Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ostrava za ostnatými dráty

Vyšla nová kniha Ostrava za ostnatými dráty. Obèanské sdru¾ení Fiducia vydalo v prosinci 2013 knihu známého ostravského historika Vojtìcha Vlèka „Ostrava za ostnatými dráty. Rozhovory s  pamìtníky nacistické a komunistické perzekuce“.

Slavnostní uvedení knihy za úèasti autora publikace i pamìtníkù se koná  dne 20. ledna 2014 od 18:00 v Antikvariátu a klubu Fiducia. Ukázky z knihy pøeètou herci Alena Sasínová-Polarczyk a Norbert Lichý.

Obsáhlá publikace o více ne¾ 400 stranách pøináší øadu unikátních dobových dokumentù z archivù, fotografií a dalších atraktivních materiálù, pøièem¾ mnohé jsou veøejnì publikovány poprvé. Kniha zachycuje formou rozhovorù s pamìtníky ¾ijícími  v Ostravì a okolí jejich ¾ivotní pøíbìhy – na dramatických osudech jednotlivých osobností se velmi pøesnì ukazuje slo¾itost èeských dìjin ve 20. století, s pøihlédnutím k vývoji v Ostravì. Kniha je psána formou tzv. oral history – jde o 10 rozhovorù, konfrontovaných s archivními materiály z Archivu bezpeènostních slo¾ek, s materiály StB, se soudními rozsudky, doplnìných fotografiemi a dalšími dokumenty.

Kniha je dùle¾itou výpovìdí jak o pohnutých osudech jednotlivých osobností, tak o slo¾ité minulosti mìsta Ostravy a Ostravska obecnì. Promlouvají v ní pøímí úèastníci slo¾itých dìjin èeského národa za druhé svìtové války a komunismu. Vìtšina tìchto ostravských pamìtníkù se pohybuje ve vìkovém rozmezí 80 a¾ 90 let, tak¾e kniha byla jednou z posledních šancí, jak zachytit pro budoucí generace jejich svìdectví.
Všichni pro¾ili velmi výjimeèné osudy, které nejsou zajímavé pouze regionálnì, ale obohatí zájemce o danou tematiku v celorepublikovém rámci.
 


Mnozí z nich prošli nacistickými koncentraèními tábory (Terezínem, Osvìtimí), komunistickými lágry a vìznicemi na Jáchymovsku èi Pøíbramsku. Napøíklad Zdenìk Štich byl posledním ¾ijícím pamìtníkem útìku vìzòù z Jáchymova, Rostislav Sochorec je synem jedné z prvních obìtí komunistického re¾imu, poslance Rostislava Sochorce. Zdenìk Rù¾ièka zastupuje jednoho z posledních pamìtníkù brutálních praktik ostravské StB. Bohu¾el dvì osobnosti – Zdenìk Štich a Eva Vláhová – se vydání knihy nedo¾ily.

Knihu graficky pøipravil známý konceptuální umìlec a grafik Jiøí Šigut, je vázána v pevné vazbì a vyšla v nákladu 600 kusù.

Kniha bude v prodeji od 21. ledna v antikvariátu Fiducia, knihkupectví Academia, Ostravském informaèním servisu a v prodejnách Karmelitánského nakladatelství. Budete si ji rovnì¾ moci koupit pøes e-shop www.antikfiducia.com a e-shop Karmelitánského nakladatelství a Ostravského  informaèního servisu.

Vydání knihy finanènì podpoøili: Statutární mìsto Ostrava, MUDr. David Feltl, Nadaèní fond obìtem holocaustu, Nadaèní fond Kousek po kousku, Antikvariát Fiducia, obèanské sdru¾ení Pant, Petr Pánek, Jiøí Sovadina a Petr Šimíèek.

