Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Odpozorováno ze ¾ivota

Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky  "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném." 
Václav ®idek
 
Pregnantní informace

Pøed lety se nacházela v Køi¾íkovì ulici v Praze, témìø pøesnì naproti Hudebnímu divadlu v Karlínì, prodejna mra¾ené drùbe¾e. Obèas byly k mání drùbky nebo celá drùbe¾ èerstvá. Informace o tom se v¾dy objevila na výstavních tabulích pøímo na ulici.
Nìkdy vypadala sdìlení takto: „Dnes èerstvá drùbe¾!“.
Bezprostøednì pod tím další tabule: „Dnes Vás obsluhují naše uènice!.
A ještì dùle¾itá informace: „Máme prsa i stehna!!!“.
 

Nechci zametat man¾ela za oknem!!!
 
Sousedka mé dobré známé je nevšední osobností – vìøí na posmrtný ¾ivot, reinkarnaci, duchy, vìštìní, Nostradama, geopatogenní zóny, astrologii, magickou energii a øadu dalších obskurních „vìd“.
Pøed èasem ovdovìla a musela tedy øešit obvyklý problém, zda dá pøednost kremaci nebo pohøbu do hrobu. Radila se v  té zále¾itosti s mojí známou, která jí doporuèovala kremaci, tím spíše, ¾e bydlela ve Strašnicích v blízkosti krematoria.
Sousedka øekla, ¾e si to rozmyslí, ale u¾ druhý den pøišla s definitivním rozhodnutím:
„Chci pohøeb do hrobu! Jak je krematorium blízko, všichni ti nebo¾tíci vyletí komínem jako prach a  ten se mi usazuje za okny. Nestaèím ten parapet pomalu ani utírat. U cizích nebo¾tíkù mi to tolik nevadí, ale pøedstava, ¾e bych hadrem nebo smetáèkem zametala vlastního man¾ela, je pro mne nepøijatelná!“.


Svatební pøípitek
 
Vypravoval populární zvìrolékaø:
„Ordinoval jsem desítky let na venkovì a místní zemìdìlce jsem znal jak od vidìní, tak jmény.
Jednou mì jeden z nich navštívil s tím, ¾e jeho záhumenková koza špatnì ¾ere, také její moè se mu nelíbí a vùbec se mu zdá pohublá. Vyptával jsem se na další podrobnosti a zatím, co zemìdìlec vypravoval, postavil mezi øeèí na stùl láhev Cinzana – tehdy to byla velká vzácnost.
Mám Cinzano rád a u¾ jsem si pøedstavoval, jak si s man¾elkou veèer u¾ijeme nìco neobvyklého. Samozøejmì jsem hned ochotnì zajel se na záhumenkovou kozu podívat. Nenašel jsem nic záva¾ného, zøejmì šlo o krátkou indispozici a tak jsem odjel se slibem, ¾e ihned pøijedu, kdyby se situace nìjak dramaticky zhoršila.
Veèer mì èekalo zklamání – man¾elka rozhodla, ¾e Cinzano dá místnímu øezníkovi jako protislu¾bu za to, ¾e jí ji¾ delší dobu schovává lepší maso. Co jsem mohl dìlat, pøíští den zasvítily oèi pro zmìnu øezníkovi, který si uvìdomil, ¾e za dva dny vdává dceru a lahvièka Cinzana jako svatební pøípitek pøed hostinou bude prvotøídním zahájením svatebních oslav. Vybavil man¾elku výborným masem, tehdy jen pro známé.
Za dva dny se konala u øezníka svatba a na pøípitek bylo rozlito vzácným hostùm a pøíbuzným Cinzano. Co se dìlo potom, u¾ radìji líèit nebudu! Jak já to od øezníka schytal!!! V té láhvi toti¾ byla – urèená k bakteriologickému rozboru – kozí moè!“


Psychologický úèinek
 
Pøed lety uèil plavat dìti na Hostivaøské pøehradì ji¾ dávno zesnulý nestor pra¾ských otu¾ilcù Oldøich Liška.
V té dobì nosili otu¾ilci jednotnou otu¾ileckou èepièku do vody: Na jedné stranì modrou, co¾ symbolizovalo zimní vodu pod ledovými plánìmi Arktidy, s bílými kruhy – to byl led a sníh. Na druhé stranì byla èepièka èervená, pro letní pou¾ití, symbolizující slunce a teplo, rovnì¾ s bílými pruhy.
Liška mìl v¾dy èepièku s sebou, kdy¾ s dìtmi šel na pøehradu. Pou¾íval ji jako rozhodující ukazatel pro dìti, jestli je dnes poèasí vyhovující a do vody se pùjde, nebo jsou-li vnìjší podmínky natolik drsné, ¾e zùstaneme jen u cvièení na vzduchu.
Bylo mimoøádnì zajímavé sledovat poka¾dé stejný rituál bez ohledu na to, jestli bylo poèasí špatné nebo dobré. Liška do vody nikdy nikoho nenutil a pøesto všechny dìti sledovaly s napìtím, jakou stranou si Liška nasadí èepièku na hlavu. Nastalo dlouhé pøevracení èepièky v rukách, jako by Olda stále nemohl najít tu pravou stranu, mezi dìtmi bylo napjaté oèekávání, úplné ticho a oèi jim lezly málem z dùlkù zvìdavostí, jak to dopadne.
Koneènì si Olda nasadí èepièku na hlavu – modrou stranou. Ze všech stran se jako na povel ozve zklamané: Jééé!
V tom se Olda jako by probudí: „Já jsem to spletl!!“ a èepièka sedí na hlavì èervenou stanou.
„Huráááá!“ a všechny dìti pádí do vody. Jak bezúèelné by bylo nucení, jak málo psychologie staèí na ten potøebný výsledek!
 

