Jak jsem byl ideologickym diverzantem aneb Traiskirchen - tak asi musel vypadat raj...
Pokud byste verili ceskemu kolaborantskemu herci Milosi Kopeckemu, tak Fluchtlinglager Traiskirchen musel byt neco jako peklo na zemi, kde agenti CIA vyslychali a mlatili ceskoslovenske emigranty od osmi do dvanacti a od jedne do peti odpoledne. Mezitim ne, to meli prestavku na obed. Aspon tak to bylo vyliceno narodem milovanym hercem, clenem KSC a moderatorem protiemigrantskeho a prorezimniho serialu Ceskoslovenske televize Krok do neznama. Pokud jste prilis mladi, najdete si to na Wikipedii, vy starsi prestante predstirat, ze si to uz nepamatujete.
My jsme videli Fluchtlinglager Traiskirchen uplne jinak. Bylo to nadherne misto, kde jsme potkali spoustu novych celozivotnich pratel, takovy "Club Med" kousek od Badenu na jih od Vidne. Potkal jsem tam Dusana Apfela, Milu a Zuzku Vargovy, Petra a Ivu Smejkalovy, bratry Masarovy, Rostu Rusa, Roberta Bodu, Karla Resla, Hanku Frycovou a desitky dalsich - mam je vsechny rad dodnes a s vetsinou se stykame.
A ty uzasne pribehy ... Karel Resl se chtel rozvest a manzelka nechtela. Tak jednoho dne odesel z bytu jen ve svetru, ze si jde koupit cigarety. Ten svetr mel porad na sobe (vic toho nemel), kdyz jsme se potkali na karantene v Traiskirchenu nahore v patem patre. Robert Bodo byl devatenactilety kluk z Bratislavy, jeho otec byl komunista, vypadal jako komentator Karol Pollak za mlada a poslali ho do Vidne, aby Roberta presvedcil, aby se "vratil do vlasti". Stary Bodo ale ve Vidni politicky selhal a vyjadril se takhle: "Robko, nevracaj sa, zatvorili by ta!". A bylo jasno.
A nebo Jirka Pfeffer. Porad chtel zradit vlast a furt se mu to nedarilo. Pokousel se emigrovat a ne a ne se mu to povest. Napred zkousel normalne prebehnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odsedel si asi 3 roky (dle jeho vyrazu "oblikli mne do teplaku"), cimz ziskal trestni rejstrik jako hrom a tim padem mu nikdy nemohla byt vydana cestovni dolozka na cestu do zahranici ani cestovni pas. Uplne utrum, hotovo, finito.
Takze potom pracoval kdesi v Terezine, kde byly nejake Sberne suroviny, a nakladali tam stary papir, ktery komunisti posilali vagonama do zapadniho Nemecka. A Jirik se tam do toho vagonu nechal zaskladat a ze vyleze az v zapadnim Nemecku. Bezva plan. Jenze az po dvou dnech drcani a kodrcani dojel do Ceskych Budejovic, tak na seradovacim nadrazi poskodili ajzbonaci sprahlo a vagon s Jirikem byl odstaven a do Nemecka nejel. Zase nic.
Tuhle vagonovou akci si zopakoval jeste jednou, zase se nechal zaskladat do vagonu mezi stary papir, vsechno poprasit peprem na zmateni cuchacich psu... jenze byly Vanoce, a posunovalo se pomalu a byl strasny mraz - a Jirik sam dobrovolne vylezl z vagonu uz nekde u Prahy, protoze to zimou uz nemohl vydrzet. Trikrat neuspesny Jirik se prestehoval do Zatce a ozenil se s dcerou nejakeho mistniho nacelnika SNB, jmenovala se Cvetkovska a pri
svatbe si vzal jeji jmeno a nechal si vystavit novou obcanku na jmeno Cvetkovsky. Druhy den po obdrzeni nove obcanky pozadal o vypis z trestniho rejstriku. Zadny Jiri Cvetkovsky zaznam nemel a vypis z rejstriku prisel cisty. Takze Jirik utikal na pasovku a do Cedoku a s novym pasem si koupil zajezd do Jugoslavie (bez manzelky). Potkal jsem ho velice stastneho az v Traiskirchenu na AFCR - coz byl American Fund for Czechoslovak Refugees.
Dnes bydli ve Philadelphia, Pennsylvania.
