Meteorologická pøedpovìï lidského poèínání
„Odpoledne od východu postupnì oblaèno a¾ zata¾eno, na vìtšinì území déš», místy bouøky.“
Tak znìla pøedpovìï poèasí a nezklamala. Prolila jsem skrz naskrz. Proto¾e mám dìravou hlavu. Natekla mi do ní deš»ová voda a mùj mozek se v ní málem utopil.
Abych se vzpamatovala, lehám si do postele. Po hodince spánku vstanu a gavarju pa rusky. Mám chu» tanèit kozáèka, dát si panáka vodky a itti na pragulku vakrug naševo doma. „Što sluèilos?“
Mraky se toti¾ dlouho mraèily nad Uralem, liják pøece pøišel z východu. Stoupala k nim øeè ze mì. Ony ruštiny nasály a vylily mi ji s deštìm na hlavu.
Snad nebude zítra pršet, máme sraz se spolu¾áky z gymnázia. Optimistka, nechala jsem deštník doma a zase mne cestou do restaurace pøepadl liják
„Bon¾úr! Parlé mua damúr.“ Oslovuji prvního spolu¾áka a poté bavím spoleènost písní „Kan troa pul von tan šan. La premiére va d van. La sekon sví la premiére la troazen sví la derniére, kan troa pul bon tan šan, la premiére va d van.“
„Ještì bydlíš v Praze?“ vyzvídá ponìkud zmatená spolu¾aèka.
„Uí.“ Odpovídám provinile.
„Proè mluvíš cizí øeèí?“
„® n sé pa,“ klopím oèi. Ne a ne si vzpomenout, jak se to øekne èesky. Spolu¾áci si se mnou nevìdí rady. Já také ne.
„Pardoné moa. Revuár.“ Aè nerada. Odcházím.
Odkud zase pøišla ta zatracená studená fronta? Dívám se zpìtnì do novin. „No jo! Odeslaly ji k nám Francouzské Alpy. To se dalo èekat!“
„Va¾ si deštì, a» je odkudkoliv,“ napomínám se. Co by daly za takovou mokrou výuku nedocenìní pedagogiètí nádeníci, kteøí uèí cizí jazyky ve školách. Jenom¾e oni uèí i hlavy, které nejsou dìravé. Na rozdíl od té mojí, do které se dá nalít všechno.
Venku se zatáhlo. Spustil se liják. Asi jsem ho pøivolala. U zahradní branky zvoní zvonek. Jdu otevøít. Á, pøijela návštìva z mého rodištì. Známe se celý ¾ivot. Mám velikou radost, ¾e je vidím a vítám je pøátelsky:
„Gut ták. Sicn zí. Esn zí. Trinken zí…“ Byli v šoku. Mysleli, ¾e se vytahuju, ¾e umím nìmecky. Odmítli pohoštìní, ¾e spìchají do divadla a pøišli mne jen pozdravit.
„Auf vídrzén!“ Mávám za nimi. Tentokrát u¾ skoro zoufalá, nevím, co si poèít. Sedám do køesla. Lámu si hlavu. Co kdy¾ za moje jazykové problémy nemù¾e poèasí? Co kdy¾ se mi to v hlavì motá díky souprášèí, které mi namíchali lékaøi. Jsem tak zaskoèená stavem své mysli, ¾e oslovuji zemìkouli.
„Prosím tì, naše vá¾ená domovino, uprostøed vesmíru, co se to vlastnì se svìtem dìje?“
„Dìláte si potí¾e sami, proto¾e jste ulièníci. Adam a Eva u¾ byli vyhnáni z ráje, proto¾e si brali, co jim bylo zapovìzeno. A lidstvo, jejich potomci, dnes dìlají toté¾. Kácejí lesy, které pro nì vyrábìly kyslík. Dìlají zem holohlavou, suchou. Bezbrannou. Tahají z ní naftu, zemní plyn, uhlí. Všechno to spalují. Je mi èím dál vìtší horko. Nevím si s tím rady. Dokonce se mi z toho horka zaèal rozpouštìt ledovec v Arktidì. A ten grónský jak by smet. Z po staletí zmrzlé pùdy jako z láhve vyskoèil d¾in. Jmenuje se Metan. Ten se pustil do zahøívání jako rozumu zbavený, a pak se lidé diví, ¾e je teplo a mìní se poèasí.Tam, kde bylo moøe, bude sucho, tam, kde bylo umrzlo, bude teplo, a já z toho ¾ádnou radost nemám. Vím, ¾e jsou lidé nervózní. Tou¾í se vrátit do ráje, ale pro samý stres nevìdí, kudy vede cesta. Obrací se na politiky. Pro ty je stres obèanù chu»ovka. Zvláš» pøed volbami. Øíkají, ¾e tohle všechno dávno øíkali. ®e bude sucho a ¾e sucho je. Ale kdy¾ volièi vstoupí do jejich partaje, bude mokro.“
„A co ty, zemìkoule, tomu øíkáš?“
„Kdy¾ jsou lidi takové penìzochtivci, a ohro¾ují tím i vlastní ¾ivoty, tak a» kušujou.“
„Ale nakonec, pomù¾eš, viï! Spoléhám na tebe.“
„A já na tebe. Vybírám si dìravé hlavy proto, proto¾e do nich pomocí pouèených deš»ù mohu nalít všechny jazyky, a ony, proto¾e jsou ty hlavy dìravé, to zase pustí dál a lidé na svìtì se navzájem poznají a vìøím, ¾e se nakonec i domluví. Najdou cestu do ráje a zachrání sebe i mne. Hlavnì si va¾te pøírody. Také mluví jazyky rostlin, ¾ivoèichù, kamenù i hlíny. Ona vám poradí. A u¾ mne nezdr¾uj.
