Dotýkání Ostravou, tentokrát se seniorkou, která změnila bydliště, občanství a hlavně, a to zcela zásadově, profesi. Povídám si s poddanou Jejího Veličenstva královny Alžběty II, kanadskou občankou, Ing. Marcelou Prikryl, CSc., která teď opět na čas přechyluje své příjmení, ale o tom později.

Tak opravdu, Alžběta II. je formální hlavou Kanady, kde v Hamiltonu, mimochodem městě velmi svým průmyslovým potencionálem podobným Ostravě, od roku 1981 žiji. Naprostá většina mých dnešních spoluobčanů panovnici uznává, a to hlavně proto, že je nic nestojí na daních a že je svým postavením odlišuje od USA. Samozřejmě máme kanadskou vládu, parlament a své úřady, které mé rodině v roce 1984 udělily kanadské občanství. Tenkrát jsem musela prokázat zkouškou své znalosti z kanadské historie a reálií místního života a teprve poté na malé slavnosti jsem před "Soudcem míru" přísahala na bibli, že budu řádnou občankou země.

Přišla jsi vyzbrojena celkem slušnou profesní výbavou. Tady jsi přednášela na VŠB, bádala ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré....

Hamilton byl pro mne a mého muže ( také hutní inženýr), velmi dobrým místem pro život. Dva velké hutní závody a podniky těžké chemie, tři sta tisíc obyvatelů, kolem Ontarijské jezero.Začala jsem na místní McMaster univerzitě na výzkumu mikrolegovaných ocelí, což bylo vlastně trochu pokračováním mé práce z Dobré.

Marcela dále popisuje svou vědeckou činnost, jejíž smysl mně, jako úplnému laikovi, uniká. Snad rozumím tomu, když vypráví, že její práce sloužila automobilovému průmyslu, ale také výzkumu kvalitních materiálů pro lékařské účely, např.při skoliózách páteře. Jenže přišla nemoc, která jak známo nechodí po horách.......

Oh, všchno špatné je pro něco dobré. Mně to umožnilo věnovat se tomu, co jsem milovala, zřejmě zděděně po otci, a to malování. Základní průpravu jsem měla z českých "Lidušek", spousty knih o umění, vycházek s tátou do přírody a mého nakukování do jeho palety. Najednou jsem se mohla dále v tomto oboru vzdělávat, poznávat techniky do té doby mně neznámé. A pak už to šlo rychle. Přátelé, kteří viděli mé první obrázky mne přesvědčili, abych zkusila svá dílka ukázat nejen jim, ale i veřejnosti. A tak jsem začala vystavovat své pastely okolních krajin, přešla ke grafice a postupně k dalším technikám. Jednu dobu jsem se věnovala portrétní tvorbě, což mi vyneslo docela zajímavý džob.Jedny kanadské noviny si u mne objednaly portrétování obviněných i třeba vrahů. A tak jsem seděla u soudu a celkem hodně zblízka jsem tyto ničemy malovala od dopoledních hodin do zhruba dvou hodin. Druhý den už spolu s článkem reportéra portrét vyšel v novinách.

Co maluješ a vystavuješ nyní?

Krajiny i portréty jsem teď opustila, protože mně začala zajímat architektonická témata. Zdá se mi, že nejlepším vyjádřením pro místní architekturu je tzv. redukční linoryt, který umožňuje jakoby vrstvy barev, které připomínají fasády amerických cihlových domů. Neřídím se krásou domu, či jeho historickou hodnotou, chodím po kanadských městech s otevřenýma očima a zastavuji se tam, kde mne dům "osloví". Ráda bych tyto linoryty ukázala i ve svém rodném městě, kde jsem už jednu svou výstavu, tenkrát kanadských krajin, už měla. Ta byla úspěšná společensky i komerčně, tak se těším na tu příští. Obrázky mám s sebou, stačí je zarámovat a poohlédnout se po výstavní síni. Dokonce jsem už dostala nabídku, abych se zúčastnila nějaké společné výstavy s ostravskými výtvarníky. Možná, že budou mé obrazy americké architektury, pochopitelně profiltrované mým uměleckým viděním zajímavé pro ty, kteří s potěšením sledují TV seriál Šumná města.Vždyť to mé vidění Kanady je ovlivněno mým ostravským, či českým, či evropským původem.

Teď jsi tedy zase na dva roky v republice, kde následuješ svého muže, který je vázán dvouletou pracovní smlouvou v Tatra Kopřivnice. Bydlíš ve Frenštátě a užíváš si života ženy v domácnosti....

Za ženu v domácnosti se rozhodně nepokládám. Jsem tady teprve t pár týdnů, tak se opět rozkoukávám, zařizuji, ale velmi brzy začnu opět malovat. Čeká mne totiž další výstava v Hamiltonu a to už na podzim v říjnu. Doufám, že budu tady pilná, a tak tam předvedu česká témata.

Dceru Janu jste nechali v Kanadě?

Ta už je dospělá absolventka univerzity, žije a pracuje v Torontu, vzdáleném cca 80 km od našeho bydliště. Živí ji specializovaný televizní průzkum, ale jejím ideálem je být novinářkou. Hodně pro to dělá, má už svůj sloupek v renomovaných novinách, píše poezii a vůbec se zajímá o literaturu. Domluví se česky, jen asi by do českých novin psát nemohla, protože neumí samozřejmě gramatiku.

Musím prozradit, že papírově jsi i ty seniorkou...

Ano, pokud se za seniorství bere pobírání důchodu. Leč mám tolik dalších aktivit, že si svůj věk nemám čas příliš uvědomovat. Když odmyslím své malování, tak je to práce v různých spolcích a společnostech, třeba jsem členkou správní rady umělecké školy, kde jsem studovala, byla jsem rok prezidentkou Dámského klubu při McMaster univerzitě, teď jsem jen řádnou členkou a samozřejmě sportuji. Lyžuji, hraji tenis a golf. Věřím, že všechny tyto aktivity budu provozovat i tady.

Jak se sdružují kanadští senioři?

V každém městě, ba i městečku byste našli dům, kde aktivní senioři cvičí např. jógu, ale mají i své knihovny, různé kroužky, včetně výtvarného, přednášky o zdravém způsobu života atd., a to vše za ceny nepoměrně nižší, než jsou ty obvyklé.  Dokonce se vydávají seniorské noviny "Navždy mladý" s celostátní působností.

Co ti dala Ostrava?

Tady jsem se narodila, vystudovala, provdala se, narodila se tady má dcera. Jedenáct let se sem pravidelně vracím a s potěšením vidím, jak se město proměňuje do krásy. Opravené fasády, více zeleně, lépe oblečení lidé, kteří vypadají optimisticky. A ten největší zázrak: asfaltová stoka - řeka Ostravice je opět čistá s rybami a rybáři je loví.

Tak příjemný pobyt a návraty...

Pavla Pešatová