Z Traiskirchenu jsme jezdili do Vidne, na pohovory na ruzne ambasady, podle toho kam kdo chtel emigrovat. "Kam jdes?" byla nejcastejsi otazka mezi nami fluchtlingy a neznamenalo to, kam clovek zrovna sel, ale kam chtel eventualne emigrovat. Canada, U.S.A., Australie, Jizni Afrika. Byli i takovi, co meli nazor, ze "chci radsi zustat tady v Rakousku, protoze je to
bliz domu", ale s temi jsme se moc nebavili, protoze takovi ocividne nemeli vsech pet pohromade. Kde bylo pro nas "doma"? Tam, kde by nas zavreli a nase deti dali do detskych domovu - coz bylo tehdy pravidlem a dnes vsichni predstiraji, ze na to zapomeli? Ceske slovo "domov" pachne nejen v asociaci vezeni pro deti "detsky domov" ale i vseobecne. Co povazuji Cesi za "domov"? Uz 150 let od premiery Tylovy Fidlovacky hledaji Kde domov muj a furt ho nemuzou nalezt... Narod slepcu - jako ten slepy houslista Mares z
Fidlovacky...
Jezdili jsme i na Mexiko Platz. Tam jsem byl moc casto. Bylo to takove male namesti, stromy, cesticky, lavicky, trochu z kopce, jedna strana byla niz, uprostred kostel a kolem dokola byly kramky se vsim moznym, majitele kramku byli Turci, Jugoslavci, vsechny mozne narodnosti. Bylo to asi jako kdyz v Cesku po sametovem podvodu zacaly ty trhy, kde Vietnamci prodavali lacine dzinsy a kdeco vsechno. No a tak jako driv poradalo mistni ROH nebo mistni JZD zajezdy pro zamestnance na nakupy do Gyoru, Pesti nebo Drazdan,
tak ve velmi podobnem stylu poradaly nektere okresni vybory KSC (a JZD Slusovice) zajezdy na nakupy do Vidne na Mexiko Platz. Jenze to uz nebyli obycejni zamestnanci, ale pouze kovani a dobre provereni komunisti - sice trochu pritroubli, ale zato spolehlivi, ze nezdrhnou. A zachtelo se jim lacinych digitalnich hodinek z Taiwanu, stereo-vezi Grundig (pro syna ci
vnuka) a dzinsu - tehdy se rikalo rifle - stylu mrkvace.
A tak ruzna mistni OV KSC vypravovalo vzdy par autobusu do Vidne na nakupy, jen pro dobre proverene pasazery - v dobe, kdy slusni lide byli moc radi, ze se dostali na dovolenou aspon do kampu Szantod a Zamardi k Balatonu. Prijeli, nakoupili (zda jim OV KSC vydavalo i silinky mi neni znamo) a odpoledne zase odjeli modrymi autobusy Karosa z CSAD Uherske Hradiste, CSAD Gottwaldov a podobne.
Kdyz jsem je tam uvidel poprve, tak jsem sedel na sve oblibene lavicce a po chvili si tam prisedly dve zenske a chlap z tech autobusu a zacaly prebirat, co nakoupily. Hodinky, cizokrajne vypadajici tricka, rifle, elpicka Udo Jurgense a tak podobne. Zacal jsem se nimi bavit a protoze jsem mluvil cesky, babky byly v dojmu, ze jsem z nektereho jineho autobusu. Za chvili jsem byl ale odhalen, kdyz mne na lavice uvidel jeden z mych srbskych kamaradu a prisel si za mnou sednou a spustil na mne srbsky. Odpovedel jsem plynne v tomtez jazyce a mi spolusedici od Hradista meli v ten moment oci navrch hlavy.
Zenska vedle mne si okamzite o pul zadku odsedla a pravila mi velmi prisne, asi jako pani ucitelka ve treti tride zakladni skoly, kdyz chytla nekoho kourit na zachode (ja jsem nikdy nekouril, ale prichyceni jsem videl).
"Ale podivejme se na ptacka! Vy nejste nas, ze ne?"
Ujistil jsem ji s usmevem, ze nejsem jejich, nikdy jsem nebyl a nepocitam s tim, ze nekdy budu."No to tak jeste!" - nafoukla se urazena vlastenka ze Slovacka, vyskocila z lavicky, pritahla si krimplenove sako a nadurdene odcupala pryc a ti dalsi dva manzele taky.
