Bylo krásné odpoledne. Špinavým kanceláøským oknem pronikaly sluneèní paprsky, které malovaly v prachu na stole roztodivné obrazce. Moje bla¾ené hnípání pøerušilo neurvalé zadrnèení telefonu. Línì jsem se natáhl po sluchátku, ze kterého se ozval vzrušený hlas ¾eny Máni.
“Ivánku, mám pro tebe radostnou zprávu. Právì pøišla pošta. Píšou, ¾e ti udìlují Churchilovo stipendium,” zašveholila a pogratulovala mnì.
Neuvìøitelné se stalo skutkem! Po opakované ¾ádosti o udìlení tohoto významného stipendia se mi to tentokráte podaøilo. “Hurá”, vykøikl jsem a šel se podìlit o novinu s kolegy. Ti hned našli dobrou záminku, jak zanechat práce a uchýlit se na rù¾ek do restaurace oslavovat. Pøi pivì mì pak významnì poplácávali po ramenou a neustále gratulovali, proto¾e toto stípko, umo¾òující tøímìsíèní studium u elitních policejních organizací v zahranièí jen tak nìkdo nedostane.
Pøemo¾en odpoledním po¾íváním alkoholických nápojù jsem se doklopýtal domù, kde na mì dolehla krutá skuteènost. Tøi mìsíce bez milé ¾eny Máni, muckání a jejího pøedobrého vyvaøování. Tøi mìsíce bez rozkošných dìtièek, které mì jistì budou postrádat. Tøi mìsíce v daleké cizinì, kde se nevyznám, nikoho neznám a kde je navíc mnohem nebezpeènìji ne¾ v Austrálii.
Ten veèer jsem nemohl „zahnípnout“. V hlavì se mi mlelo páté pøes deváté a zaèal jsem mít ze všeho obavy. Hlavnì z té daleké cesty, proto¾e lítání z hloubi duše nenávidím. V¾dycky ¾iju pøedstavou, ¾e se nìco z tìch miliónù hejblátek v eroplánu „zedere“, letadlo se zøítí a všichni zahyneme potupnou smrtí. A pak taky díky stípku jsem musel nejen do Ameriky, ale také do Kanady, Nìmecka a Anglie. „Kurnik“, to znamená prakticky v letadle být hodiny a hodiny. Strašné pomyšlení! Dokonce jsem pøišel na nápad stípko odøeknout pod záminkou zákeøné choroby. Nakonec jsem pøece jen zamáèkl oko a místo obvyklých erotických snù se mi zdálo o pøestøelkách s pašeráky drog a o tom, jak se ztrácím v obrovských amerických metropolích.
K mé bezmezné úlevì letoun bez problémù pøekonal dlouhou cestu pøes Atlantik do Los Angeles a já se ocitl v malém, èistém hotýlku v srdci Hollywoodu.
“A» tì nenapadne chodit k oknu,” znìl pokyn, zanechán na papírku kolegou z Melbourne, který v tém¾e hotýlku po nìkolik nocí pøespal. “Já to udìlal a nìkdo po mnì støílel.” To ovšem nemìl dìlat, proto¾e na to konto jsem propad dìsné panice. Místo chùze jsem se plazil po zemi jako na vojnì a chvìl se strachy, kdy nìjaký šílenec otevøe palbu.
“Kde jsi ubytován?” zeptal se starostlivì sympatický kapitán, šéf Asian Crime Squad z Los Angeles Police Department, kdy¾ jsem dorazil do jeho kanceláøe. Oznámení adresy mìlo na ostøílené americké hochy zajímavý dopad. Pøestal hluèný hovor, policajti pøestali pucovat nádhernì chromované zbranì a upøeli na mì zraky. “Tak tam bydlet nemù¾eš, proto¾e to je vùbec ta nejnebezpeènìjší èást Hollywoodu,” øekl šéf a hodil mi nablýskaný kolt. “To je pro tvoji bezpeènost,” prohodil jakoby nic a dodal, ¾e mì ihned pøestìhují na jiné místo. Pak jsem ještì dostal krásnou modrou bundu s obrovským nápisem LAPD, pistolku jsem si le¾érnì zasunul za opasek a strach zaèal neodvratnì mizet.
