Pøed odchodem z Národního divadla jsem se šel rozlouèit s Milošem Nedbalem, který mnì popøál mnoho úspìchù a symbolicky mì poplival, jak je u hercù zvykem. Mìsíc nato jsem se podruhé pøedstavil porotì fakulty herectví DAMU.
Porotì opìt pøedsedal Otto Sklenèka, který si mì z nìjakého dùvodu pamatoval z minulého roku. Pøívìtivì se na mì usmál, nìco pošeptal kolegùm a pak bylo na mnì ukázat co umím. Tentokráte jsem byl mnohem klidnìjší ne¾ pøi zkouškách minulých. Celkem s pøehledem jsem odpøednášel nekoneènì dlouhou báseò od Arthura Rimbauda “Novoroèní dárek sirotkùm,” bez koktání zahrál monolog Hamleta, a s kamarádkou, kterou jsem si tentokráte s sebou pøivedl, jsme porotì pøedvedli dialog z “Romea a Julie”. Panice jsem propadl teprve tehdy, kdy¾ jsem musel zahrát porotou mnì zadanou etudu, kterou samozøejmì nešlo pøedem nastudovat. Prostøednictvím etudy mìla porota mo¾nost poznat, jaké má uchazeè herecké vlohy a jak umí improvizovat pod stresem.
Já improvizoval bídnì a pøi výstupu jsem se cítil hroznì trapnì. Navíc jsem se poøádnì na výkon nemohl soustøedit, proto¾e jsem více a více cítil, ¾e mám prohráno. Po etudì jsem zamumlal nìco na omluvu, ale nikdo v porotì nehnul ani brvou. Nikdo nade mnou neprojevil lítost. Jen sympatický mistr Sklenèka prohodil nìco o všeobecné obtí¾nosti úkolu a pak mì vyzval, abych nìco porotì zazpíval.
Letmo jsem se na pana Sklenèku podíval, omluvnì jsem pokrèil rameny, obrátil oèi v sloup, zhluboka se nadýchnul a spustil: “Ach synku, synku, oral-li jsi...” Kdy¾ jsem tuto jedinou písnièku, kterou jsem znal a snad i umìl jak¾ tak¾ zazpívat dozpíval, vítìznì jsem se podíval na porotu, její¾ èlenové ale sedìli stále “jako zaøezaní”.
“No, zazpíval jste to sice pìknì, Ivane, ale pokud si pamatuji, pøesnì tuto písnièku jste nám zazpíval pøi zkouškách loòských,” ozval se Otto Sklenèka, sundal z nosu brýle, otøel je, podíval se na mì zpøíma a dodal: “ Tak prosím spus»te nìco jiného, ano?”
V tu ránu se mi udìlaly m¾itky pøed oèima, zajíkl jsem se a zaèal jsem pøedstírat zuøivý záchvat kašle. V tváøi jsem zrudnul jako krocan, co¾ mìlo na porotu dopad, se kterým jsem v duchu poèítal. Mìli o mì obavy, abych jim tam náhodou tøeba nezkolaboval, proto¾e kdy¾ jsem nabral dech, abych zaèal první notu a opìt se hroznì zakuckal, profesorka zpìvu ke mnì hbitì pøiskoèila, nabídla mnì sklenièku vody a øekla, abych se radìji o nic nepokoušel. Tak tuto etudu jsem zahrál mistrnì. Otto Sklenèka vá¾ným hlasem porotì oznámil, ¾e je pøesvìdèen, ¾e nebýt mé náhlé hlasové indispozice, jistì bych nìco jiného zazpívat dovedl a poradil mnì, abych si dal pøešetøit hlasivky na slavné Semanovì klinice v Praze. V tu ránu jsem si uvìdomil, ¾e pøesnì stejnou radu mnì zaèátkem roku dal i Miloš Nedbal...
Sklenèkovému výroku jsem byl nesmírnì vdìèný, nebo» mì zachránil od jisté potupy. Takto jsem zbytek zkoušek protanèil za hry piana a mìl jsem stále lepší pocit. Høebínek mnì spadnul, kdy¾ odpoledne zaèali vyvolávat jména neúspìšných adeptù, kterým podìkovali za snahu a poslali je domù. S bušícím srdcem jsem oèekával, kdy dojde na mì a málem jsem omdlel, kdy¾ jsem skuteènì své jméno uslyšel. “Ivan Kolaøík!” -zvuèným hlasem oznámila èlenka poroty a vzápìtí dodala: “Neodcházet prosím, pøipravte se na druhé kolo.”
“Hurááá,” vykøikl jsem radostí a zaèal se vášnivì objímat s nìkolika stejnì š»astnými adepty herectví, kterým se podaøilo pøekonat první pøeká¾ku. Pøi samé radosti jsem nevidìl zklamané a uplakané tváøe uchazeèù, kteøí se do druhého kola nedostali.
Do u¾šího kola se dostala jenom hrstka lidí, ze které se nakonec vybrala hrstka ještì menší, ale pøesto mìl èlovìk celkem reálnou nadìji na úspìch.
