Poklad ve Skalném

Začalo silně tát a ze sněhové nadílky se vytvořily potůčky po polích a po cestách. Všechny cesty prý vedou do Říma, ale tyto vodní čůrky končily v potůčku pod hájenkou, který se začal tvářit hodně důležitě.

Náš malý Honzík chodil s mámou do lesní školky. Už nevím co tam ženské prováděly, ale jisté bylo, že došlo i na to jak se o velkém pátku otevírají ve skalách poklady. Nic lepšího co by se na to hodilo nebylo v dosahu jak seskupení balvanů ve Skalném. Bylo to bludiště liščích nor vyrostlé na docela nezvyklém místě. Končily tam louky plné batolat, úpolínů pod Vickovicemi. Cestu si tam razil potůček začínající pod Třebětínem. Byl rájem malých rybek, slunek.

A tak najednou zaklepaly ty velikonoce na dveře. Mamka se připravovala na barvení vajíček a hlavně na pečení mazanců. Klouček však měl starosti jiné.

„Tati pudeme tam. Vemeš žebradlo (tak se u nás říkalo služební lesácké brašně) a pudeme tam“. Moc pečlivě pak hlídal kdy bude ten pravý čas.

Kolem čtvrté už nevydržely kloučkovi nervy. A tak podle mustru mámy zavelel. “Deme, voni by mohli zavřít dřív a potáhnem tam zbytečně“. Sbalil tašku popadl mě za ruku a tak jsme tedy pro ten poklad šli. Po cestě ještě upřesnil co kdo bude dělat až ta chvíle přijde.
“Ty máš věčí ruce budeš nakládat. Já to podržím a až bude plný pudeme domů. Pak pojedeme do Ledče a já si koupim to malý autíčko. Jen aby to žebradlo nebylo malý.“

Ve Skalném vybral kámen ze kterého byl nejlepší rozhled po okolí. A čekali jsme. “Zase sou buhví kde.To neviději že tu sme“? Čekali jsme. Dojedl jablíčko co mu máma dala na cestu a začal se na kameni vrtět. To už sluníčko nabralo směr na Bludov a snášelo se níž a níž. Dopálili jsme zajíce, který si to tudy namířil na palouk pode vsí. No nevynadal nám, ale nijak rychle neupaloval. Asi si myslel co se tady máme co placatit. Velikonoce nevelikonoce a poklady nepoklady.

„Poď domu tati. Asi jsme přišli pozdě. No dyť napřesrok je taky čas. (To bylo oblíbené rčení hajného). Třeba tady přibyde.“ A tak jsme šli. Najednou sebou malá ručka v mojí dlani škubla a přišel komentář. “No nic nenesem, ale ten zajíc byl hezkej,viď.“

Mě došlo. Ty muj malej Honzíku. Já si nesu poklad všech pokladů. Nevím komu poděkovat za to krásné odpoledne s tebou. A možná, že si i ty po čase vzpomeneš jak ve Skalném poklad nebyl. Žebradlo bylo prázdné, ale moje dušička na pokraji dojetí.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora