Baèkùrky
Kdy¾ jsme se koneènì rozkoukali kolem hotelu, chtìli jsme poznat nìco víc a kousek dál. Mìli jsme nìjaké kapesné ještì z Rakouska, a proto¾e se mnì zdálo, ¾e dìti potøebují baèkùrky, aby se mohly v ubytovnì pøezouvat, vydali jsme se asi druhý den pìšky na nákup. Neznalost angliètiny a neznalost vzdáleností nás trochu vytrestala. Ještì v Èeskoslovensku jsme se v jedné kní¾ce doèetli, ¾e nejvyšší budova v Sydney (kulatý mrakodrap) se jmenuje „Summit“. Od hostelu, který byl situován na mírném kopeèku, jsme zahlédli kulatý vì¾ák, a tak jsme usoudili, ¾e to bude asi ono a to byl náš vytou¾ený bod.
Vyšlápli jsme vesele a plni optimizmu pro baèkùrky. Šli jsme dost dlouho všelijakými dlouhými ulicemi, všechny domy se nám zdály skoro stejné. Zahnuli jsme do další podobné ulice a za chvíli jsme ztratili hostel z oèí, avšak naše kulatá budova (náš bod k cíli) se vùbec nepøibli¾oval. Od hostelu se nezdál náš Summit ani tak daleko. Vše bylo jako „fata morgána“. Kdy¾ u¾ jsme mìli asi hodinu cesty za sebou, došli jsme do ulice, kde bylo obchodní støedisko a v prvním obchodì jsme koupili tøi páry baèkùrkù. Mìli jsme z toho – i dìti – takovou radost, ¾e jsme zapomnìli na bolest nohou a ¾e se musíme zase do veèera vrátit na hostel. Ještì jsme si prohlédli pár dalších, zbo¾ím plnì nabitých obchodù. Oèi jenom pøecházely. Na nic takového jsme z komunistického Èeskoslovenska nebyli zvyklí. U¾ jsme se sice trochu rozkoukali v Rakousku, zde však bylo zbo¾í úplnì jiné. Pøizpùsobené podmínkám a poèasí Austrálie.
Najednou mne mrzelo, ¾e jsem trochu déle nepoèkala, nebo» ty samé baèkùrky v jiném obchodì stály o 20% ménì a ve tøetím o 30% ménì. Ceny u nás ve vlasti byly všude jednotné, tak kdo to mohl vìdìt? Nikdo nás o tomto triku nepouèil. Jak je vidìt, tak nejlepší škola ¾ivota je, kdy¾ si vše èlovìk v praxi pro¾ije sám na sobì. Nemìlo tedy smysl lamentovat nad cenou baèkùrkù, ale otoèit se a vrátit se do našeho nového domova.
To u¾ jsme nešli tak nadšenì. Únava se projevila nehledì na to, ¾e jsme stále mìli „jet lag“. Najednou se nám všechno pomotalo. Nenašli jsme ani jeden smìrový bod, jako si pamatujeme z Evropy. Napøíklad hospoda tam a támhle, kostelíèek, kaplièka atd. to u¾ jsem zaèala kulhat a musela jsem sundat boty a jít bosa.
„Copak v takových vysokých kramflecích se chodí tak daleko?!“ posteskl si Vladimír. No jo, chodí, nechodí... mìla jsem namo¾ený kotník a po další hodinì chùze, kdy¾ jsme se motali z ulice do ulice a hostel stále nikde, jsem odmítla jít dál, a ¾e a» se dìje, co se má dít. Moje noha by dál stejnì nedošla.
Proto¾e dìti jsou citlivé a vycítí, kdy¾ se nìco dìje a stres rodièù se na nì okam¾itì pøenáší, zaèaly pofòukávat, a tak na naši zoufalost byla asi pìkná podívaná. Usedla jsem na zídku u jednoho nenahozeného cihlového domu, který vypadal stejnì jako všechny ostatní, kam jen oko dohlédlo. Dìti usedly vedle mne, a proto¾e jsme v té ulici nevidìli ani ¾iváèka, pøemýšleli jsme, co budeme podnikat dál.
Na vysvìtlení – tady v Austrálii se všude, díky vzdálenostem, jezdí v autech. V Evropì jsou ulice plné lidí. V Austrálii jsou plné jenom kolem obchodních støedisek anebo institucí, kde se konají nìjaké akce. Lidé zaparkují kolem dokola a pak se ulice lidmi hem¾í, jak jsme na to byli zvyklí. Tam jsme se také cítili bezpeènìji.
Jak tak sedíme na té zídce a pøemýšlíme, co dál, pøichází nìjaký pán. Hned jsme dávali dohromady slova, kterýma bychom mu naznaèili, aby nám poradil, jak se dostat zpìt na hostel. Vladimír, odvá¾ný mluvèí naší rodinky, mu ukázal na kousku papíru napsanou adresu, kde bydlíme. Pán se smál, gestikuloval, vysvìtloval a ukazoval za sebe k jednomu domku. Sna¾ili jsme se ho pochopit, co¾ nebylo tak lehké. Dívali jsme se, co bude, a on vyjel ven s autem. Ukázal nám, a» nasedneme, a díky tomuto hodnému pánovi jsme byli natotata zpìt, utrmáceni, ale spokojeni, ¾e si mù¾eme zase odpoèinout a posílit se na další neèekané zá¾itky, které nás èekají a o kterých nemáme zatím ani ponìtí.
Noha se léèila týden a studené obklady jí moc nepomáhaly. Kdy¾ jsem však vidìla, s jakou láskou dìti hopsají v nových baèkùrkách, zdálo se mi, ¾e ta oteklá noha je prkotina na zasmání.
Další výlety jsme podnikali v autobusech, které se v urèitých intervalech støídaly kolem hostelu, a tak návštìvy obchodních støedisek u¾ byly veselejší a snadnìjší.
* * *
Anglická výuka
Týden jsme tak bloumali a zkoumali kolem hostelu, ne¾ nás oficiální zamìstnanci zaøadili podle znalosti angliètiny do správných tøíd. S Vladimírem a se mnou to moc valné nebylo. Zaèít jsme museli od té nejni¾ší tøídy zaèáteèníkù a to pouze na pùl úvazku (part time). Nevíme proè, ale usoudili jsme, ¾e asi aby naše mozky nepøetì¾ovali hned na zaèátku. Byla to zøejmì pravda, co jsme si mysleli.
Hned první hodinu výuky, kdy¾ pøišla uèitelka (speciálnì pøipravená na práci s emigranty) do tøídy, postavila nás do øady a zaèala vykøikovat anglické fráze. My jsme museli opakovat všechno po ní, a¾ se mnì dìlalo mdlo. Proè takhle a hned tak zhurta a ještì kdy¾ ani nevím, co to povídám? Zoufale jsem sledovala Vladimíra. Zdálo se, ¾e mu to nevadí. ®e je mu to úplnì jedno. A» si ta paní uèitelka køièí co a jak chce. Od více zkušených, co je hned zaøadili na plný úvazek (full time) angliètiny, jsme se dozvìdìli, ¾e je to nová metoda. Prý nemusíš vìdìt, co øíkáš. Ty fráze se zakódují do zadního mozku.
Jméno paní uèitelky si nepamatuji, byla energická a do uèení dávala všechno. Jednoho dne nás vzala do obchodního støediska a tam jsme museli panáèkovat, co nás tak pìknì nauèila. Sem tam nám zastavila kolemjdoucí osobu a nìkdo ze tøídy se musel zeptat, jak se jde tam èi onam. Pøedvádìla nám to názornì. Tak jsme zase opakovali po ní. Jedna z prvních frází, na kterou snad do smrti nezapomenu: Could you tell me, where is Maroubra Junction, please? Ètvr», kde byl hostel situovaný.
„Could you tell me, please“ se mi ozývalo v uchu nìkolik nocí, kdy jsem nemohla rozrušením usnout. Jak jsme se s uèitelkou angliètiny domlouvali, nevím, nesmìli jsme si donést ani slovník, ani papíry, prostì nic. To údajnì její metodu uèení zdr¾ovalo.
