Život v zemi dlouhého bílého mraku

O tom, jak  žil v "Zemi dlouhého bílého mraku" nám vyprávěl dlouholetý televizní pracovník České televize - studio Ostrava Ing. Petr Najman.

Česká televize v Ostravě už něco pamatuje - na konci tohoto roku  - 31. prosince  bude slavit abrahamoviny. Kolik se tam za ta léta vystřídalo lidí ? Okolo jednoho a půl tisíce. A každý z nich měl v té složité skládačce místo. Důležité. Stačila sebemenší chybička, škoda na obrazovce už byla nenahraditelná. Jména těch, kteří pořady tvořili a tvoří se objevují na titulcích, ti ostatní jsou stejně důležití. Jedním z nich je ing. Petr Najman.

Po ukončení vysoké školy a roční vojenské službě se jen krátce zdržel v Praze a už v roce 1969 nastoupil do Československé televize Ostrava, aby v ní vydržel do dneška. Jeho pracovní postup byl velmi zajímavý od řadového technika ve studiu a na přenosech až do studia Bezruč, které bylo a je dosud srdcem ostravské televize.  Působí tam jako hlavní inženýr a v Ostravské televizi pracuje třicet pět let. Jen jednou jí byl  nevěrný. O nevěře se zpravidla nehovoří, ale protože tato se odehrávala dvacet tisíc kilometrů daleko na východě, může  se zveřejnit.

Proč jste byl televizi nevěrný?

Ta nevěra trvala jenom necelé dva roky a to jsem pobýval na Novém Zélandě.

Tam se nejezdí tak často.

Je to skutečně na opačné straně zeměkoule. Někdy v roce 1992 četla moje žena v novinách nabídku soukromé školy: "Chcete žít na Novém Zélandu? Chcete tam pracovat? Chcete tam podnikat? Chcete tam studovat?" No a my jsme se zkontaktovali, v první fázi to vypadalo, že s námi pojede studovat i náš nejstarší syn - máme syny tři. Na podzim 1992 jsme zažádali novozélandské velvyslanectví o "residence permit" - což je právo na vystěhování, k tomu jsme museli dodat ještě mnoho dalších papírů a po půl roce jsme jim poslali pasy a dostali jsme vízum někdy v březnu.. Za prodaného Favorita jsme koupili letenky a v červnu jsme odletěli. Moje žena, čtrnáctiletý syn a já.

Počítali jste s tím, že se vrátíte?

Naším hlavním cílem bylo - naučit se jazyk  a potom se vrátit domů.

Neměli jsme žádné kontakty, cestovali jsme na divoko. Po dvacetisedmi hodinách čistého letu se zastávkami v Arabských Emirátech, Kuala Lumpur - tam jsme byli celý den, Malajsie, Brisbane v Australii, jsme přistáli v cíli naší cesty v obrovském městě Aucklandu. Město je skutečně rozsáhlé, protože jen ve středu je tzv. down town, výškové budovy, v nich jsou jen banky, podniky, všichni ostatní bydlí v malých domečcích rozhozených desítky kilometrů kolem. Připadali jsme si tam ztraceni a navíc konec června a zima, tak pět až deset stupňů. Mírná, ale nám bylo moc zima a první jsme kupovali ponožky.

Hned na letišti jsem se zeptal jednoho zřízence, co jako nově příchozí máme dělat a ukázal jsem  mu pas. "No, výborně, blahopřeji vám. Jste tady vítání. Můžete tady pracovat studovat, dělat co chcete. Vítejte na Novém Zélandu."

Město Auckland bylo pro nás veliké a tak jsme se vlakem převezli asi sedmset kilometrů do hlavního města Wellingtonu. Tak jsme hned při jízdě vlakem  mohli poznat, jak je Nový Zéland geograficky velmi zajímavý. I na tak krátké vzdálenosti se střídala různá scenérie. Chvíli krajina jako u nás, města a kopečky kolem, pak projíždíte stepí, jako někde v Kazachstanu, projedete tunelem a jste v deštném pralese. A těch fjordů jako v Norsku. A jsou tam oblasti velkých dešťů, kde stále prší. U nás naprší asi 6O centimetrů a tam až 12 metrů za rok! Víte kolik to je vody! Bez deštníku ani ránu!

Wellington je menší město, má asi tolik obyvatel jako Ostrava. Pronajali jsme si zařízený domek. To, že jsme měli "residence  permit" nám otevíralo dveře všude. I podporu jsme hned dostali. Tisíc tři sta dolarů - jeden dolar se rovnal marce . Za domek jsme platili devět set dolarů a zbytek nám musel stačit na všechno ostatní. I auto jsme si později koupili za dva tisíce - tisíc jsme dali hotově a potom spláceli po stovce. Jinak to nešlo. Jezdí se tam vlevo, ale benzín je levnější než v Evropě. My jsme byli jediní, kteří chodili do supermarketu pěšky. Lidé nám zastavovali a ptali se nás, zda se nám neporouchalo auto a chtěli nás svézt. Novozélanďané jsou vynikající národ. Rádi pomáhají, zvláště cizincům a jsou velmi přátelští.