* * *

Medailon autora publikace Vojtìcha Vlèka:
Narozen 6. 5. 1976 v Ostravì. Vystudoval obor historie-èeský jazyk na Filozofické fakultì Ostravské univerzity. Vyuèuje na gymnáziu v Ostravì-Hrabùvce a externì na Ostravské univerzitì. Dlouhodobì spolupracuje s Èeskou køes»anskou akademií a Ústavem pro studium totalitních re¾imù na výzkumu perzekuce církví, øeholních øádù a tøetího odboje. Je autorem knih Perzekuce mu¾ských øádù a kongregací komunistickým re¾imem 1948–1964 (Olomouc: Matice cyrilometodìjská, 2004), Køí¾ jsem hlásal, køí¾ jsem snášel. Rozhovory s knì¾ími a øeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989 (Kostelní Vydøí: Karmelitánské nakladatelství, 2006), Totalitám navzdory (Kostelní Vydøí: Karmelitánské nakladatelství, 2011), je spoluautorem a editorem publikací ®enské øehole za komunismu 1948–1989 (Olomouc: Matice cyrilometodìjská, 2005) a Dìdictví. Kapitoly z dìjin komunistické perzekuce v Èeskoslovensku 1948–1989 (Olomouc: Poznání, 2008). 

* * *


CITACE Z KNIHY: Vlèek Vojtìch: Ostrava za ostnatými dráty, Fiducia, Ostrava 2013  


Vìroslav Dušek:
Jak vás pøivítali v Dachau?
- Pøed branou jsem vidìl ¾ivého èlovìka na ohni a obrovský zástup lidí s obrovskými flegmonami. Chudáky vìznì, vyhrnuté nohavice a¾ nahoru, nohy samý hnis, vøedy, omrzliny. Panovaly tam kruté mrazy, sice sluneèno, ale kolem dvaceti stupòù pod nulou. Takové suchozemské, drsné poèasí…
- Okolí cihelny bylo oploceno ostnatým drátem. A kolem plotu tábora chodily Nìmky — ¾eny, matky! s dìtmi do školy, které si pøály vidìt, jak tam esesmani a kriminálníci ubíjejí vìznì.

Vedle esesmanù zabíjeli vìznì nìjací kápové, kriminálníci?

Ano, nìmeètí kriminálníci — zlodìji a vrazi, takzvaní Berufsvehrsbrecher — zelené trojúhelníky, anebo Arbeitssabotá¾níci — èerné trojúhelníky, kteøí zabíjeli motykami nebo umlátili hlavnì ty slabší a starší vìznì. Kdy¾ nìkdo nemohl, tak ho dobili na místì, nebo utopili v blátì. Ale ty baby, s odpuštìním, a ta jejich dìcka, stály u plotu a tleskaly, kdy¾ mlátili a zabíjeli vìznì. Nemohl jsem tomu uvìøit.

Jak to v Dachau vypadalo na konci války?
Jako v pekle. Tam, kde stál barák gestapa pøed lágrem, hoøely dva velké ohnì. V lágru ènìly na Apelplatzu tøi obrovské hromady mrtvol, nìkolik metrù vysoké, páchlo to hroznì u¾ u brány, ponìvad¾ tenkrát bylo teplé poèasí. Mrtvoly se rozkládaly, krematorium je nestaèilo spalovat.

Proè tam le¾elo tolik mrtvých?
Umírali hladem, v táboøe øádily epidemie — tyfus, paratyfus, ¾loutenka, tuberkulóza...

* * *

Ludìk Eliáš:
Co vás èekalo po otevøení dobytèákù?
Museli jsme rychle opustit vagony, padla i nìjaká ta rána holí... Zavazadla jsme museli nechat le¾et. Po výstupu jsme zjistili, ¾e jsme na jakési nádra¾ní rampì pod širým nebem, ¾e na ka¾dé stranì té rampy stojí øada esesmanù se samopaly. Mìli i pár psù. Ti pruhovaní vìzni nás øadili, do jednoho proudu mu¾e, do druhého ¾eny. Dìti šly s rodièi podle pohlaví. Pochodovali jsme v polotmì mezi ostnatými dráty. Posléze jsme zahnuli do jednoho oddìlení, na cestu, která byla po obou stranách roubena øadami temných dlouhých døevìných domù. A¾ èasem jsme se dozvìdìli, ¾e to pùvodnì byly polní stáje pro konì. Dovnitø jsme byli smìrováni po skupinách. ®eny na pravou stranu cesty, mu¾i nalevo. Dìti byly pozdìji odvedeny do samostatných ubikací. Jak jsem pozdìji zjistil, ocitl jsem se i s bratrem v táboøe Auschwitz-Birkenau, oddìlení B2b, blok èíslo 9.