Ještì to samé odpoledne pro mì pøijel bourák a dva detektivové v ošuntìlých d¾ínách s šílenì velikýma bouchaèkama jen tak šouplýma za pasem mì vyzvedli a zavezli do supermoderního hotelu ve støedu mìsta. “S nikým se nebav, nic nepla», z minibaru nic nechlastej,” dali mi poldové instrukce a vysvìtlili, ¾e mùj pokoj je permanentnì pronajat LAPD. K èemu ¾e ho u¾ívaj, se prý radìj nemám ptát. “Èím míò víš, tím líp,” øekl Koreánec Jim. A tak jsem se neptal.
Pøi pivì, kde se v¾dycky navazuje pravé kamarádství, jsem ho také s tìmi pøíjemnými amíky navázal rychle. Posléze jsem pøišel k názoru, ¾e pivo mají policajti rádi všude na svìtì a poldové od Asian Crime Squad nebyli výjimkou. Profíci rùzných asijských backgroundù /rùzného národnostního pùvodu/ tam „nahrnovali“ jedno za druhým a pøi té pøíle¾itosti mnì vysvìtlili spoustu vìcí, které mi umo¾nily nahlédnout do amerického psyché. Na otázku jakto, ¾e jsou po zuby ozbrojení, i kdy¾ nejsou ve slu¾bì, mnì bylo vysvìtleno, ¾e poldové MUSÍ nosit zbraò poøád, proto¾e nebezpeèí èíhá na ka¾dém rohu, a to „od nevidím do nevidím“. Nebýt ozbrojen je krajnì nezodpovìdné a jako takové pokládáno za slu¾ební pøestupek. Jen¾e vtip je v tom, ¾e snad nikdo se tohoto pøestupku nedopustí, proto¾e nikdo nechce zaøvat kulkou kriminálního ¾ivla. A tak se poldové vyzbrojují tìmi nejlepšími zbranìmi, které jsou na trhu k dostání, proto¾e pøíliš nevìøí ve vyfasovaný erár. A pistolky má ka¾dý nejménì dvì. A furt je s pýchou ukazujou, furt si s nima hrajou a furt je pulírujou. Co mnì taky vysvìtlili a co mì udivilo bylo to, ¾e a» mají pistolek kolik chtìj, kriminálníci jsou témìø v¾dycky lépe vyzbrojeni. Tìm nechybí v arzenálu samopaly, opakovaèky èi dokonce bazuky a granáty! ®ivlové se nikterak nebojí policejní výzbroje. Èeho se však nadmíru bojí, je obyèejný walky-talky /malá vysílaèka/. Tím se toti¾ mù¾e pøivolat pomoc v podobì vrtulníkù a jiných technik, které pak mohou „dát vofuk“ i tìm nejlépe vyzbrojeným bandám.
“Na tu „støíkaèku“, co ti pùjèil šéf, radìj zapomeò. Ještì by ses mohl dostat do maléru,” øekl Jim a pøedal mi ¾ivly obávanou vysílaèku. “Zejtra s námi pùjdeš nakupovat a pak na hlídku,” usmál se a spiklenecky na mì mrknul.
Pøíští den mì z nìjakého dùvodu zatáhli do obchodu se zbranìmi.“Vyber si co chceš,” nabídnul šéf a hned mi vrazil do pazoury slavný izraelský uzi samopal, za pouhých $1500. Samozøejmì, ¾e jsem si nic nekoupil, co bych s tím také v Austrálii dìlal, ale fascinoval mì neuvìøitelný výbìr a to, jak vskutku posedlí zbranìmi jsou ameriètí kolegové.
Po mexickém obìdì, skládajícím se ze spousty bobù, po kterých jsem se témìø spoleèensky znemo¾nil, jsme krásným, jako ze ¾urnálu vystøi¾eným LAPD bourákem jeli na obchùzku. Jim, Kim a tøesoucí se já. Kluci to zapíchli pøed obchodní èástí downtown LA a pìšourem jsme se vydali pestrou smìsicí davu nejrùznìjších národností a roztodivných zjevù. Nejvíce na mì zapùsobili upocení svalnatí èernoši se zlatými øetìzy kolem krku, náušnicemi, pestrobarevnými klobouky a dlouhými kabátci, pøesto, ¾e byl „paøichvost“.
