:46 Láïa K.