Začaly vám normální lidské starosti, ale na druhé straně zeměkoule.

Nejdůležitější byla škola. Chlapec začal chodit za týden po příchodu. A moc se mu tam líbilo. Měli tam tři tělocvičny, hřiště, o přestávkách hráli tenis. Předmětů měli jenom šest a ještě si mohli vybírat. Když měl někdo zaměření humanitní, bylo mu vyhověno. A technik si vybral také potřebné předměty. Bohužel po návratu se mu tamější škola nepočítala. Musel dohánět, ale zato umí perfektně anglicky. A dnes mu to usnadňuje práci.

My jsme se okamžitě přihlásili do jazykových kursů, manželka začátečník, já do pokročilých. Tím, že jsme měli permit, měli jsme to levné. Platili jsme sto dolarů, Japonci tisíc.

A hledali jsme zaměstnání. Manželka je zdravotní sestra, její vzdělání se tam neuznávalo. Pracovala jako au-pair, a moc se jí práce s dětmi líbila.

Já jsem se poohlížel jako by u veřejné televize, ale odmítli mě. Právě propouštěli. Uchytil jsem se v servisní dílně  na opravy televizorů.

Podpora skončila?

Samozřejmě. Každý měsíc jsem podepisoval papír, že jsem ještě nenašel či našel práci. Tam se moc pracuje na poloviční či ještě menší úvazek. Je to výhodné. Zaměstná se tak více lidí. I já jsem pracoval jen třicet dva hodin týdně. A když plat překročí výšku podpory, odejmou ji.

Je tam velmi dobrá sociální síť. Existuje tam asi dvacet druhů podpor. I pro studenty, kteří ji potom splácejí. Obecné vzdělání je zdarma - anglická tradice  -  Univerzity - mají jich několik -  se platí. Nový Zéland je členem britského společenství. Mají jen ministerského předsedu, ale vládne jim královna. Takových zemí je na světě přes šedesát. Mají se lépe než ostatní.

Byli jste tam dva roky. Co jste si přinesli? Nemyslím v tašce?

Pokud jde o hmotné požitky, tak to bylo přesně fifty - fifty. Abychom mohli odjet, prodali jsme staré auto. A když jsme se vrátili, koupili jsme si opět auto. Ale přinesli jsme si tři základní zkušenosti.

Za prvé multinárodnostní stát je pro život velmi dobrý. Všude kolem vás se pohybují jiné národnosti. Stojíte ve frontě - před vámi Číňan, za vámi Japonec nebo Ind. Nový Zéland původně patřil jenom Maorům. Dnes jich tam žije deset procent, ale devadesát procent nápisů je v původním jazyce Maorů. Je pravda, že to s tím jejich vzděláváním je složitější. Ale pracují jako řidiči, taxikáři, v bankách, v obchodě. Převahu mají Indové a Číňani. Japonci jsou nejinteligentnější. Když jsme jim řekli, odkud jsme, ihned jmenovali Prahu. Kontakt s lidmi byl skutečně příjemný. I kolem nás bydleli lidé různých národností. Nejblíže byli Malajsijci. A potom Švýcaři. K tomu mám jednu historku. Žilo se nám tam poměrně dobře, ale nejvíc nám chyběl chléb, ten náš, český nebo evropský. A teď si představte, že jednou těsně před vánocemi u nás zazvonil soused Švýcar, žijící tam už čtyřicet roků. "Přinesl jsem vám dárek!" A vytáhl chléb přesně takový, jaký se peče v Ostravě. Měl jsem radost. Dověděl jsem se, že jeho syn má pekárnu a peče evropský chléb. Už jsme jinde chléb nekupovali.

Ještě k té multinárodnosti. S jinými národnostmi jsme se setkávali i v kurzech.  Nový Zéland a Australie jsou totiž největšími středisky pro výuku angličtiny. Žena chodila do kurzu s dvaceti  Číňankami a dokonce i učitelka byla Číňanka. Později se seznámila s  paní Irinou z Ruska. V kurzu mluvily spolu rusky a potom i doma se mnou stejně hovořila. Ale později se už našly v angličtině.

Za druhé, poznal jsem, že jsou tam hlavně malé podniky - tak deset až dvacet zaměstnanců! Průmysl je velmi skromný. Jednou jsme objevili fabriku s tisíci zaměstnanci.  A co hlavně - obrovská stáda  ovcí. Ovčí vlna je jejich hlavní vývozní artikl. Území Nového Zélandu . se rovná asi bývalému Československu. Žije tam na tři miliony obyvatel a chovají šedesát milionů ovcí. Když jedete krajinou, vlní se kolem vás jako  moře.