Dokdy jste byl v Osvìtimi?
Do léta 1944. Tehdy koncem èervna byla vyhlášena selekce, mu¾i z nìkolika blokù museli nastoupit pøed jeden prázdný barák, svléci se donaha a pochodovat pøed skupinkou esesmanù. Údajnì to byli lékaøi v èele s doktorem Mengelem. A ti nás tøídili. Doprava na práceschopné, doleva na práceneschopné — tedy konec. My s bratrem jsme se dostali na tu dobrou stranu, která byla poslána do sprch, pak nás ostøíhali, oholili, dostali jsme pruhované hadry, nastoupili ke kolejišti a èekali na vlak. Ka¾dý z nás ještì vyfasoval dvì denní dávky chleba, do kterých se ti nejhladovìjší hned pustili.
Byli jsme jedním z mála transportù, které oddìlení B2b opustily na¾ivu. Krátce po našem odjezdu byl tento tábor zlikvidován, jeho zbylí obyvatelé byli zplynováni.

Hrozila vìzni v táboøe ve Schwarzheide smrt jako v Osvìtimi? Co bylo pro vás nejvìtším ohro¾ením na ¾ivotì?
Nebezpeèné bylo, kdy¾ byl vìzeò zaøazen dlouhodobì do komanda s mimoøádnì tì¾kou prací. Tøeba tahání a zvedání pytlù s cementem. Lidé postupnì ztráceli svalovinu, hubli a¾ do úplného vyèerpání. Byli posláni na takzvanou marodku a pak je zøejmì odvezli, myslím, do koncentraèního tábora v Sachsenhausenu, jeho¾ jsme byli odno¾í.

 

Tam je zplynovali, zavra¾dili?
To nevím, ale vlídné zacházení je jistì neèekalo. Po velkých ztrátách jsme — tuším v øíjnu — dostali posilu. Další transport z Osvìtimi. Od nich jsme se dozvìdìli, ¾e transporty, které pøijí¾dìjí z Terezína, jdou pøímo z vlakù do plynových komor.

 

Tak¾e tam jste se dozvìdìl, ¾e tento osud potkal i vaše rodièe?
Ovìøené jsem to nemìl, mohl jsem ještì doufat, ¾e je to nìjak minulo. Vše se definitivnì potvrdilo po válce, proto¾e nacisté si vedli výbornou administrativu. Podle Terezínské pamìtní knihy vím, kdy byli rodièe do Osvìtimi odvezeni a kdy zemøeli. Bylo to s nejvìtší pravdìpodobností 9. øíjna 1944. Šlo o jeden z posledních transportù, kdy ještì fungovaly plynové komory. Proto¾e v listopadu zøejmì u¾ zaèali s jejich likvidací.

 

* * *

Zdenìk Rù¾ièka:
Jak probìhlo vaše zatèení?
Byl jsem na nemocenské, proto¾e jsem mìl ¾loutenku. Zrovna byly Vánoce, bratr zavøený, táta v èervnu 1949 zemøel, tak¾e u nás doma nepanovala zrovna veselá atmosféra. Toho 29. prosince 1949 po deváté ráno nìkdo zaklepal a za dveømi stáli dva chlapi... Myslel jsem si, ¾e je to kontrola kvùli nemocenské z práce. Tak jsem chtìl jít do kredence pro nemocenský lístek. To mi u¾ nedovolili, skoèili po mnì a vyhrkli na mì: „Jste zatèený!“ A matka, jak dìlala na stole v kuchyni nudle, vzala nù¾ a vybìhla na nì: „Toho syna u¾ vám nedám!“ Zkroutili jí ruce a sebrali jí nù¾. Vím, ¾e matka byla nemocná se srdcem, a teï taková scéna. Tak¾e i kdy¾ jsem vìdìl, ¾e jdu do té estébácké mlýnice a bude tam bombardovaèka, mìl jsem více strach o matku ne¾ o sebe.

