Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dovolená - prázdniny!


Na svìtì není mnoho krásnìjších slov, ne¾ tato dvì. Znám poeticky ladìnou duši, která dokonce tvrdí, ¾e dovolená je smaragdová oáza oddechu s tøpytivým jezírkem zábavy v dunách šedé pouštì všedních dnù, ale k tomu se nemohu vyjádøit, musela bych to napøed vidìt.


Pamatuji se - jako ka¾dý - na prázdniny svého dìtství. Byly plné slunce, vody, zmrzliny, vonìly senem,deštìm, høiby... Nikdo nikam ani nejezdil, sem-tam nìkdo k babièce do blízké vesnice, kde zahrada, dvùr, pole a les byly nevysychajícími prameny potravy. Podle ka¾dé babièky bylo dítì hubené a ohro¾ené vyhladovìním, tak¾e se mu musely péct buchty a mazat chleba se sádlem v pùlhodinových intervalech. Všechno, co se upeklo a namazalo, se snìdlo, o takovém nesmyslu, jako je dieta, tenkrát nikdo ještì neslyšel.


Kdy¾ èlovìk dospìje, prázdniny se zmìní v dovolenou. I na své dovolené vzpomínáme všichni s láskou a nostalgií... v¾dy» i toho puntièkáøského, protivného revizora Andìla jsme si zamilovali jenom proto, ¾e odjel na dovolenou!


Ovšem dovolená nepøistane èlovìku v¾dycky mìkce v klínì, jako by se tam snesl lupínek magnóliového kvìtu. Statisticky je podchyceno, ¾e prùmìrná rodina se sedmkrát pohádá køí¾em-krá¾em, ne¾ se dohodne, kam, kdy, jak, kudy, èím a proè spolu na dovolenou pojedou. Mu¾i se èasto brání povalování pøi moøi, nudí je to. Ale musí se jim pøiznat, ¾e mnohý z nich si tak nastuduje oblast, kam se rodina chystá, ¾e by o ní mohl napsat habilitaèní práci na docenta. ®eny se chtìjí u moøe opálit do zlatavé hnìdi, a nìkteré rády v cizinì nakupují, aby po návratu jejich oblíbeným kamarádkám na chvilku zhoøknul svìt. Dìti, pokud jsou malé, neomylnì vyu¾ijí svoje mo¾nosti a den pøed odjezdem onemocní. Dostanou horeèku, kašlou, mají kalné oèi a zjevnì se rozhodují, jestli chtìjí spíš spalnièky nebo neštovice. Kdy¾ dosáhnou puberty, je jim jedno, kam musí s rodièi jet, v¾dycky se tváøí, jako by vyfasovali dva roky nucených prací pøi štìrkování silnice. Vìdí, ¾e jejich kamarádi se nádhernì baví doma na roz¾havené ulici v prachu a smogu a ¾e se chystají zajít na místní plovárnu, kde je nutno si místo v bazénì rezervovat dva týdny pøedem. Ale jsou spolu, i kdy¾ ka¾dý èuèí do svého mobilu...

 


Já vím, ¾e dnes je i v dovolených jiná doba, ne¾ za mého mládí. Lítá se nejmíò na druhý konec svìta, co je blí¾, ne¾ v Austrálii nebo Indonésii, se ani nepoèítá. Musí to být exotické místo, pokud mo¾no takové, o kterém nikdo ze známých ani neslyšel. Anebo místo, kam chodí dovolenkovat jenom brunejský sultán a Mark Zuckerberger. Je to ka¾dému pøáno, ale myslím, ¾e nádherná dovolená se dá pro¾ít i v Dolních Jastøabicích u tety Máni na zahradì. S nìkým, koho máte rádi. Obyèejnì se toti¾ uká¾e, ¾e je daleko dùle¾itìjší, s kým jste, ne¾ kde jste...a to nejenom poèas dovolené, tiše podotýkám...


