O idylce a havětích

Již několik let před tím, než jsem se stal důchodcem, jsem bedlivě sledoval, co vlastně senioři celý čas asi dělají. Neušlo mně, že se z mnoha úspěšných úředníků stali zahrádkáři, kteří tráví dlouhé hodiny na kolenou, vysazujíc kytičky a stromky doufajíce, že jim v dlouhodobě trvajícím suchu vyrostou. Dále jsem si všimnul, že starci s bílými vousy, rozšafně vlajícími ve větru, pouštějí s vnoučaty draky, že penzisté renovují stará auta a přestavují domy, babičky se s láskou věnují vnoučátkům, kterým do hluboké noci háčkují malilinkaté kamizolky a botičky, nebo že senioři, kteří žádného koníčka, který by jim dal životní náplň, nemají, jen tak nesmyslně posedávají v shopping centrech, prázdnými pohledy koukají kamsi do neznáma a netrpělivě čekají na smrt.

Můj průzkum využívání volného času důchodci mě dovedl k neomylnému přesvědčení, že valná většina ani nepouští draky nebo uzdy svým koníčkům, ale že se z nich stanou vášniví cestovatelé, kteří šmahem zapomenou, že celý život šetřili pro děti, aby měli snadnější život než oni, a klidně, bez sebemenších výčitek svědomí, prošustrují veškeré bankovky za luxusní karavanky, tedy domky na kolečkách, se kterými popojíždějí po Austrálii. Z úspěšných bankovních úředníků, kapitánů průmyslu a podomních obchodníků se stávají nomádi, kteří objevují neodolatelnou krásu Austrálie. Tito novodobí milovníci přírody pak sedí někde v karavan parku, kde si při pivě vyměňují bohaté zkušenosti z cest, plánují trasy cest dalších, které většinou směřují tam, kde berou ryby, kde je hospoda a kde se dá hrát golf. Ve svých diskuzích se však především navzájem ubezpečují, jak vlastně udělali dobře, že nic potomkům nenechali, že jim také nikdo nic v životě zadarmo nedal, a tak ať se koukají postarat sami o sebe.

Dlouho jsem přemýšlel, zdali domek na kolečkách také koupit a jako cikán křížem krážem cestovat po Austrálii. Po zralé úvaze jsem myšlenku zavrhnul a místo života plného nejistot zdali nepíchnete, zdali se vám nerozsype auto vlekoucí karavanku, jestli vám karavanka nelehne popelem, nebo vás někde v pustinách netrefí šlak, jsem zvolil peníze původně určené pro děti investovat do projektu výstavby domků pro lidi nad 50 let, tedy pro “přestárlé” lidi jako jsem já.

Byl jsem přesvědčen, že koupí domečku na východním pobřeží severního Nového Jižního Walesu jsem neudělal chybu. Tato část Austrálie se může pochlubit nejpříjemnějším klimatem, jaké si člověk může přát. Žádné šílené pařáky, při kterých se psi perou o stínek a vrabci padají vedrem ze střech na zem, kdy se člověk zpotí jako myš jen když vystrčí nos z baráku a kde si, když jste amorézní, raději dáte vychlazené pivo. Kdepak! Resort je položen přímo u burácejícího Pacifiku a vyznačuje se člověku nadmíru příznivými subtropickými teplotami. Obloze vládne od samého rána azuro, člověku je dobře u srdce, protože je obklopen bujnou tropickou přírodou, nekonečnými zlatými plážemi takřka bez lidí, kde na dlouhých procházkách může pozorovat ve vlnách poskakující delfíny a v určitých měsících v roce obrovské velryby majestátně plovoucí na sever, kde se v noci nad hlavou rozprostře neuvěřitelná paleta hvězd, které vévodí slavný Jižní kříž. Idylka jako z pohlednice.

Náš příjezd na chatu uvítala modře vymetená obloha, přívětiví sousedi, tisíce ukřičených papoušků a …miliony mravenců. Takových těch bílých, kteří vám tak hbitě sežerou chalupu, že vám zbudou jenom oči pro pláč. Po pravdě řečeno, termiti nám také hned od prvního dne nahlodali obrázek idylky. Od katastrofy nás zachránil bodrý exterminátor mravenců, potkanů, hadů a jiných potvor, kterými, jak jsme zjistili později, se to zde jenom hemží. Za tisícovku nám to tu pěkně vystříkal, že se dodnes žena nemůže zbavit kuckání a nechutného pofrkávání zapříčiněného alergií po strašných chemikáliích, které chlápek použil.