Mlátili vás?
Ano, bušili do mì celý den, hlavnì jeden z tìch vyšetøovatelù — Krhut, druhý, jmenoval se Walder, byl takový inteligentnìjší. I z vedlejších místností se ozýval øev. Krhut mì mlátil pìstí do hlavy a pak bejèákem po rukou. Pak pøišel jakýsi jejich nadøízený, prohlédl si mì a øíká: „Pozor na krev, chlapci. Chlapci, pozor na krev!“ Já jsem mìl úplnì rozšlehané a nateklé ruce, jak mì pøes nì šlehali. Do veèera mì vyšetøovali a pak mì pøivezli na noc do vìznice krajského soudu.

Vìdìl jste o metodách vyšetøovatelù ostravské StB?
Ano, komunikovali jsme s ostatními zatèenými na záchodì pøes patra. V¾dycky nìkdo musel hlídat, aby nás bachaøi neslyšeli. Další vìci jsem se pak dozvìdìl v lágru od bráchy a jiných muklù. Nejhorším týráním prošli ti hlavní aktéøi procesù. Vydírali je asi takto: „Tak budeš mluvit? Nebudeš mluvit? Tak si tì povìsíme tady na møí¾ na oknì.“ Dali mu oprátku a zaèali ho tahat a škrtit. Nebo jiná metoda: „Nebudeš mluvit? Tak jedem ven. Zastøelen na útìku. To chceš, ¾e?“ Kdy¾ jsem byl u jednoho výslechu, zaslechl jsem, jak se bavili vyšetøovatelé mezi sebou. A ten jeden øíká: „Kdo to tam tak øve?“ Ten druhý: „To je ten zrzavý z Vratimova.“ A první se doptával: „A co ten Polomský, jak si vede?“ Ten druhý reagoval: „Prosím tì, ten mluví, na koho si vzpomene. To bysme museli zavøít pùl Ostravy.“
Jak jsme byli na tom krajzáku, tak nás hlídal jeden takový celkem solidní starší bachaø, prý byl za války v koncentráku. Ten, kdy¾ vidìl, co se tam dìje, øíkal: „Synci, co to s váma robí,“ a skoro plakal. Kdy¾ vyšetøovatelé domlátili nìkteré zatèené, nosili je pak v dekách na celu.
Kdy¾ jim rozbili nohy a ruce, tak ti chlapi nemohli ani chodit. Zabalili je tedy do dek a házeli je na podlahu. Právì o tom vykládali chlapi u nás v podniku, ¾e tam pøišli na estébárnu na noc brigádníci, komunisti, a teï si zaèali v kruhu s tím zatèeným házet a mlátit jeden pøes druhého. To znamenalo „bouchnout do reakcionáøe“.

 

* * *


Zdenìk Štich:
V Jáchymovì probìhl 21. bøezna 1952 proces Státního soudu v Praze Karolík a spol., pøi nìm¾ byli souzeni vìzni, kteøí mìli nìco spoleèného s tímto útìkem. K trestu smrti byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek — ti opravdu utekli, taky dozorce Jo¾ka Karolík, který byl údajnì k vìzòùm pøíliš vstøícný a mìl jim napomoci k útìku. Všichni tøi pak byli popraveni. Karel Kukal dostal dvacet pìt let.

