„Hnili v iluzi štìstí, je¾ vidìli v majetku. Štìstí však spoèívá jen v ¾áru èinù a v tvùrèím uspokojení. Ti, kdo se pøestali za nìco smìòovat a berou svou potravu od jiných, a» byla jakkoli jemná a vybraná, ano, ti zjemnìlí, kdo naslouchají cizím básním a vlastní básnì nepíší, ti, kdo se tìší z oázy, ani¾ jí poskytují cokoli ¾ivého a kdo sahají po zpìvech dodaných odjinud, ti pøivazují sebe ke chlévskému ¾labu a promìnìni v pouhý dobytek, jsou zralí pro otroctví.“
Antoine de Saint Exupéry
Svatý grál, abychom si obsah tohoto pojmu zopakovali, byl dlouho symbolem legend, povìstí a mýtù a pøíslibem zázrakù. Tímto posvátným grálem se mìl stát pohár, z nìho¾ pil Je¾íš pøi poslední veèeøi. Následujícího dne, biblická postava – Josef z Arimatie, který si vy¾ádal od Piláta tìlo umuèeného Krista, mìl do tého¾ poháru posbírat krev vytékající z ran ukøi¾ovaného Krista. Z poháru se mìla stát koncentrovaná a mystická moc, dokonce se tradovalo, ¾e kdo na pohár jen pohlédl, získal dar nesmrtelnosti. Zmínìný Josef se však s pohárem odebral do Francie; zázraèný grál se mìl stát majetkem øádu templáøù, vìru bohatého spoleèenství, které vybojovalo zpìt Jeruzalém, provozovalo turistické výpravy do dnešní Izraele, dokonce zalo¾ilo bankovní spoleènost, a tudí¾ bylo nakonec pomordováno, rozpuštìno jako øád a velmistr skonal na muèidlech. Nicménì støedovìcí pìvci a poetové, udr¾ovali tuto legendu v pamìti svých souèasníkù, zvali se „minnesängøi“ nebo „trubadúøi“. Putovali Francií a Nìmeckem a ozáøili svými popìvky a verši celou støedovìkou spoleènost.
Grál se mìl ocitnout dokonce i v Anglii, v Glastonbury, ve spoleènosti rytíøù kulatého stolu legendárního krále Artuše. Od té doby se zachovaly nejen texty, ale i obsah legend, a obèasní dobrodruzi se pokoušejí i po dvou tisících letech objevit historii dávné mystické události, ba dokonce svatý grál samotný.
My si tuto epizodu pøipomínáme, nebo» ka¾dá doba mìla své záhady a tajemství, svùj maják, který mìl osvìtlit cestu našeho slo¾itého putování. I my jsme získali svým zpùsobem sekulární grál, jím¾ se stalo bohatství, neutišitelný konzum, spojený s historickým hazardem, s naší laèností, bezohledností a dokonce i s duchovní kapitulací. Sami jsme se, jak napsal Exupéry, pøivázali jako dobytèata k plnému ¾labu.
Skvìlý portrétista našeho èasu, Zdenìk Jièín, který si nebere servítky a bøitkou formou prezentuje svá poznání, napsal: „Ptáme se, jaká minimální míra materiálního bohatství je nezbytná ke vzniku duchovní nadstavby?“ Odpovídá si konstatováním, ¾e „vzrùst materiálního bohatství nevede automaticky ke vzrùstu duchovního bohatství…“
„Èlovìk je buï pitomec, nebo není pitomec, a jestli¾e je pitomec, tak pitomcem zùstane. A¾ bude mít ka¾dý auto a dùm, vyvstanou další naprosto nezbytné potøeby. Napøíklad soukromý pool… Vlastní pool se právì stal symbolem spoleèenské presti¾e a blahobytu. Na historickém pøíkladu aristokracie vidíme, ¾e materiální potøeby mohou rùst stále, do nekoneèna. Nejsou toti¾ skuteènými potøebami, ale symbolem spoleèenské úrovnì. Jsou symbolem hlouposti, na ní¾ nelze nic zmìnit.“
„Kult módy“, pokraèuje Jièín, „hraje v této otázce významnou roli. Luza, jak víme, nesnáší staré vìci. Sotva je nìkde trochu prodøený koberec, hned se musí vyhodit a koupit nový. Luza je cynická k vìcem zrovna jako k ¾ivým tvorùm. Davový èlovìk netrpí melancholií. Staré, odøené køeslo se mu nestává zdrojem vzpomínek, souèástí jeho ¾ivota, jako je tomu èasto u jemných lidí, jim¾ právì díra v koberci mù¾e být symbolem domova, øady let pro¾itých jeho ka¾dodenním prošlapáváním. Luze jsou takové intimity zcela neznámé, Moderní barbar nestojí o staré krámy, pokud to nejsou staro¾itnosti. Neofilie masového èlovìka plyne z potøeby se opièit, být stejný a mít víc a lepších vìcí ne¾ druzí, nebo aspoò právì tolik, nezùstat pozadu…. Luze je tøeba pøísnì odmìøovat. Podporují-li se její touhy po materiálním blahobytu, probouzí se jen dál její nenasytnost.“
Pokud bude ètenáø vnímat pøedchozí citace s pocitem zadostiuèinìní, jistì si také øekne, aspoò to pøizná sám ve svém zamyšlení, ¾e by si nedovolil takto ostøe pohodit bláto na naši spoleènost, prostì proto, ¾e by ho souèasníci ukamenovali. Jièínovi, který odešel poèátkem našeho tøetího tisíciletí, u¾ v tomto ohledu nic nehrozí. Co se mínìní týèe, nebyl sám – David Riesman (v knize Osamìlý dav), pravil kulantnìji, ¾e „Bì¾ný èlovìk nemù¾e omezit své potøeby, proto¾e mu to nedovoluje jeho závist vùèi ostatním“.
Inu ka¾dý, by» jen krapet osvícenìjší èlovìk, tuší, ¾e jedeme po špatné, sobecké cestì, která se neohlí¾í na budoucnost, na vlastní potomky a u¾ vùbec ne na další pokolení. Nejde jen o pøekroèení všech nenávratných mezí, ale v posledním dùsledku o zachování krásné modré planety na periferii všech vesmírù.
×
S velmi zajímavým èasováním našeho vývoje pøišel sociolog a futurolog Alvin Toffler, který se do¾il poèátku našeho tisíciletí (+ 2016). Napsal øadu pozoruhodných knih – o Tøetí vlnì, o Nové civilizaci, ale pøipomeneme si aspoò jeho Šok z budoucnosti. Tedy autor tohoto spisu zavzpomínal na minulých padesát tisíc let souèasného lidstva. Jeho startovní èára zaèíná tudí¾ u nejprimitivnìjších individuí, která se ¾ivila ještì sbìrem plodù a lovem, co¾ je v jeho pojetí první vývojová vlna. Skuteènou revolucí se stal neolit s nástupem zemìdìlství, se setbou a s usazením stìhovavých kmenù. Co¾ se odehrálo pøed 4000 lety.
Ale vra»me se k Tofflerovu èasování. Za jeho vzpomínkami na minulost zaèal ¾ivot 800 generací, s prùmìrnou délkou 62 let. Tudí¾ z této øady generací plných 650 trávilo ¾ivot za svitu louèí v jeskyních. Teprve posledních 70 generací komunikuje pomocí písma, a teprve posledních šest, podle Tofflera, zná tištìné slovo. No a vìtšina z nás spatøila honosné produkty, které zaplavily výkladní skøínì svìta, a¾ v naší osmisté a mo¾ná pøedposlední generaci.
Není náhodou, ¾e autor knihy o Šoku z budoucnosti nám tímto tempem pùsobí pocit závrati. A to zejména pøi vìdomí, jaké nechtìné produkty toto tempo pøineslo. Naším svìtem se øítí a vadne druhá industrializaèní vlna, i s negativními následky. Za urèitou hranicí se stává zemìdìlství marginální zále¾itostí, promìòuje se i prùmysl, jak jsme ho znali v mládí. Objevily se netušené technické nástroje k destrukci ¾ivota a vlastnì i planety. Pøibli¾nì desetina populace se utrhla jako ledová kra od ostatních; miliardy lidí ¾ijí v nesrovnatelném nedostatku a nìkdy zápasí o holý ¾ivot.