Život v přírodě, jak jsme záhy poznali, není bez nástrah. Hejna řvoucích papoušků vám nedá po obědě zahmouřit oko. Jejich řev sice večer utichne, ale později je nahrazen ještě něčím hroznějším. Na zahradě kvetoucí blahovičníky si totiž z nějakého důvodu oblíbilo mračno páchnoucích, a ještě více než papoušci ječících “flying foxes” („létající lišky” = obrovští netopýři, jejichž těla připomínají malou lišku). Tato neobyčejná zvířátka dělají přes noc takový šrumec, že ráno vstanete a po zbytek dne chodíte jako mátoha.

Další překvapení na nás čekalo v kuchyni, kde se na ženu ze spíže vyhrnuly desítky nechutně macatých kokroušů. Postříkání chemickým prostředkem na ně vůbec nezapůsobilo, což nás nemělo překvapit, protože je známo, že ti přežijí i Hirošimu. Jenom se hbitě rozběhli do všech koutů kuchyně, kde se je žena srdnatě snažila ubít utěrkou. Byl to nepěkný pohled, protože když se náhodou utěrka střetla se svým cílem, dodělávající kokrouš vypustil odpornou zelenou vodu. Těmito nechutnými brouky se to ve vlhkém podnebí jenom hemží. Když si postěžujete, tak se vám místní vysmějí. Musite se prostě s nimi naučit žít…Představa života v ráji se začala pomalu, ale jistě zamlžovat.

Poslední hřebíček do rakve zatloukla návštěva starých přátel, které k nám vyhnalo nekřesťansky studené a uplakané Melbourne.

Návštěva nadšeně obdivovala tropickou zahrádku, vychutnávala teplo, pochvalovala si vlny v moři a vypila mi veškeré pivo, protože, jak prohlásil vzdělaný Čenda: ”V tropech je nutno hodně pít, jinak člověk dehydruje a skape.” Zdálo se, že si kamarádi do ledového Melbourne odvezou pěkné vzpomínky. To jsem si myslel až do té doby než padla noc.

“Sakra, tady je ale komárů,” postěžoval si krátce po ulehnutí Čenda. “A žerou jako pominutí. Aby tak člověk ještě chytil horečku omladnic,” dodal starostlivým hlasem.

“Prosím tě, vo čom to mluvíš, víš vůbec co je horečka vomladnic?” nasupeně odvětila Pavla, zatímco kolem sebe zuřivě mlátila rukama, zabíjejíc komářiska.“ Tady vod nich, když tě zobnou, můžes tak akorát chytit Ross River horečku,” řekla znalecky, přetáhla si lajntuch přes hlavu a snažila se usnout.

“Hele, matko,” řekl jsem starostlivě ženě, “voni jsou to sečtělí lidi, vono je to asi možný, že to ty prohnilí komáři roznášej. Když tě takovej nakaženej komár hryzne, tak máš těžkou smůlu. Ta nemoc je prej zrovna tak blbá jako malárie. To je snad i lepší vůbec nebejt.”

“Tak se nastříkej a dej mi pokoj,” nerudě řekla žena a začala spokojeně oddychovat. Nekonečné bzučení komárů mi ale nedalo spát. Vyškrábal jsem se z postele, abych se podle ženiny rady něčím nastříkal, pomalu jsem se došoural do kuchyně, kde se mně naskytl přímo neuvěřitelný, takřka bizardní obraz. Musel jsem se štípnout, abych tomu, co jsem před sebou viděl, uvěřil.

Na jídelním stole seděla s rozevřenýma nohama Pavla - přímo jak ji pán Bůh stvořil. Nad ní se při svitu baterky skláněl Čenda s kombinačkami v rukou. Celá kuchyň byla nasycená těžkým pachem terpentýnu.

Že by si to tady tahle nestydatě za bzukotu komárů rozdávali? proběhlo mně hlavou. Ale vždyť jsou to slušní lidi a ještě k tomu sečtělí a hlavně děsně staří, kteří by na nemravnosti neměli mít ani pomyšlení. Ale co člověk dneska ví, třeba jsou to zvrhlíci a my jsme si to nikdy neuvědomili, zauvažoval jsem, když se ozval neúprosný hlas Pavly.
“Okamžitě vypadni!”
“Co se děje, nekecej, že tady na našem zánovním jídelním stole teďka šukáte?” zeptal jsem se poťouchle. “To mně kamarádi nebudou věřit, až jim tohle řeknu,” dodal jsem, stále nevěře svým očím.
“Ty vole, nechtěj vědět, co tady právě v tuto chvilku děláme, buď diskrétní a hlavně koukej vypadnout, nebo fakt Pavlu tak naštveš, že s tebou nebude nadosmrti mluvit,” zamumlal Čeněk.