Co se stalo s vámi?
Mì odvezli do Jáchymova, kde mì tak zmlátili, ¾e jsem pøestal mluvit, ztratil jsem vìdomí a ochrnul jsem. Nic kolem sebe jsem nevnímal, jen jsem dýchal. Tak mì pøevezli do vìzeòské nemocnice do Karlových Varù, kde mì v tom stavu vidìl Karel Kukal, a odsud pozdìji do vìzeòské nemocnice do Plznì. Jinak bachaøi se prý dle slov tìch, co se o mì starali, bavili tím, ¾e o mé nohy, které jsem necítil, si zhasínali cigarety. Kdy¾ jsem se pak probudil, byl jsem úplnì vygumovaný, ztratil jsem zcela pamì». Já jsem se pak uèil ve svých dvaceti ètyøech letech èíst a psát. Všechno znova. V¾dy» já jsem maturoval z francouzštiny, ale neumìl jsem francouzsky ani slovo, a u¾ jsem se ji ani nenauèil. Všechno od nuly. Co jsem se zkrátka znovu nenauèil, to jsem neumìl. Jinak naši zoufale shánìli informace, co se mnou je, a teprve v èervenci 1952 dostali zprávu, ¾e le¾ím v plzeòské nemocnici. Kdy¾ mì mohli navštívit a vidìli, v jakém jsem stavu, tak maminku to úplnì zlomilo.

* * *

Eva Vláhová:
Vzpomínáte si na otcùv soudní proces?
Probíhal o Vánocích 1954 u Krajského soudu v Ostravì, co¾ bylo pro nás jako pro rodinu dvojnásob smutné. Tátu soudili se dvìma jeho pøáteli — architektem Otakarem Kuèerou a Josefem Pospìchem — a obvinili je, ¾e se scházeli a pøipravovali pokus o rozvrácení lidovì demokratického státního zøízení. Tenkrát probíhalo nìkolik procesù s tìmi bývalými sociálními demokraty. Maminka šla na to pøelíèení a pozdìji nám øíkala, ¾e táta byl stateèný, ¾e nepøiznával vinu. Zùstal nezlomený, hrdý. Tátu odsoudili na jedenáct let. Máma ho vidìla od zatèení po tom pùlroce poprvé...

Jak jste pro¾ívala návštìvu otce v táboøe na Bytízu?
Musely jsme cestovat dva dny a pro mne to byl zpoèátku zajímavý výlet. Byla jsem nadšená, poprvé jsem vidìla Prahu, a proto¾e jsme tam nikoho nemìly, spaly jsme v hotelu v Hybernské. Maminka se mnou pochodila po Praze, byla jsem nadšená. Pak jsme ale nasedly na vlak a jely jsme do Pøíbrami. Tenkrát nám hodnì pouštìli ve škole filmy o gestapu, nacistech a koncentraèních táborech, bì¾ely i èasto v kinech. A najednou jsme pøijely na Bytíz a já jsem tomu nemohla uvìøit, bylo to úplnì stejné jako v tìch filmech, jako bych pøijela do nìjakého koncentráku, tøeba do Osvìtimi.
Lágr obehnaný ostnatými dráty, kulometné støílny, estébáci v ko¾ených botách, psi, samopaly. Byl to pro mì šok.

Jaké bylo setkání s otcem?
Pøišly jsme na ubikace a já jsem otce okam¾itì poznala, i kdy¾ vypadal takový starší. Zavedli nás do nìjaké návštìvní místnosti, kde stály stoly, a sedìli jsme naproti sobì. V¾dycky vìzeò — estébák, vìzeò — estébák a rodinní pøíslušníci naproti. Já jsem tátu hned poznala, on mì nepoznal, ponìvad¾ jsem u¾ byla vysoká, a tak jsem se k nìmu hned hnala a chtìla jsem ho obejmout.. Ale ten dozorce na mì zaøval: „Jestli¾e se budete dotýkat, tak návštìva bude pøerušena.“ Dovedete to pochopit, ¾e jsem nesmìla ani po nìkolika letech odlouèení obejmout svého otce?! Návštìva trvala jen patnáct minut a my jsme za ním cestovaly dva dny! To jsou vìci, které se vám zapíšou do pamìti na celý ¾ivot. Pøesnì to v èlovìku vytvoøí tu nenávist vùèi komunistùm. Ve mnì to zùstalo vepsáno u¾ jako v malém dìcku.

Ilona Rozehnalová

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 17.01.2014  09:55
 Datum
Jméno
Téma
 17.01.  09:55 ferbl