Naprosto vyèerpán po odpoledním druhém kole, jsem se zhroutil u Èervenky ve Viole. Domù jsem se vrátil v náramnì dobré náladì a musel jsem do puntíku všem vykládat, co se u zkoušek dìlo. Samozøejmì, ¾e byli všichni za mì rádi, zvláštì teta Fé. Ale i tatínek koneènì dospìl k názoru, ¾e jsem se na zemìdìlskou školu skuteènì nehodil, proto¾e mám na herectví “buòky”.
Za nìkolik dnù pøišel dopis z fakulty. Celkem strohé oznámení, ¾e se musím podrobit hlasovému vyšetøení na Semanovì klinice a výsledky do tøí týdnù poslat na fakultu. “Zøejmì se jim nìco nelíbilo na mém zastøeném hlase a chtìjí být ubezpeèeni, ¾e nemám nìjakou nemoc hlasivek,” oznámil jsem nejistì rodinì. Tatínek se zakabonil a zvýšeným hlasem zahoøekoval: “To máš tím pitomým kolem. Jezdíš na nìm i v zimì, hltáš ledovej vzduch a máš teï znièený hlasivky. Já ti mìl to prašivý kolo rozmlátit hned jak jsem chtìl, kdy¾ jsi propadl u maturity. Bo¾e, proè jsem to tenkrát neudìlal!” Vzápìtí dodal, ¾e pùjdu pìknì na vojnu a tam, ¾e ze mì udìlaj koneènì chlapa. A bude po tajtrdlíkování nìkde na scénì oblastního divadla. Jen teta Fé si zachovala chladnou hlavu, proto¾e jako operní zpìvaèka vìdìla, ¾e inhalace pøivedou k ¾ivotu i odumøelé hlasivky. “Neboj, Pepíèku, Seman mu pøedepíše inhalace a Ivánek bude mít hlas jako skøivánek,” sna¾ila se hodná tetièka upokojit tatínka.
Vyšetøení na vìhlasné Semanovì klinice nedopadlo dobøe. Zjistilo se, ¾e mám nedomykavost hlasivek a ¾e jenom èasté inhalace spojené s nepøepínáním hlasu, mohou pøinést zlepšení.
Nález jsem poslal na fakultu a krátce potom jsem dostal pozvání na schùzku s Ottou Sklenèkou. Ten si mì pozval do útulné kanceláøe, nechal nám udìlat silného „turka“ a pak mnì “nalil èistého vína:”
“Ivane, zpráva z kliniky není pøíliš povzbuzující. Máte rok na to, abyste s hlasivkami nìco udìlal. Vím dobøe o vašich dvou láskách, o lásce k divadlu a lásce k cyklistice. Musíte si ale uvìdomit, ¾e nelze sedìt na dvou ¾idlích. Zále¾í jen na vás, pro co se rozhodnete. Buï pøestanete závodit na kole a budete mít šanci hlasivky vyléèit, nebo koleèko hoòte dál a s divadlem se mù¾ete rozlouèit. Tak koukejte jít pìknì do sebe a udìlejte chlapské rozhodnutí. Máte ani ne dvanáct mìsícù.”
Z fakulty jsem odešel schlíplý jako mokrá slepice. Abych si spravil náladu a pøišel na jiné myšlenky, sedl jsem na milované koleèko a jel na dlouhý trénink...
Pár mìsícù jsem pak pravidelnì chodil na inhalace, které se mnì staly osudnými. Vedle mì svìdomitì inhalovala jedna krasavice, ze které jsem nemohl spustit oèi. Porcelánový inhalátor v jejích ústech mì vzrušil natolik, ¾e na mì pøišel veliký cit, osmìlil jsem se a sleènu s podobnì zastøeným hlasem jako jsem mìl já, jsem pozval do divadla. Od té doby ¾ena Máòa u¾ ètyøicet let kráèí ¾ivotem se mnou...
Musím se pøiznat, ¾e bìhem inhalaèní kúry jsem kola nenechal. Spíše naopak. Proto také inhalace mìly na hlasivky mizivý vliv. Zkrátka jsem si nedal øíct.
Jednoho dne moji pozornost upoutal konkurz do Wolkerova divadla, kde v té dobì ji¾ øadu let úèinkovala nadaná hereèka a kamarádka z dìtství, se kterou jsme hrávali divadlo pro košíøskou veøejnost, Radka Malá. Zøejmì jsem porotu okouzlil svým pøednesem Novoroèního dárku sirotkùm a nebo lyrickým podáním oblíbené písnièky tatíèka Masaryka, “Ach synku, synku, oral-li jsi”, proto¾e konkurz tehdy dopadl dobøe. Kdy¾ se ale vedení divadla dozvìdìlo o mém blí¾ícím se odvedení na vojnu, pozici eléva mnì k mému zoufalství nenabídlo.
Damoklovì meèi jsem neunikl. Padl neúprosnì na mou hlavu a já byl povolán na vojnu, kterou jsem pro¾il v cyklistickém “drézu” Dukly.