My tedy pro¾íváme nástup tøetí vlny, s dìdictvím pøedchozího prùmyslového vlnobití, a nejsme s to svou situaci ani pøesnì popsat. Je to jistì vítìzství informaèních technologií, a také nahrazování pracovní síly robotikou, která sebou ovšem pøináší velké a tì¾ko øešitelné problémy.
Mnohem záva¾nìjší jsou ovšem dopady na osobnost èlovìka, kterého jsme si zvykli nazývat homo sapiens, k èemu¾ obèas, pro vylepšení povìsti pøidáváme sapiens ještì jednou, tak¾e máme pøed sebou homo s tuplovaným pøídomkem sapiens. Je tento obèan planety vskutku „moudrý“, kdy¾ jej takto titulujeme? Filozof Jièín ho ve svých úvahách jak se patøí znesvìtil. Proto¾e se neseme ve stylu módy, k ní¾ patøí i predikáty, kdekdo z lepší èásti vyspìlého lidstva navštìvuje vysoké školy, èasto soukromé, i kdy¾ dnešní páni doktoøi a in¾enýøi by vìtšinou neprošli ani klasickým gymnáziem našeho mládí.
To je ovšem ta lepší alternativa. Zbývající populace spíše øeší problém: Co s naèatým ¾ivotem? Co s volným èasem, kterého pøibývá. V naší tøetí vlnì se tedy rodí prùmysl zábavy, jak jinak ne¾ pokleslé. Jsou tu sportovní areály, fitness centra, nezbytná zejména proto, ¾e zápasíme s obezitou, nastartovanou nejspíše obecnou nenasytností. Máme tu podniky provozující „postmoderní“ muziku, poèítaèe pøenášející nejroztodivnìjší dezinformace, reklamy, které nabádají èlovìka, aby šel, takøíkajíc s dobou, èi aby byl „in“. O programech televize se radìji nebudeme ani zmiòovat.
Jako by nám slavný „uèitel národù“ Jan Amos Komenský nahlí¾el pøes rameno, dávno, velmi dávno, v sedmnáctém století napsal: „Pøíèina všech zmatkù ve svìtì spoèívá v tom, ¾e lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného, ¾e nechtìjí rozlišovat cenné od bezcenného, a ¾e se ¾enou jako stádo ne tam, kam je tøeba jít, ale kam se jde.“
×
Kola mocné prùmyslové elity se tedy otáèejí, nebo» si pamatujeme, ¾e kdyby se zastavil kolotoè mezi bankami, které pumpují do mechanismu peníze, kdyby nebylo spotøebitelù, kteøí èekají na moderní interiéry i na vlastní zušlechtìní, podporované módou a závistí, zhroutil by se zavedený svìt „civilizovaného“ lidstva. ®e toto nemù¾e být vìèným horizontem ¾ivotního bìhu, je ovšem nasnadì.
Pøitom je lidské individuum nejen objektem prùmyslového vyu¾ívání, ale také zneu¾ívání. Kdyby nebyl ¾ádostiv nového a èasto zbytného zbo¾í, jím¾ by obohatil svùj ¾ivot a své postavení ve svìtì, úèastnil by se pohromy tr¾ního systému, a zmínìné kolo by se – i k jeho škodì – zaèalo zpomalovat. Tak tomu bude i ve chvíli, kdy na jeho místo, obsluhovaèe strojù, nastoupí robot. Ten, kdo byl vyu¾íván u výrobního pásu, teï bude zneu¾íván jako konzument. Kde se najdou peníze, které budou rozhýøenou spoleènost financovat, je ovšem stále pøetøásaným problémem, nebo» obecné zadlu¾ení (státu, obcí, firem i obèanù) dosahuje astronomických cifer. No a zadlu¾ení, z nìho¾ není úniku je destabilizující prvek v celé spoleèenské soustavì.