Kdysi byla vrcholem cestovatelských po¾itkù cesta autem k moøi. Balt v NDR byl trochu studený, Èerné moøe v Bulharsku zase trochu od ruky, tak¾e na prvním místì ¾ebøíèku stál jugoslávský Jadran. Urèitì ka¾dý z vás takovou cestu absolvoval. Neznalým tehdejších pomìrù by se mohlo zdát, ¾e šlo o zále¾itost jednoduchou a prostou, proto¾e Jadranské moøe je hned za rohem, ale nebylo tomu tak. Byl to adrenalinový sport, proto¾e u¾ jenom ulovit potøebné doklady bylo nároènìjší, ne¾ projít d¾unglí v py¾amu a mít namísto maèety jen kartáèek na zuby. Potøebovali jste potvrzení banky, ¾e vám pøidìlí valuty, platný pas, vycestovací dolo¾ku, souhlas s vycestováním od zamìstnavatele a pánové ještì potvrzení o odevzdání vojenské kní¾ky.


My jsme mìli jednu dobu na pracovišti mimoøádnì kreativního vedoucího kádrového odboru. Vymyslel interní tlaèivo pro zamìstnance, cestující do kapitalistické ciziny a Jugoslávie, s otázkami: "Došlo ke styku s cizincem? Kolikrát? Kde a za jakých okolností?" Nad tím tlaèivem jsem se opravdu trápila. Jako poèestná vdaná paní jsem tušila, ¾e tyto rubriky zùstanou po mém návratu z dovolené prázdné - a prázdné rubriky byly v dotaznících v¾dycky výsostnì podezøelé.

 

Jednou, kdy¾ u¾ jsem byla vdova, mne vzali k moøi do Èerné Hory pøátelé: moje kamarádka Magda s mu¾em a dcerou (ètrnáctkou). Mìli volné místo v autì. To auto jsem znala od mládí (od jeho mládí, aby bylo jasno) a ani tenkrát to nebyl vùz, který by vyvolal v autosalonì obdivné "ááách!", kdy¾ z nìho sklouzla tkanina, tající jeho ušlechtilé linie. Byla to škodovka, vyrobená nìkdy mezi diluviem a dobou osvícenskou, pùvodnì asi jezdící na páru, ale potom zøejmì pøedìlaná na benzín. Léta plynula, mládí auta prchlo do dáli, pøišly nemoci, rezavìní, škrabance, boule, prolákliny. Poslechla jsem si chod motoru, poklepala na kapotu a bylo mi jasné, ¾e to auto má tuberkulózu. Kašlalo, chrchlalo, ka¾dou chvíli mìlo zvýšenou teplotu a všelikde byly vidìt kaverny. Ale nechtìla jsem být nevdìèná, mlèela jsem, jenom jsem se rozhodla vzít sebou pár ampulí streptomycinu a nenápadnì je pøisypávat do palivové nádr¾e.


Magda mne pøedem varovala, ¾e si smím vzít jenom minimum vìcí, tak¾e jsem si obìtavì koupila tak miniaturní plavky, ¾e z dámského kapesníèku by se takové daly ušít troje. Ovšem ètrnáctka byla nezkrotná, nabalila si tøi tašky obleèení a obrovský slamìný klobouk s tøešnièkami! K vùli tomu klobouku jsme vìci do auta ukládali celé odpoledne, dvakrát jsme klobouk ztratili v nejspodnìjší paleontologické vrstvì a pìtkrát jsme se v rùzných smìrech pohádali: já se ètrnáctkou, její otec se mnou, její otec s její matkou, ètrnáctka s námi všemi...
Kdy¾ se experimentálnì dokázalo, ¾e klobouk se do auta nevejde, vyzval otec dceru, aby klobouk do Èerné Hory kutálela po cestì a slíbil, ¾e pojede autem pokud mo¾no pomalu za ní. Dívka se urazila, narazila si klobouk na hlavu a odešla sdìlit kamarádkám, ¾e rodièe ji týrají. Po jejím odchodu jsme náklad ulo¾ili za chvilièku: dolù pøepravku s potravinami, konzervy, brambory, rý¾i, sáèkové polévky, keksy Marina, horalky, tatranky, šumìnky...) Na to plavky, ruèníky, trochu prádla a pár malièkostí a u¾ by se tam nevlezlo ani párátko.


Škodovka kašlala, chrchlala, dusila se, ale jela. Klimatizaci pøedstavovalo otevøené okno. Hluk motoru znemo¾òoval konverzaci. Bylo pekelné horko, ale nám, dospìlákùm, to nevadilo a ètrnáctku jsme usmiøovali èastými zmrzlinami. Pøes Rakousko se jezdit nesmìlo, vzali jsme to pøes Maïarsko. První šok jsme utrpìli, kdy¾ jsme zjistili, ¾e medzi Štúrovom a Ostøihomem není most pøes Dunaj a to není øeka, kterou byste pøebrodili s lehce vykasanými kalhotami. Naštìstí se ukázalo, ¾e tam jezdí kompa, tak¾e jsme se za mírný obolus do Maïarska dostali. Ale stále jsme byli v ohro¾ení, proto¾e Maïarsko tají dvì strašlivá nebezpeèí. Jednak mìsta s názvy Székesfehérvár, Mosonmagyarórvár anebo Tornyisentmiklós: ne¾ jsme to z mapy pøeèetli, byli jsme nìkolik desítek kilometrù jinde, ne¾ jsme mìli být. A druhé ohro¾ení je maïarská kuchynì. Nevím, jak to Maïaøi dìlají, ale všechno, co uvaøí, upeèou, ugrilují a vùbec ukuchtí je tak lahodné a chutné, ¾e jsme byli v pokušení zapomenout na moøe a zùstat v èárdì "Ildikó" nav¾dy, nebo aspoò celé tøi týdny... Do štábní kultury nás vrátila ètrnáctka, která pova¾ovala jídlo za ohavný zlozvyk.


Po pøekroèení jugoslávské hranice jsme èasto jeli i po makadamové cestì, ne¾ jsme se dostali na pobøe¾ní dálnici. Ta ještì místy nebyla hotová, ale co na tom, kdy¾ u¾ jsme aspoò vidìli Jadran... Ráda bych byla tak literárnì nadaná, abych umìla popsat moøe. Za tìch pár milionù let, co se lidstvo na Zemi vyskytuje, se to zatím nikomu nepodaøilo dokonale a tak šance být první tady poøád je.

 


V Èerné Hoøe jsme se ubytovali v pøímoøském mìsteèku u místního velitele milice. Mìl milou ¾enu Vesnu, pùvabnou vilku v zahradì a obrovského psa Barca. Velitel tvrdil, ¾e je to nebezpeèný a¾ vyslovenì zlý policejní pes, který prošel tvrdým odborným výcvikem a zavíral ho do boudy, aby nás neroztrhal. Jakmile odešel, Vesna psa pustila ven. Barco nám olízl tváøe, snìdl z ruky pár horalek a u¾ si s námi tykal. Vesna øekla, ¾e ten pes je jako policejní adept úplné k nièemu. Tuhle prý jí v noci ukradli prádlo, které zapomnìla pøes noc v zahradì. Podle stop se jednoznaènì potvrdilo, ¾e Barco ho kousek po kousku pøítulnì podával zlodìjùm pøes plot.