Tak s touto frázovou køiklounkou jsme vydr¾eli dva mìsíce – ètyøi hodiny dennì!
Tøída mìla zajímavé slo¾ení lidí z rùzných koutù svìta. Bylo nás ve tøídì kolem tøiceti. Pøevládali v té dobì Poláci, Èeši, Vietnamci, Italové a Jihoamerièané.
S jednou takovou Jihoamerickou rodinou jsme se seznámili. Elena, George a dcera Kateøina. Pocházejí z Urugvaje. Moc jsme si rozumìli a s odstupem èasu ani nevím jak. Angliètinu jsme lámali, jak se dalo, a ty fráze naší paní uèitelky moc nezabíraly.
Dva mìsíce utekly jako voda a zaèaly tedy hodiny plného úvazku. Školka slou¾ila výbornì a o dìti bylo postaráno. Nemuseli jsme se o nì bát. Tento kurz probíhal tøi mìsíce, osm hodin dennì.
Mìli jsme nárok na státem placený jeden part time a dva kurzy full time. Ú¾asná vymo¾enost pro nové obyvatele této štìdré zemì. Kurz plného úvazku byl jiný. Slovníky jsme mohli pou¾ívat a støídali se nám dva uèitelé. Iljana (pùvodem Ruska) a David – Australan s modrýma oèima, urostlé postavy a tmavých vlasù. Mìl speciální auru a šarmantní vystupování. Ka¾dá ¾ena na nìm mohla oèi nechat. Nevím, jak to David zvládal, ale tøi svobodné emigrantky se do nìho zamilovaly a oèividnì to dávaly najevo.
Iljana si na pøízeò taky nemohla stì¾ovat. Svobodní mládenci se mohli strhat úslu¾ností.
Oba tito zajímaví uèitelé mìli úplnì jiný pøístup k uèení ne¾ pøedešlá uèitelka. David si oblíbil uèení pøi písnièkách. Donesl do tøídy magnetofonový pøehrávaè... vlo¾il pásku s jeho oblíbenými písnièkami a teï to zaèalo. Pustil tedy jednu píseò, nechal ji dvakrát pøehrát. Poté ji¾ byl pøipravený s køídou u tabule a zaèaly otázky. 'Kdo z vás jste si zapamatoval nebo zachytil nìjaká slova z písnì?'
Hlásili jsme se jako malí školáèci. Cokoli kdo vìdìl, David napsal na tabuli v tom poøadí, jak píseò pokraèovala. Za nìjakou chvíli se ji¾ tabule plnila slovy a pomlèkami v místech, kde ještì slova chybìla. Kdy¾ jsme ji¾ všichni byli u konce sil a nikdo si ji¾ na nic nemohl vzpomenout, zapnul se znovu magnetofon a písnièka znìla sladce tøídou. Byla úplná radost se na nás všechny podívat. Oèi nám záøily radostí, kdy¾ bylo dílo dokonáno a my všichni jako jeden sbor zpívali píseò s magnetofonem.
To je jenom další ukázka metody v uèení.
Iljana, ta zase strašnì ráda vyprávìla. Moc jsme jí stejnì nerozumìli, ale kdy¾ došlo k zápletce a nedorozumìní, hodila se nám naše znalost ruštiny.
Jiná metoda uèení, kterou Iljana pou¾ívala, se nám docela líbila. Rozdìlila nás do dvojic a museli jsme vyzvídat vzájemné informace. Jako napøíklad – Odkud jste? Líbí se vám v Austrálii? Jak jste se sem dostali, máte rodinu, kolik dìtí...? atd. po pár hodinách jsme jeden o druhém všechno vìdìli.
V hodinách angliètiny jsme se s Elenou sblí¾ily a sedávaly jsme vedle sebe. Její mu¾ George navštìvoval jinou tøídu. Poznali jsme ho více, kdy¾ jsme se mimo školní povinnosti soukromì navštìvovali.
Kateøina si hrála s našimi dìtmi a my se sna¾ili konverzovat ochuzenou angliètinou, kterou jsme zatím doposud znali.
.jpg)