Jsme národ na humoru závislý
Zatímco v nìkterých státech svìta pozitivismu jaksi a¾ pøebývá, jinde se ho dostává poskrovnu. V Americe je optimistický postoj takøka spoleèenskou nutností a tak se zdá, jako by to Amerièané se svými asertivnì vstøícnými projevy a¾ pøehánìli.
Pùsobí a¾ strojenì, kdy¾ vìtšina filmù konèí happyendem, kde davy tleskají objímajícím se hrdinùm. Pùsobí smìšnì, kdy¾ v knize (Malá zemìtøesení, Jennifer Weiner) najdete popis scény z hudebního kursu pro nejmenší, kde rodièe nadšenì vykøikují, jak dìlá pejsek a radostnì pøedvádìjí, jak toto zvíøátko roztomile vrtí ocáskem.
Pøirozenì ¾e nám Èechùm odkojeným Švejkovou geniální tupostí (já, pánové, nejsem ¾ádný simulant, já jsem opravdovej blbec, mù¾ete se zpravit v kanceláøi jednadevadesátýho pluku v Èeských Budìjovicích nebo na doplòovacím velitelství v Karlínì), národu trénovanému ostrovtipem fiktivního génia Járy Cimrmana, to pøipadá trapné. Souhlasím, ¾e s tím souvisí tradice, rodilý Èech tì¾ko nìkdy komplexnì pochopí americký zpùsob myšlení. Nechci také kritizovat pøemrštìný americký, ale naopak chybìjící èeský optimismus.
Pøesto¾e jsme národ na humoru závislý, jedná se èastìji spíš o humor ironický èi sarkastický. Nezapøeme svého pøedka K. H. Borovského:
Modli se Èechu,
k svatému Vojtìchu
by tì svobodné národy
vzaly do cechu.
V pøípadì ironie se ovšem nedá hovoøit o tvoøivém optimismu. Naopak se víc zdá, jako by ka¾dou radost musela pøedznamenávat urèitá jízlivost èi tøeba jen štiplavý nádech sebeublí¾ení.
Mohu samozøejmì dlouho meditovat nad tím, co vše lze pova¾ovat za pøíèinu, mohu pøetøásat historii a s tím související politickou minulost, která se nabízí nejvíce. Pokud toti¾ v porovnání zùstanu vìrna u Amerièanù, národa hrdì svobodného, potom se pøíèina vnitøního pesimismu rýsuje pomìrnì oèitì. Skuteèná svoboda èeské zemì se dá poèítat na léta, ne na staletí.
Ale bohu¾el ani dnes, kdy jsme docílili demokracie, nevládne mezi námi zdravý optimismus. Není divu, v¾dy» kolem sebe slyšíme tolik záporných zpráv (pøièítám zhoubnému vlivu médií), máme strach o své zdraví, práci, finanèní zajištìní, dùchod, budoucnost dìtí... Víceménì zùstáváme vìrni právì našemu uštìpaènému humoru: Jak mezi politiky najdeš tøi blbce?... Namátkou! Po pravdì já tenhle styl taky miluju, jenom¾e nejspíš by potøeboval - pro naše dobro - èastìji pøisladit. Proto¾e èím víc špatného spatøujeme kolem sebe, tím menší chu» máme bojovat za to dobré. Kdy¾ se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, ¾e dost z nás u¾ pøestalo vìøit. Proto ty nízké volební úèasti. Proto ty kousavé øeèi v hospodì, proto neustálé propírání témat ála „málo penìz, špatné zákony“. Ale spousta tìch, kteøí si stì¾ují, zároveò nikdy nic neudìlají pro to, aby se nìco zmìnilo, proto¾e buï „to nemá cenu“ nebo jsou dùle¾itìjší hodnoty jako „majetek“ nebo „kariéra“. Neznáme lék na svou chorobu. Samozøejmì ani já ten správný recept neznám. Jen si myslím, ¾e zaèít by se mìlo preventivnì u vitamínù.
A takové maxibalení duševního multivitamínu pøedstavuje právì pozitivismus. Kdo myslí optimisticky, neodmítá pøedem ¾ádné plány, má vìtší odvahu i chu» hledat nové cesty, mìnit stávající. Úspìchy nám nespadnou do klína, radosti se znièehonic neobjeví z moøe skepse. Kdo si sám v sobì zoufá, tì¾ko nalezne jak dùvod k úsmìvu, tak cestu, jak z toho ven. Jedná se o podobný princip, s ním¾ lékaøi dobromyslnì radí pacientovi: „Vìø, a víra tvá tì uzdraví.“
A nakonec by to chtìlo pár vtipù:
Kdo je kostra objevená za skøíní v obýváku? Loòský vítìz hry na schovávanou.
Jakým zpùsobem se rozmno¾ují poèítaèové viry? Puèením. Puèíš si disketu a máš ho.
Jak se odstraòuje muška z oka? Ohrneš víèko a øekneš „kšá“.