Netrvalo dlouho, kdy¾ se oba mladí kolegové vrhli na nìjakého asiata a já zaèal zírat jak to chodí v USA. Rozkopli mu nohy, maníka postavili ke zdi a na ruce mu bleskurychle nasadili „klepeta“. Zatímco Jim mu¾e obratnì prohledával, Andy všechno pozoroval s rukou na koltu. Nakonec u chlápka našli malé mno¾ství kokainu, co¾ ovšem znamenalo okam¾ité zatknutí a odvoz na LAPD headquarters. A v TOM právì byla ta svízel. Nevím co ty kluky napadlo, ale k mojí hrùze mi Jim hodil klíèky od auta a ledabyle øekl: ”Hele, vem ho do auta, my to tady ještì rychle omrknem a budem zpátky coby dup.” No, tak to jsem se teda dostal do pìkný šlamastiky. Já, hubenej, vìcí neznalej úøedníèek musím v ¾elízkách vést zástupy miliónù zlejch lidí nìjakýho krajnì nebezpeènýho vyvrhela. Co kdy¾ mi zdrhne? Co kdy¾ mi nìkdo „namlátí kušnu“? Kurnik, ¾e sem do tý prohnilý Ameriky vùbec jezdil! Jak by bylo krásné teïka býti v náruèi mé ¾eny Máni a nemít takhle strašné starosti! Ale samozøejmì, ¾e se nedalo nic dìlat. To¾ jsem byl hrdina, zavøel jsem oèi, aby mì nikdo nevidìl a holomka jsem témìø jako ostøílenej americkej policajt dovedl k autu. A nepøeháním kdy¾ øeknu, ¾e se nikdo ani nad námi nepozastavil a nepozoroval policejní zákrok. Tak jsou na to lidé zvyklí!
Laik ¾asne, odborník se diví, proto¾e to, co se odehrálo ve vyšetøovnì LAPD, bylo pro èlovìka ze slušné Austrálie neuvìøitelné.
Kdy¾ podezøelého asiata ve vazbì posadili na ¾idlièku, narkoman plakal bolestí. ®elízka se mu toti¾ zaøezávala do rukou a narušovala cirkulaci krve. Pazoury mìl chlápek temnì èervené a pìknì oteklé. A tak s pláèem prosil šéfa, aby ho zprostil klepet. To se však nestalo, spíše naopak. Zpùsobená bolest byla trumfem v rukou vyšetøující policie. Šéf s klidem chlápkovi øekl, ¾e ho zprostí okam¾itì bolesti, pakli¾e chlápek slíbí s policií spolupracovat. Je nabíledni, ¾e kdokoliv ve stejné situaci by nasliboval hory-doly. Toté¾ horentnì udìlal asiat. Slíbil, ¾e pøíští den pøinese seznam pøekupníkù drog a ¾e se stane policejním donašeèem. Šéf, který na podobné sliby byl samozøejmì zvyklý, klepeta uvolnil a chlápkovi temnì pohrozil: ”To víš, co se s tebou stane, pakli¾e se tu zejtra neuká¾eš? Tak si chlapeèku uvìdom, ¾e jestli¾e slib nedodr¾íš, pošleme pro tebe SWAT team, šoupneme tì do lochu a víš co se ti TAM pak stane. Tam ti „velkej èernoch s ještì vìtším pérem“ uká¾e, zaè je toho loket.” “Já vím, já vím pane,” ustrašenì naøíkal narkoman a zapøísahal se, ¾e se uká¾e u¾ za èasného rána se seznamem. Potom byl z vazby propuštìn.
No tak vám, vá¾ení, musím øíci, ¾e se nazítøí po¾ivaè drog neukázal. Šéf to pøešel mávnutím ruky a øekl, ¾e fyzický nátlak je nejlepší strategie jak naverbovat donašeèe z øad kriminálníkù. Samozøejmì, ¾e se to v¾dycky nepodaøí, ale kvùli tomu se pøece nezboøí svìt. Pak s úsmìvem dodal, abych byl veèer pøipraven, proto¾e pùjdeme za kulturou - na jazz a balet. “To jsem blázen,” øekl jsem si. “Jazz a balet! No to musí být nìjaká americká specialita. To moje kulturnì zalo¾ená ¾ena Máòa bude koukat, a¾ jí o tom budu vykládat,” pomyslel jsem si a dal jsem se do pucu.