Vecer jsem to vypravel v Traiskirchenu k naramnemu pobaveni posluchacu a padaly ruzne navrhy, jak bysme ty komunisty mohli priste tady v Rakousku privitat. Padlo nekolik dobre minenych navrhu, ze bysme jim mohli dat na cteni vsechny ty Svedectvi, Pelikanovy Listy, Lidove noviny z Mnichova a dalsi emigrantske tiskoviny, ktere jsme mohli mit z AFCR, ale vsichni jsme nakonec dospeli k nazoru, ze by to byla promrhana snaha, protoze by to ti cestujici komunisti stejne vsechno vyhazeli do odpadu jeste pred hranicemi. Bez me pritomnosti pak probehlo uvitani autobusu nasimi albanskymi kamarady z rad fluchtlingu, kteri pockali, az se ti obtloustli komuniste vykolebali z autobusu (autobusy jim byly cesky mluvicimi spolupachateli radne identifikovany) a pak jim ty Karosa autobusy sprejem
radne omalovali hvezdami, srpy a kladivy a radou vulgarnich napisu v nemcine.
Tahle vynikajici akce na Mexiko Platzu se dokonale povedla jen jednou, protoze pristi tyden uz ridici CSAD zustali u autobusu hlidat a meli nachystane flasky s redidlem a hadry a nekolik pokusu o umelecke graffiti na jejich vozidlech zlikvidovali zahnanim princinlivych umelcu a ocistenim cerstveho spraje hadrami namocenymi v redidle. Presto bylo dosazeno casto vzpominaneho uspechu jednim umelcem, ktery zacal svou diverzi sprajovanim na zadnim cele autobusu, ridic to uvidel, vybehl ven a zacal to pucovat tou v redidle namocenou hadrou, a zatim nas sprateleny diverzant obehl autobus, dosiroka otevrenymi dvermi vbehl dovnitr a tu hvezdu a srp a kladivo nastrikal na predni sklo autobusu zevnitr (ano, prosim!) pred ridicem. Dilo skazy dovrsil vyprazdnenim plechovky cerneho spreje na tachometr a ostatni budiky pod volantem a na sedadlo ridice, ktere bylo z tehdy velmi modni
cerne perforovane kozenky. Predem urceni spotters a "pozorovatele" hlasili, ze cesti ridici autobusu i pres zjevnou neprizen osudu nikdy nevolali rakouskou policii a zadne skody mistni policii nehlasili.
Jednou jsme tam prijeli a zaroven s nami prijely ctyri autobusy z CSSR z Uherskeho Hradiste. Bylo devet rano, prave prijeli do Vidne, rovnou z hranic. Obvykly ansambl proverenych komunistu, jak z mistnich JZD tak z jinych podniku v okoli a pustili je na jednodenni vylet do Vidne. Neuniklo mi, ze se navzajem prilis neznali. Behem minuty jsem proskolil sve dva
spolubydlici z Traiskirchenu, jednim z nich byl Tonda Masar z Malenovic u Zlina, dnes je v Perthu v Australii a zacali jsme chodit mezi temi burany a tetkami z Hradista s tim, ze hledame vhodne spolupracovniky z CSSR pro spolupraci se zapadnimi ideologicky-diverznimi centralami a nekoho, kdo by pravidelne psal do Svobodne Evropy a podaval zpravy Pavlu Tigridovi (Tigrida jsem neznal, ale bylo to v CSSR zname jmeno). To vse s naprosto vaznym ksichtem. Tem pablbum z toho padaly brady az na zem.
Okamzite jsme byli udani dvema politrukum z autobusu, kteri se puvodne rozbehli smerem ke mne, ze mne jako ideologickeho nepritele zpacifikuji, ale zrovna v ten moment jsem vstal z lavicky, kde jsem vedl rec k zajemcum a kdyz ti dva komunisticti paskrivci videli, ze mam dva metry a pres sto kilo, tak se otocili jako na obrtliku, vytahli PISTALKY, zacali piskat -
jo, opravdu! typicke policajtske kovove pistalky - a vsechny ty osatkovane tluste tetky a strejcove v bundach z kozenky vylezli z obchodu, nastoupili s brblanim zpatky do autobusu a okamzite odjeli. Nebyli na tom Mexiko Platzu dele jak ctvrt hodiny.
.jpg)