Na Nuselském mostì Dìjištìm tohoto skoro neuvìøitelného pøíbìhu je Nuselský most, pyšnì se vypínající nad stejnojmenným pra¾ským údolím. Hlavním hrdinou, mù¾eme-li zde tohoto oslovení pou¾ít, je mùj dlouholetý kamarád Aleš.
Alešova pøítelkynì zdìdila po babièce Marii na kraji nuselského údolí nad Botièem, v sousedství onoho slavného mostu, pìkný domek s rozlehlou zahradou, ve které nechybìly vzrostlé ovocné stromy. Kdy¾ se Aleš s Lenkou po šesti letech chození koneènì vzali, rozhodli se domek zmodernizovat a upravit pro trvalé bydlení. Rekonstrukci stihli od jara do podzimu, a tak se mohli ještì pøed zimou pøestìhovat z malého sídlištního bytu do svého vysnìného „nuselského ráje.“ Líbilo se jim zde. Byli š»astní a spokojení. Letos na jaøe pøišla na øadu zahrada. Lenka zde s pomocí mého pøítele, vìhlasného tepelského zahradníka Vlastíka Šindeláøe, postupnì dotváøela pìkný odpoèinkový kout s pergolou, skalkou a malou vodní plochou, Aleš, milovník jabloní, hrušní a merunìk, se zase pustil do obnovy ovocného sadu. Se starými stromy se však nechtìl rozlouèit. Od ovocnáøe doktora Stanislava Pelešky v èasopise Receptáø vyèetl radu, ¾e pokud staré, ale ještì zdravé stromy projdou zmlazovacím øezem, budou dále ¾ít a rodit to nejchutnìjší ovoce. V odborné knize, zakoupené ve známém Arbesovì knihkupectví na Smíchovì, se dozvìdìl, jak na to.
Aleš, úspìšný poèítaèový expert jedné nadnárodní firmy, se hned pøíští víkend rozhodl k akci. Poèasí letošního jara bylo pøíznivé, tak proè zákrok oddalovat? V týdnu si od otce z venkova pøivezl potøebné instrumenty: Dvì pilky se švédskými plátky, kvalitní zahradnické nù¾ky, sadaøský nù¾ i štìpaøský vosk, který byl pro zdar jarního zmlazovacího øezu nezbytný stejnì jako poøádný øebøík, bez kterého se dílo nedalo uskuteènit. Alešùv otec ¾ebøík po¾adované délky bohu¾el nemìl a tak si ho Aleš nakonec vypùjèil u firmy, která se na pùjèování podobných hobby pomùcek specializuje. Firma sice sídlila na opaèném konci Nuselského mostu, ale co se dalo dìlat? Nepøekonatelná pøeká¾ka to nebyla. Do stanice metra I. P. Pavlova to bylo od pùjèovny kousek a z nejbli¾ší stranice na protìjší stranì mostu do zahrady rovnì¾. Problém, se kterým Aleš ve svých kalkulacích nepoèítal, pøišel vzápìtí a z neèekané strany. Stanièní dozor Aleše s pøedlouhým, i kdy¾ na nejmenší mo¾nou míru slo¾eným ¾ebøíkem, do metra nevpustil. Neobmìkèila ho ani flaška domácí dvaapadesátiprocentní meruòkovice, kterou si vzal s sebou do pùjèovny pro ka¾dý pøípad. Co teï?
Kdy¾ se Aleš uklidnil, problém se mu vyjevil v pøíznivìjším svìtle. Popadl ¾ebøík, vzal ho na rameno a pomalu s ním vykroèil po liduprázdném chodníku na druhou stranu Nuselského mostu. Neplánovanou odmìnou jeho námaze mu bylo svì¾í ráno a pøekrásný výhled na Prahu, který se odtud nedá s nièím srovnat. Cesta mu pøíjemnì ubíhala, a i druhdy hustý automobilový provoz byl v sobotu pøece jen snesitelnìjší. Petr ještì nebyl ani ve tøetinì mostu, kdy¾ pøed ním prudce zabrzdila policejní audina s blikajícím majáèkem a kvílející sirénou na støeše. Z vozidla jako o závod vybìhli dva uniformovaní strá¾ci zákona, uchopili zaskoèeného chodce pevnì za pa¾e, ¾ebøík mu servali z ramene a pohodili ho na chodník, jako by to bylo cosi štítivého. Pak zmateného Aleše zruènì nacpali do auta a kvapem odjeli. Bylo znát, ¾e oba policisté jsou mu¾i na svém místì a inkriminovaný zákrok neprovádìjí poprvé. Aleš se vzpamatoval a¾ v autì: „Co si to pánové dovolujete? Já pøece nejsem ¾ádný zlodìj! Ten ¾ebøík jsem si øádnì vypùjèil… mám na to smlouvu, podívejte…“, sna¾il se uvolnit si ruce z pout, aby dosáhl do kapsy a uniformovaným strá¾cùm zákona ukázal pøíslušný doklad. „Klid, pane, zachovejte klid,“ odvìtil s úsmìvem na rtech mladý policista. „Nic se nestalo. Ani vám se nic nestane. U¾ se nemusíte bát. U¾ bude dobøe. Tentokrát jsme pøijeli vèas.“