Já se vrátil do pelechu, zatahal jsem ženu za rukáv pyžama a vzrušeným hlasem, zajíkaje se smíchem, jsem jí tajuplně řekl: ”Tak tomu snad ani nebudeš věřit, ale ten tvůj milovanej ubrus budeš moct akorát tak vyhodit, protože je znesvěcenej.”
“Jak to, znesvěcenej?” obořila se žena.
“Protože voni na něm šouněj. A nejen to, ale představ si, že jsou ještě k tomu takoví ouchyláci, že se snad při tom navíc ještě polejvaj terpentýnem nebo čím. To asi kvůli extra vzrůšu.”
“Ty jsi se na starý kolena dočista zbláznil. Nevymejšlej si a koukej spát,” odsekla žena, převalila se na druhý bok a přes alergií zapchanej nos začala chrápat, aniž by cítila pach z kuchyně.

Ráno Pavla vypadala velice schlíple, měla peřiny pod očima, pohybovala se pomaloučku nepřirozenou chůzí, čpěla terpentýnem a prosila, abychom ji odvezli k lékaři.
Žena neřekla ani slovo, jen se opovržlivě na Pavlu podívala a rázným krokem vtrhla do kuchyně, kde ze stolu sebrala zmuchlaný svatební dar, strčila ho pod nos pobledlé Pavle a hlasem třesoucím se zlobou zahřměla: ”Tak tohle jsem si, Pavlo, o tobě tedy nikdy nemyslela. Souložit nám na stole a ještě k tomu zničit můj nejkrásnější ubrus! To je ten tvůj Čenda fakt takový zvíře, že si to ani na návštěvě nemůže odříct?”
“Prosím tě, co si o nás myslíš?” vmísil se do řeči Čeněk. “Vždyť my nic na tom vašem vzácným stole zhůvěřilýho vůbec nedělali!”
“No tak jim tedy řekni, Čendo, jak jsi mi jenom pomáhal vod cizopasníka,” řekla tichým a utrápeným hlasem Pavla. A tak nám Čeněk tuto krajně nepříjemnou situaci vysvětlil.

Nejenom, že na naší idylické chatě máme všechny havěti, o kterých se člověku může jenom zdát, ale některé z nich si vás vyberou jako potravu. Ubohé Pavle se totiž do nejintimnějšího místečka zakouslo jedovaté klíště. Branka lásky začala nebezpečně rudnout a nepříjemně svědit. To přimělo starostlivého muže k tomu, aby se pokusil klíště pomocí terpentýnu nejdříve zahubit a pak ho kleštičkami obratně vytáhnout. Že přitom Pavly klín popálil a že dohromady s nacucaným cizopasníkem kombinačkami vytrhnul chomáč ještě něčeho jiného, si neuvědomil.
Ženy jsou však někdy zvláštní. Místo toho, aby byla Čendovi vděčná, že ji zachránil od bolestí hlavy, potupného vrhnutí a ztvrdnutí šíje, tak byla Pavla celá nasupená a se slzami v očích prohlásila, že se nám nebude moci dlouho ukázat na očích.
Chudák Pavla si pěkně vytrpěla a zapřísáhla se, že už nás navštíví jenom v čarokrásném Melbourne.

Idylka chatky na pobřeží se rozptylovala ještě rychleji. Zmizela úplně, když mě na šňůře na prádlo překvapil právě kachnou nažraný třímetrový carpet snake (had škrtič), když jsem příští den v moři viděl ploutve, které zaručeně nepatřily delfínům, a když se mi do palce u nohy zakousla tlustá pijavice. Poté, když mi rybáři smrtelně vážně poradili, že nemám chodit lovit ryby bez bot se silnou podrážkou, protože bych mohl šlápnout na nesmírně jedovatou stone fish (ryba vypadající jako kámen), po které člověk umírá za strašných bolestí během dvou minut, a abych si na cestě na pláž dal bacha, protože se to tam jenom hemží jedovatými hady - život v idylickém prostředí jsme milerádi vyměnili za pravidelné cestování po světě. Představa ušmudlaných teroristů a trosek hořícího letadla bledne v porovnání s bestiemi, které na vás číhají na každém rohu, po jejichž kousnutí zcepeníte. To pak je vám život v ráji platný asi jako mrtvýmu šála…

Ivan Kolařík

* * *
Ilustrace © Anastázia Mahovská

Zobrazit všechny články autora