Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Sena

Náš  tatínek vstával velmi brzy. Jakmile se začala kosit tráva, vyskočil z postele už někdy ve dvě hodiny. Než odešel do práce, byla jedna louka posečená.

I my jsme v době senoseče museli vstávat dříve. Než jsme odešli do školy, musela být pokosená louka rozházená.Časné vstávání příliš milé nebylo, ale rozhazování orosené trávy, to byla nádherná práce! Louka voněla trávou i mateřídouškou a všemi kytkami, které na ní rostly, mokré trsy trávy se lepily na ruce. Slunce už svítilo, ale ještě nehřálo, nad hlavami nám zpívali ptáci...

Během dopoledne se o sušení starala maminka, ale sotva jsme přišli ze školy, už jsme museli jít obracet   někdy   i dvakrát. Trochu přeschlé seno jsme shrabávali do oslunů. Louka, světle zelená, byla poseta několika čtverci načechraného sena, které už nabíralo barvu šedozelenou. K večeru jsme ukládali seno do kup a když bylo  určeno k trvalejšímu sušení - většinou to byla jetelina - do ostrbí. Tenkrát se dělaly ostrbě ze smrků, až později to byl kůl, do něhož byly zasazeny drobné kolíky.

Bylo-li slunečno a ještě požehnáno teplým větrem, ukládalo se seno na půdu už druhý den. Muselo být pořádně suché, protože, nedej Bože, kdyby se zapařilo! Kolik chalup tak nešťastně vyhořelo!

Sušilo-li se seno u chalupy, nosívalo se na hůru v loktuších. My jsme měli luk tak málo, že jsme každý rok museli pronajmout louku na městském. Veliká louka byla u rybníka za špinerajem a na její usušení jsme se vypravovali na celý den. I to mělo svůj půvab, protože jsme si mezi prací mohli odskočit do města.

Na  dopravu usušeného sena se najímal furman.  Přijel s žebřiňákem taženým dvěma koňmi, seno se pečlivě uložilo a nám se dostalo velikého privilegia. Zatím, co tatínek odjel domů na kole, my, pomocné síly, jsme se usadily nahoře na fůře a vezly jsme se. Páni, to byla vzácnost! Stávalo se, že se seno nesklízelo ihned na půdu a vůz zůstal na dvoře. Mohli jsme na něm přespat. Seno omamně vonělo , nad námi obloha posetá hvězdami, občas nám nad hlavou zašustěl netopýr. Sem tam někde zaštěkal pes. Spali jsme venku, ale přece jenom pod dohledem rodičů. Jen ráno jsme se budili provlhlí rosou.

Když  jsme sušívali na horní louce nad chalupou, měli jsme s tatínkem takový ustálený zvyk. Poslední kupku sena jsme uložili už na setmívce, pak jsme se do její měkké peřiny posadili a s pohledem upřeným na majestát Radhoště, jsme si povídali. Vždy úměrně věku: pohádky, později příhody z první světové války, kterou tatínek prožíval jako osmnáctiletý chlapec, později jsme řešili problémy puberty a dospívání. Tatínek měl dar nevídaného přirozeného taktu a nikdy neřekl něco, co by mě v tom vztahovačném věku mohlo urazit.

Po setmění, když na  obloze zablikaly první hvězdy, usedl před chalupou pod samou horou Franta Liďák s křídlovkou.  Melodie se nesla nad námi dál a dál. A my s tatínkem jsme už jenom mlčky naslouchali. Najednou tatínek pronesl tak z ničeho nic: “Tož, pujděm! Maminka nás beztak budě  potřebovať“! Táhlé tóny křídlovky nás vyprovázely až na zápraží.

Hana Juračáková

* * *
Zobrazit všechny články autorky