Jak se ¾ije u moøe, to radìji pøeskoèím, ka¾dý to ví. Èlovìk jde na plá¾, aby se opálil, tam se natøe krémem, aby se neopálil. Opaluje se, a¾ je mu horko, potom jde do vody, aby se zchladil. Problémy svìta se smrsknou na jedinou obrovskou starost: mám se teï otoèit na bøicho, anebo si ještì opalovat pupík? Mìli jsme i pár dnù podmraèných, kdy jsme navštívili okolitá mìsteèka, monastyry, rybáøské vesnièky kolem Boky Kotorské, podívali jsme se, jak ¾ijí celebrity na ostrùvku Svatého Štefana a zajeli jsme tak blízko k Albánii, ¾e jsme jí kousek z dálky na vlastní oèi vidìli. Mimochodem, znáte nìkdo nìkoho, kdo byl v Albánii? V naší rodinì jsou lidé, kteøí navštívili všechny kontinenty, v Las Vegas jeden prohrál i v ruletì ¾enu i dìti, jiný spadl z èínské zdi, další studovali etnografii v Peru, jedli psí maso v Èínì a jedny man¾ele honil rozzuøený klokan v Austrálii. Ale návštìvníka Albánie v rodinì nemáme.


V bývalé Jugoslávii na nás bývali v¾dycky hodní. A po roku 1968 jsme se stali prostì miláèky svìta. Pøed cestou jsme dostali tip, ¾e v Sarajevu se dá dobøe - toti¾ lacino - pøenocovat ve studentské koleji. Jenom¾e jsme tam dorazili pozdì veèer a internát byl obsazený cestujícími mladými mu¾i z mnoha zemí. Dívka na recepci øekla, ¾e u¾ rezervovala nocle¾níkùm i pingpongový stùl v hale, gynekologické "køeslo" na ošetøovnì a rozlehlý pult na recepci. Pamatuji se, jak jsem upadla do zoufalství. Byla jsem ospalá a unavená a v duchu jsem litovala, ¾e jsem nezùstala doma: u¾ jsem mohla mít uklizenou spi¾írnu, nakropené velké prádlo a sladce spát... Jsem prostì taková køehká, jemná, zranitelná. Moje nejlepší kamarádka Magda je úplnì jiná. Je jemná jako høbet krokodýla, køehká jako obrnìné vozidlo a pokud jde o zranitelnost, jsem si jista, ¾e cokoliv mimo atomové bomby by ji nanejvýš polechtalo. Nikdy se nevzdává a nepamatuji se, ¾e by nìkdy nedostala to, co chce. Pracuje na svých cílech se zákeønou líbezností. Nejednou jsem zjistila, ¾e aèkoliv jsem se vlastnì mínila jít koupat, døepím na Magdinì skalce a pleji, kypøím, upravuji kameny. Anebo, ¾e sice u¾ mìsíce dr¾ím pøísnou odtuèòovací dietu, ale teï sedím s Magdou v cukrárnì nad krémešem zvící krabice od bot... Je to strašná osoba a kdyby to nebyla moje nejlepší kamarádka, ani by mne nenapadlo se s ní stýkat.


Magda se opøela o pult a øekla recepèní dívce, ¾e jedeme bez odpoèinku z domova v Èeskoslovensku.
"Èehoslovaèka?" zeptala se recepèní úplnì novým hlasem a to slovo se neslo vstupní halou, plnou mládencù všech velikostí a barev. Èehoslovaèka… Czechoslovakia... Tschechoslowakei... U¾ za pár minut pøišli k pultu ètyøi mladí mu¾i a vysvìtlovali paní recepèní, ¾e kdyby se šli Švédové opít do sousedního baru a Italové odkráèeli svádìt dívky na místní diskotéku, mohl by se tamten kluk z Nìmecka pøestìhovat k tamtomu Turkovi a...
...a dostali jsme klíèe od dvou pokojù!


Skeptik mù¾e namítnout, ¾e to byla náhoda. Prostì jsme trefili na dobré lidi. Ale my jsme na nì natrefovali všude a stále.