Kdy¾ u¾ jsme se zastavili u nákupních horeèek, stojí za zmínku jeden z osvícených mozkù, profesor špièkové Harvardské univerzity Michael Sandel. Ten poznamenal, ¾e „dáváme cenovku skoro na všechno, ale to znamená korumpování nebo reálné znehodnocování vìcí. Jakmile si nìco mù¾eme snadno koupit, u¾ si toho tolik nevá¾íme.“ A na druhé stranì, jak pokraèuje, „nemù¾eme si koupit vìci, které definujeme prostøednictvím emocí… mají vnitøní význam, který peníze nedovedou postihnout“. Do tohoto neprodejného souboru patøí pøátelství, láska, vnitøní kultivovanost i vzdìlání na pøíslušné úrovni. Tyto hodnoty nejsou ovšem na prodej, nejsou komoditou na burzách, ale pøispívají k vnitøní hodnotì našeho ¾ivota a ke smyslu našeho putování na této planetì.
×
Pøitom, jak uvádí švédský filozof Johan Norberg, ještì roku 1820 ¾ilo 94 procent obyvatel svìta za denní pøíjem ve výši dvou amerických dolarù – samosebou v pøepoètu na dnešní hodnotu. A dodejme, ¾e poèátkem tøetího tisíciletí (2017) pøispìla zavedená spoleènost ke Svìtovému ekonomickému fóru v Davosu informací, ¾e osm nejbohatších mu¾ù planety dr¾í v rukou vìtší majetek ne¾ polovina lidstva, konkrétnì ne¾ 3,6 miliard lidí. Jiná informace (2016) øíká, ¾e jedno procento nejmajetnìjších vlastní víc ne¾ zbylých 99%.
Tak jsme vstoupili z lineárního, snadno spoèitatelného svìta do èasù, (abychom u¾ili obvyklé pøedlo¾ky, která je v tomto punktu na místì), do svìta post-lineárního, tudí¾ nevypoèitatelného. Tím pádem také riskantního a velmi nestabilního. Stalo se tak zejména proto, ¾e do probíhajících procesù vstoupil právì nevypoèitatelný lidský element. Ne ¾e by se lidská psychika neúèastnila dìjù posledních dvou staletí – nikdy se tak ovšem nedìlo s takovou intenzitou, jako na pøedìlu dvou vln ve smyslu studií Alvina Tofflera.
Klasickou ukázkou jsou ovšem hospodáøské krize, pøicházející v naprosto neèekané chvíli. Proto¾e se obáváme termínu, pøipomínajícího kritické okam¾iky v dìjinách, øíkáme tìmto prùlomùm radìji recese. Úèastníky známe a tedy je ani nemusíme pøedstavovat. Je to elita bankovní, prùmyslová, vojenská, stále více dobøe zapøa¾ená elita mediální, která ovlivòuje dnes a dennì, ve dne i v noci, lidské termitištì, které je souèasnì viníkem ale také obìtí celého systému, tøeba¾e tvoøí jen základnu naší spoleèenské pyramidy. Nemù¾eme ovšem minout ani elitu intelektuální, do znaèné míry polovzdìlanou, nebo jednorozmìrnou. A to nehovoøíme o zbrojních komplexech, které zadìlávají na pøíští konflikty.
Skuteèní duchové ¾ijí v tichých oázách, nevstupují do hry na této šachovnici, také se s nimi èasto nesetkáváme. Jsou prota¾eni hlubokými zkouškami ducha – a není divu, ¾e (a¾ na vzácné okam¾iky v dìjinách) nevystupují na veøejnosti. Tudí¾ se nelze divit, ¾e národy generují na nejvlivnìjší místa natìšené celebrity, které neláká odpovìdnost, ale jen touha po moci. Co¾ bude téma jiné kapitoly…
Text: Slavomír Pejèoch - Ravik
Grafika: Olga Janíèková
BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ
My si tuto epizodu pøipomínáme, nebo» ka¾dá doba mìla své záhady a tajemství, svùj maják, který mìl osvìtlit cestu našeho slo¾itého putování. I my jsme získali svým zpùsobem sekulární grál, jím¾ se stalo bohatství, neutišitelný konzum, spojený s historickým hazardem, s naší laèností, bezohledností a dokonce i s duchovní kapitulací. Sami jsme se, jak napsal Exupéry, pøivázali jako dobytèata k plnému ¾labu.