Alešovi to koneènì došlo. I on vìdìl, ¾e Nuselský most, pyšnì se klenoucí nad stejnojmenným pra¾ským údolím nepøitahuje pouze obdivné pohledy venkovanù a zahranièních turistù (v roce 2000 byl ocenìn presti¾ní cenou Stavba století v kategorii dopravních staveb), ale také sebevrahy, kteøí si jej rádi vybírají jako nástupištì k ukonèení své neš»astné pozemské pouti. Pokud pøekonají ochrannou konstrukci s ocelovým pletivem a metr široké kovové pásy a opravdu skoèí, pak pro nì není návratu. „Ale pánové, pánové!“zvýšil hlas Aleš. „Já jsem pøece nechtìl…“„My víme. My víme! To nám øíkají všichni,“ nenechal ho domluvit policista. „Zachovejte klid. Teï vás odvezeme na stanici, kde sepíšeme protokol a potom vás zavezeme do Boh… ehm… tedy… na kliniku. Tam se vás ujmou odborníci. Jak øíkám: Jste v dobrých rukou. Teï u¾ se, pan,e nemusíte nièeho bát!“
Odporovat dvìma svalovcùm v policejních uniformách nemìlo smysl. A tak se následující dìj na otevøené scénì odvíjel pøesnì podle nastínìného scénáøe a v re¾ii zkušeného policejního nadporuèíka.
Dlu¾no dodat, ¾e se Alešova cesta onu jarní sobotu protáhla pøes noc – a¾ do nedìle. A to mìl ještì, pøi té vší smùle, štìstí na své stranì. Teprve mediálnì známý primáø povìstné psychiatrické kliniky, který si v nedìli na své pracovištì pøišel pro zapomenutý mobilní telefon, Aleše vyslechl, zvá¾il jeho argumenty a nakonec uvìøil, ¾e si øebøík na Nuselském mostì nenesl proto, aby s jeho pomocí snáze pøekonal ochranné konstrukce, ale opravdu kvùli zmlazovacímu øezu starých jabloní. A tak Aleše v nedìli ještì pøed obìdem (ústavní menu rád o¾elel) na primáøùv pøíkaz a plnou odpovìdnost propustili. Ulevilo se mu, ani nevíte jak. Hned jak opustil bránu ústavu, usedl na nejbli¾ší lavièku, i kdy¾ byla po dešti mokrá a stáøím rozviklaná, vytáhl z batù¾ku tátovu dvaapadesátiprocentní meruòkovici, odšpuntoval zátku a poøádnì si z láhve pøihnul. Pak podruhé, potøetí…Domù se dostal a¾ pozdì odpoledne. A kdy¾ se trochu prospal, mìl toho nedìlního veèera své vydìšené man¾elce Lence, místo spoleèného sledování oblíbeného televizního seriálu, hodnì co vysvìtlovat. I ona mu, stejnì jako pøedtím strá¾ci zákona v policejní audinì a pak na slu¾ebnì slu¾bu konající mladý lékaø v Bohnicích, nevìøila. Dlouho si nemohla srovnat v hlavì, ¾e na poèátku celého pøíbìhu (se š»astným koncem) byl obyèejný dlouhý zahradnický ¾ebøík, se kterým se z bezpeènostních dùvodù nesmìlo do metra.
Dovìtek: Nuselský ¾elezobetonový most, pøetínající stejnojmenné pra¾ské údolí, byl dokonèen v roce 1973. Je 485 metrù dlouhý, 26,5 metrù široký a nad údolím Botièe se klene ve výšce 42,5 metrù. Provoz na nìm byl zahájen 22. února tého¾ roku a o rok pozdìji, 9. kvìtna 1974, zaèaly jeho tubusem pravidelnì projí¾dìt i soupravy pra¾ského metra. Zaèátkem 90. let minulého století bylo na okraji mostovky podél chodníkù vybudováno 2,7 metrù vysoké zábradlí, zaoblené smìrem k chodníku, které má odrazovat potencionální sebevrahy od skokù. Pozdìji byly pøidány metr široké kluzké kovové pásy, aby se lezec nemìl èeho pøidr¾et.
Od zahájení provozu spáchalo sebevra¾du skokem z mostu do údolí (do èervence 2010) pøes 300 obèanù obojího pohlaví, rùzného vìku, povolání a nábo¾enského vyznání. Nejménì 2x tolik obèanù se o sebevra¾du pokusilo, ale za zábrany se buïto nedostal,i nebo byli od úmyslu policisty, lékaøi nebo hasièi na poslední chvíli odrazeni. V seznamu sebevrahù najdete i nìkolik slavných osobností kulturního a spoleèenského ¾ivota nebo jejich potomkù. Není dolo¾en jediný pøípad, kdy by sebevrah ètyøicetimetrový volný pád do údolí pøe¾il.
Na Nuselském mostì