Po tøech týdnech jsme se opálení, vyèvachtaní, rozesmutnìlí i tìšící se u¾ zase domù, øítili k domovu. A jenom pár kilometrù od hranic nás zastavila dopravní policie. "Milicioner" s mohutnými kníry pod nosem tam udìloval pìtisetdinarové pokuty za pøekroèení rychlosti. My nejsme horší, ne¾ ostatní a naše škodovka pøekroèila povolenou rychlost stejnì okatì jako peugeoty, volkswageny, renaulty a jiné zahranièní znaèky, které tehdy v Jugoslávii jezdily. U¾ tam stála celá kolona domorodcù, temperamentnì protestujících. Vzduchem létaly majky i bogové, ale platili všichni, s metalízou i bez ní... Nám "milicioner" nevrle pokynul abychom odjeli na bok a èekali.


Zase se ukázalo, ¾e mám nervovou soustavu køehkou, jako motýlí køídla. Vìdìla jsem, ¾e kdybychom se hodnì š»ourali v našich penì¾enkách, takové nejmíò dva dinary bychom dali dohromady. Pìtset nikdy, ani kdybychom prodali auto i s tachometrem a pøidali slamìný klobouk s tøešnièkami (který jsme nakonec, pravda¾e, pøece jenom vezli). Bylo zøejmé, ¾e nás èeká eskorta do nejbli¾ší spádové vìznice, kde nám pøipevní padesátiliberní ¾elezné koule na nohu a budeme tam úpìt jako Monte Christo na Ifu. Byla jsem zoufalá. A velmi mne popuzovalo, ¾e moji spoleèníci v utrpení neprojevovali ¾ádné znepokojení. Magda si v zrcátku opravovala kresbu oboèí, její mu¾ døímal a naše ètrnáctka se usmívala na sousední vùz, ve kterém sedìl mladý mu¾ v jejím vìku. Ta nepochopitelná lhostejnost k vlastnímu ¾ivotu! Mo¾ná bychom se mìli jít hodit pøed dopravákem na kolena a škemrat, ¾e nás doma èeká vetchá stará matièka a nevinné batolátko? (Pøiznávám teï po létech, ¾e Magdina vetchá stará matièka byla energii kypící pøedsedkyní všech je¾ibab ve støední Evropì. A moje nevinné batolátko mìøilo metr devadesát a od zaèátku prázdnin jsme ho nevidìli... Ale kdy¾ jde o ¾ivot..?) Kolona se nelítostnì posouvala dopøedu a platili všichni, s metalízou èi bez ní... Potom odjí¾dìli proklínajíce milicionera mimoøádnì pestrým slovníkem, ka¾dý chudší o pìt stovek dinarù, co¾ byly tehdy velké peníze... A¾ jsme zbyli jenom my.
Nevrlý dopravní policajt pøistoupil k našemu vozu, zadíval se na nás a zvolal: "Sreèan put, Èehoslovaèka!" a zasalutoval nám se širokým úsmìvem...

U¾ nejezdím nikam, ale obèas se pøes internet dívám, jak vypadají místa, kde jsme trávili kdysi prázdniny a pozdìji dovolené. Mnoho se zmìnilo. Mìsta i vesnice, cesty, plá¾e, domy, auta, i móda (obrovský klobouk s tøešinkami teï, napøíklad, nefrèí).


Ale to nejdùle¾itìjší, slunce, voda, modré nebe, vùnì deštì, høibù, vanilková zmrzlina a pár lidí, které máme rádi, stále ještì to nepopsatelné kouzlo prázdnin a dovolené udr¾ují...

Text a foto: Blanka Burjanová

***

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.08.2014  11:19
 Datum
Jméno
Téma
 21.08.  11:19 Ivan
 21.08.  09:58 Ivan
 08.08.  14:28 Kvìta
 05.08.  21:19 tonda Prázdniny
 05.08.  16:01 ferbl
 05.08.  15:06 Vesuvanka díky
 05.08.  14:30 Blanka B.
 05.08.  14:12 janina
 05.08.  11:28 Inka
 05.08.  08:38 Von
 05.08.  08:15 KarlaA
 05.08.  07:37 hera
 05.08.  07:26 LenkaP
 05.08.  07:13 MilunaH
 05.08.  06:33 Mara
 05.08.  05:57 Bobo :-)))