Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mají vìci duši?
 
Kája Marxù, jako¾ i Vláïa Uljanov nás uèili, ¾e duše neexistují, co¾ bylo v jejich pøípadì pravdìpodobné a pokud nìjakou tu dušièku mìli, tato se škvaøí v kotli, pod který pøikládá sám Lucifer. Mnozí z tìch, kteøí v duši sice vìøí, ji však pøisuzují pouze èlovìku, upírajíce zvíøátkùm mít na ni právo. Já jsem naopak pøesvìdèen, ¾e i zvíøátka mají duši, mnohdy èistší a upøímnìjší ne¾ mnohé duše lidské, a ¾e a¾ mì Pán povolá tam nahoru (pokud nebudu poslán smìrem opaèným), budou na mne èekat u nebeské brány moji ètyønozí kamarádi, kteøí se mnou pro¾ívali èást mého ¾ivota.

Ale já vìøím, ¾e sice ne všechny, ale i nìkteré vìci mají duši. Vím napøíklad, ¾e poèítaè, na kterém právì pracnì datluji tento èlánek, má také duši a to duši znaènì potmìšilou, velice se radující, kdy¾ dokonèený dopis zlomyslnì zasune nìkam, kde bych ho nikdy nehledal a nevydá ho zpìt, dokud nesesmolím dopis nový. Rád bych však seznámil milého ètenáøe s jednou vìcí, která má rozhodnì duši, a to duši moudrou a laskavou. Je to moje staøièká kamera znaèky Praktina IIA s vynikajícím objektivem Flexaron 2/50 (prosím nezamìòovat s její ménì dokonalou sestrou Praktikou), která nás provázela vìrnì po mnohá desetiletí. Pøibyla k nám do rodiny krátce po naší svatbì, kdy jsme ji èásteènì z penìz pøed svatbou ušeøených a èásteènì z penì¾itých svatebních darù, zakoupili. Rodina a pøátelé se ponìkud podivovali, ¾e namísto toho, abychom jako øádný novoman¾elský pár nakupovali pro domácnost pánve, hrnce, poklièky a no¾e, l¾íce, vidlièky, jsme vydali hrùzu penìz za tento, v té dobì na trhu témìø nejdra¾ší fotografický aparát. Mohu øíci, ¾e nás s man¾elkou toto rozhodnutí nikdy nemrzelo. Kamera byla pro nás nerozluèným prùvodcem, kdy¾ s námi nahlí¾ela do zastrèených dvorkù Starého Mìsta, vìrnì zaznamenávala domovní znamení na domech Malé Strany a putovala s námi po výletech líbeznou èeskou krajinou. Kdy¾ se nám potom narodil syn, trpìlivì sledovala jeho vývoj od typických zábìrù, jak „pase koníèky“, prvních krùèkù, první cesty do školy v Praze (kam chodil pouze jeden týden, psal se rok 1968) a krátce nato ve školní uniformì školy na Bondi Beach v Sydney. Byla dokonce prvním fotoaparátem, který náš syn dr¾el v ruce, kdy¾ nám v pokroèilém vìku ètyø a pùl roku poøídil øadu snímkù z dovolené v Bulharsku.

Po pøíchodu na tento kontinent byla potom vítaným prostøedkem, jak informovat naši rodinu a pøátele doma o tom, kde a jak ¾ijeme. Pochopitelnì, ¾e nás Praktina provázela na našich prvních toulkách po nádherných moøských plá¾ích, kterými Sydney oplývá a i pozdìji, kdy¾ jsme si zakoupili první auto a zaèali objevovat sydneyské okolí. To, co jsem dosud napsal, doká¾e však ka¾dý poøádný fotoaparát, nedokazuje to však zmínìnou duši kamery. Jen tak namátkou. Kdy¾ jsme koncem záøí toho památného roku 1968 letìli z Vídnì do Sydney a letadlo pøistálo v Singaporu, aby naèerpalo pohonných hmot, vyšli jsme z klimatizované letištní budovy ven, abych poøídil pár snímkù letadla, kterému jsme svìøili naše ¾ivoty. Podíval jsem se do hledáèku kamery, obraz, který jsem vidìl byl velice nejasný a mlhavý. Èlovìk znalý øekne: pøechod z klimatizované letištní budovy do „prádelny“, která panovala venku, zpùsobil zaml¾ení objektivu. Mo¾ná, ¾e je to tak, já si však myslím, ¾e oko kamery zaslzelo. Brzo však setøelo slzu z oka a jako dùkaz mám pár snímkù našeho letadla.

Kamera však projevila èas od èasu i smysl pro humor. Ještì v Praze jsem u pøíle¾itosti nìkolika svateb pøátel pùsobil jako oficiální (i kdy¾ zásadnì neplacený) fotograf. V té dobì nebylo ještì obvyklé pou¾ívat elektronický blesk, pou¾ívaly se jednotlivé ¾ároveèky, které bylo nutno po ka¾dém snímku z reflektoru vyjmout a nahradit ¾árovkou novou. Vzhledem k tomu, ¾e ¾árovky byly po „odpálení“ pìknì horké, nebyla tato výmìna v¾dy nebolestivá. Nìkdy se také stávalo, ¾e ¾árovka s mocným akustickým efektem explodovala (mo¾ná inplodovala?) a to se právì stalo pøi jedné svatbì, kdy¾ byli novoman¾elé po¾ádáni, aby si vymìnili první, man¾elský polibek. Jedva se jejich rozechvìlé rty dotkly, ozvala se rána, jako kdy¾ z pušky vystøelí. Pochopitelnì mi nejen novoman¾elé, ale celé jejich pøíbuzenstvo neuvìøili, ¾e jsem to nezpùsobil schválnì.

Nutno øíci, ¾e mi kamera za celá ta desetiletí, po která jsem ji pou¾íval, nezklamala a pokud jsem sám neudìlal nìjakou hloupou chybu, odvedla v¾dy perfektní práci. Jen jednou jsem se o její zdraví zachvìl. Trávili jsme tehdy dovolenou spoleènì s mojí maminkou a tehdy asi ètyøletým synovcem, který byl v té dobì fascinován mìsícem. Jednoho veèera, kdy mìsíc ¾hnul jako povìstné rybí oko, maminka mì po¾ádala (naøídila), abych jejímu vnukovi vyfotografoval záøící mìsíc. Vìdìl jsem pochopitenì, ¾e pou¾ívaje objektiv o ohniskové vzdálenosti 50 mm je takový snímek nemo¾ný, neodvá¾il jsem se odporovat a udìlal jsem tøi, nebo ètyøi zábìry a na celou vìc zapomnìl. Kdy¾ jsem potom vyzvedával fotografie poøízené bìhem zmínìné dovolené, byl v obálce s fotografiemi a negativy pøilo¾en lísteèek, abych si nechal kameru odbornì opravit, ¾e nìkteré snímky nevyšly. Podíval jsem se na negativ a opravdu. Na nìkolika negativech nebylo naprosto nic, jen kdesi uprostøed negativù byly malé teèièky– mìsíèek na nebi hlubokém.

Kamera odešla do zaslou¾ilého odpoèinku koncem devadesátých let minulého století, kdy po øadu let ji¾ slou¾ila spoleènì s modernìjším Pentaxem, který jsme zakoupili. V té dobì jsme pou¾ívali také diapozitivy, a tak v jedné kameøe byl barevný, nìkdy i èernobílý film a materiál na diapozitivy v kameøe druhé. Obì kamery nyní sdílejí jednu krabici a jejich úlohu pøevzaly kamery digitální, které dìlají témìø nemo¾nosti, ale jak je to s jejich duší, opravdu nevím. Trochu mne však dìsí, ¾e se zdají být mnohem chytøejší ne¾ jsem já, automaticky se nejen zaostøují a nastavují správnou rychlost a clonu, ale poznají i do jisté míry fotografovaný objekt, soustøedí se na oblièeje fotografovaných osob, urèí, kdy a kde vypálit blesk a podobnì.

Kdy¾ vezmu èas od èasu více jak pùl století starou Praktinu do ruky a podívám se do jejího hledáèku, tak se mi zdá, ¾e tam vidím mnohé s tìch obrázkù bìhem mnoha let s její pomocí poøízených. Vím, ¾e odborník i pokroèilý amatér budou pochybovat o mém zdravém rozumu, ale mám pocit, ¾e nìkde uvnitø kamery, mo¾ná je to zrcátko, které promítá obraz sejmutý objektivem vzhùru k prizmu hledáèku, kde zùstávají obrázky zachovány.

 

Mìl bych se ještì zmínit o tøetí kameøe, která také odpoèívá v ji¾ zmínìné krabici a se kterou jsem neudìlal jediný snímek, stále je to však kamera památeèní. Kdy¾ jsme zhruba po tøech týdnech, které uplynuly od bratrské pomoci „pøátel nejvìrnìjších“, odjí¾dìli na tøídenní návštìvu pøíbuzných do Vídnì (trochu jsme to však protáhli), zakoupil jsem za poslední výplatu a nìco ušetøených korun dvì nové kamery Exacty, s úmyslem je ve Vídni prodat a získat tak nìjaké finance na tu prodlou¾enou „dovolenou“. Jednu z kamer se mi podaøilo prodat v obchodì s fotografickým zaøízením, i kdy¾ za pouhou polovinu ceny, kterou jsem oèekával. Pøíbuzný, u kterého jsme bydleli asi dva týdny a¾ do odletu do Austálie, se ustrnul a druhou kameru ode mne koupil za mnohem pøijatelnìjší cenu. Kdy¾ jsme ho potom po více jak tøech desetiletích v roce 2000 navštívili, pøinesl Exactu a slavnostnì mi ji pøedal zpátky. (Ještì ji mám schovanou).
 
Zdenìk Reich 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.10.2017  11:02
 Datum
Jméno
Téma
 04.10.  11:02 Blanka K. fenomén du¹e
 23.09.  10:38 Vesuvjana autorovi a Olze Janíèkové
 22.09.  13:50 OLGA JANÍÈKOVÁ
 22.09.  08:43 zdenekJ