Zaměstnávání cizinců je rovněž zvláštní. Mají raději Asiaty a nesnášejí, když jim do toho mluví třeba chytrý Čech nebo jiný Evropan. I já jsem si z počátku dovolil říci, že tohle bychom měli udělat jinak, lépe. "Proč, rok jim to vydrží a potom si nás pozvou znovu", řekl mi můj zaměstnavatel.

Moc se mi líbilo v římskokatolickém  kostele. Jsou tam také protestanti, anglikánská církev, jsou tam i jehovisté. I mešita tam stála a pravoslavný kostel. Po mši svaté se křtil nějaký chlapec. Kněz ho vzal a nesl po celém kostele, aby ho představil farníkům. Po mši měli v druhé části kostela posezení. Všichni byli veselí.  Jen u nás lidé pořád přemýšlejí a řeší problémy - v práci i doma.

Pobyt na Novém Zélandě byl pro mě obrovským přínosem. I když ten chleba je všude o dvou kůrkách. Tak krajina je velmi prázdná, protože je tam víc ovcí než lidé. Počasí je tam mírné. Nejsou tam velké tepelné výkyvy. Moře je chladné a koupat se dá opravdu jenom během léta. Protože je to přímořská země, dují tam silné větry, často prší. Je tam mnoho krásných jezer plných ryb. I vánoce tráví lidé u vody, večer jdou v tričku nakupovat a koupí si zvadlou borovičku. Nevydržela to vedro.  Ale pohlednice si posílají zasněžené, i když sníh mají jen na horách.

Pro nás to byl nejsnadnější úkol, jak vyučit naše syny anglickému jazyku. Ti dva starší se tam vystřídali po čtyřech měsících. Také poznali, jak se jinde žije.

My si nemáme nač stěžovat. Přijedete z ciziny a u nás všechno funguje. Na Novém Zélandu mají papírově vyšší hrubý národní důchod, ale když tam žijete, poznáte normální život. Polovina obyvatel se má tak na doraz, čtvrtina  se má moc špatně - to jsou ti nezaměstnaní a čtvrtina si žije velmi dobře. Neviděl jsem tam žebráka, ani bezdomovce. Ale je tam taková móda, že ženy chodí nakupovat v teplácích a na eleganci se tam moc nedá.

Když už jsme na Novém Zélandu, musíme poznat kulturu, i vypravili jsme se do divadla. A představte si, hráli jenom jednou za měsíc!!! Člověk v cizině moc strádá a čím je starší, potřebuje něco ze své země. Já jsem se už od mládí zajímal o cizí jazyky, poslouchám vysílání cizích stanic. A tam jenom angličtina! Já jsem tam jel sice pro to, abych se zdokonalil,  ale jezte pořád svíčkovou s knedlíkem! Až později jsem objevil jednu stanici, která vysílala v neděli pro řecké menšiny. Rád jsem ji poslouchal.

Je tam i Česká komunita, setkávají se v Československém klubu.

Mají tam domovy důchodců?

Ano, dokonce jsem v jednom instaloval nějaké zařízení. No, vybavení nic moc, jednoduché pokojíčky, ale péče dobrá. Měli tam i čítárnu, stravování i lékaře. Společenská úroveň země se pozná podle toho, jak se starají o staré lidi. Tam se starají dobře.

Viděl jste novozélandský symbol - ptáka KIVI?

Byli jsme v deštném pralese, kde KIVI žije. Je to pták nelétavý a noční. Chodili jsme po cestičkách, pršelo a ptáka jsme neviděli. Šli jsme za ním do Zoo, tam byl zalezlý a také jsme ho neviděli. Nevidí ho ani domácí a turista, který přijede jenom na krátký pobyt, ho také nevidí. Jen se mne ptali, jakého ptáka máme jako symbol my. Bohužel, máme jen strom - lípu, musel jsem přiznat.

Kivi se tam pěstuje jako ovoce, ale není původní, přišlo z Číny. Je to druhý vývozní artikl a pěstuje se na konstrukcích podobně jako chmel.

Na co nejvíc vzpomínáte?

No, na celý pobyt. Na to, jak jsme se choulili v zimě u elektrických kamen, protože tam neznají ústřední topení, okna jsou jednoduchá a zdi také nemají moc velkou tloušťku. Na vyjížďky do krásné krajiny a na dlouhé fjordy. Na to, jak se tam střídá počasí. Vstanete, je hezky, posnídáte a venku lije, jdete do práce a vítr vám bere deštník.

Je tam opravdu krásně, ale  přece jenom jsme prožívali ty nejhezčí  chvíle vždy, když nám něco připomnělo domov. Třeba ten chléb od Švýcara.

Na pobyt na AO TEA ROA vzpomínal Ing. Petr Najman s Hanou Juračákovou