Neèekané okolnosti
 
Zdravotní sestra slou¾ila toho dne na støedisku u pøijímacího okénka pro pacienty.
Byl leden, mrzlo, jen to praštìlo. Zaklepání. Pøed okénkem paní støedního vìku, s ponìkud tìkajícím pohledem:
„Sestøièko, pøišli na mì po pùlnoci ètyøi, svázali mì do kozelce a poøezali na rukou. Chtìli mì zabít, ale kdy¾ jsem vzývala jméno Pánì, rozplynuli se jako dým!“.
Na rukách bylo sotva znatelné øíznutí.
„Tak to musíte povìdìt – druhé dveøe vpravo, bì¾te dál!“.
Tam byla psychiatrie.

Za»ukání.
Mu¾ støedního vìku: „Sestøièko, mì kousla zmije do nosu!“
"V Praze, v zimì, za takového mrazu? Tak to musíte druhé dveøe vpravo!“
Pán se rozesmál. Dobøe vìdìl, co  v tìch druhých dveøích vpravo je.
„Já nejsem cvok, jsem terarista! Bìhem dne jsem nebyl doma a zmije se nìjak dostala z terária. Bylo jí zima a tak si vlezla do mé postele. Kdy¾ jsem si šel veèer lehnout, trochu jsem ji pøitlaèil – no a ona se pochopitelnì bránila!“
 

První pomoc
 
Mùj kdysi nadøízený, potom spolupracovník a koneènì milý pøítel Jenda, byl doktorem technických vìd. Jeho starší bratr odešel pøed Hitlerem do Kanady, kde se domohl významného postavení, spojeného s velkým majetkem.
Dlouhá léta se nevidìli. Kdy¾ nastala ponìkud obleva v politické situaci, pozval Jendu na návštìvu k sobì. V té dobì byl ji¾ nìkolik let vdovcem, a tak si oba bratøi po dlouhém odlouèení u¾ívali. Procestovali letadly a auty snad celou Ameriku, nebylo nic významného v Novém svìtì, co by nenavštívili. Ani Mexiko nevynechali. A Kanadu pro její rozlehlost absolvovali alespoò pronajatým sportovním letadlem.
Dohodli se, ¾e se budou vzájemnì støídavì navštìvovat ka¾dým rokem. Pohoda to byla náramná, a¾ Jenda øíkal:
„Poslouchej, to tì stojí hrozné peníze!“
„Neboj se. To zaplatí dìdici!“.  
 
Se vším si ví rady…

Situace se obrátila, kdy¾ se kanadský bratr znova o¾enil – pøesnìji – byl uloven.
Jenda mìl najednou švagrovou a bylo po cestování. Aby nebyl v Kanadì ¾iven zadarmo, musel si to alespoò symbolicky odpracovat pøi rùzné pomoci na zahradì.
Jednou cosi upravoval na plot, a jak se najednou napøímil, rozøízl si poko¾ku na hlavì od ostrého plechu na støíšce sloupku. Poko¾ka na hlavì je bohatì zásobena krví, a tak to hodnì leje. Jendovi kapala krev skoro proudem, jak byl pøedklonìn, na luxusní dla¾dièky cestou ke stejnì luxusní vile.
Na zavolání vybìhla švagrová. „Je¾íšmarjá!“ a opìt zmizela ve vile. Hned se však opìt objevila s hadrem na podlahu v ruce a zaèala otírat zakrvácené dla¾dièky. Moc se jí to nedaøilo. Pøedklonìný Jenda, který se nechtìl pocákat krví, stále kapal a tak švagrová stále utírala. Koneènì pochopila, ¾e takhle nebude úspìšná, a tak ten hadr, u¾ špinavý od dla¾dièek, pøiplácla Jendovi na hlavu. Teprve pak se objevil bratr a následovala cesta na chirurgii. Spravily to asi tøi stehy. Ale od té doby Jenda øíkával:
„Se vším si ví rady. I s tou hygienou!“
 

Není nad zdvoøilost

Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovinì padesátých let, nebyl ještì stabilizován, a tak sídlil v nejrùznìjších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddìlení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárnì, dokonce nápis byl ještì nad vstupními dveømi. Za prodejním pultem však místo mlékaøky sedìla úøednice za psacím stolem. Zatím co jsem diktoval úøednici nacionálie, vstoupila do obchodu statná madam, praštila velkou bandaskou o pult a poruèila:
 

„Litr polotuènýho!“

Investièní oddìlení sídlilo zase v bývalém ko¾ešnictví, tak¾e nebylo nic neobvyklého, kdy¾ do krámu vstoupila zámo¾nì vyhlí¾ející paní, polo¾ila krásný ko¾ich na stùl a prohlásila:
„Prosím uskladnit na zimu!“
Po této zkušenosti jsem se nedivil, ¾e kdy¾ jsem mìl co dìlat s úètárnami, byl jsem poslán do znaènì zchátralého domu, kde jsem s potí¾emi podle slo¾itého popisu pátral v úplnì tmavých chodbách po po¾adovaném cíli svojí cesty. Koneènì správná chodba, tmavá, jen spoøe osvìtlená denním svitem, který v mizivé míøe procházel horní èástí dveøí, které ústily do jednotlivých kanceláøí.
Na konci chodby stála tmavá nevysoká postava, a proto¾e jsem byl v podniku úplným nováèkem a netušil, s kým mám tu èest, zdvoøile jsem pozdravil: „Dobrý den!“
Odpovìdi jsem se nedoèkal. Jsou tady pìkní nezdvoøáci, pomyslil jsem si a vstoupil do prvních dveøí, jejich¾ kliku jsem v té tmì nahmatal.
Vyøídil jsem svoje zále¾itosti a odcházel. Po otevøení dveøí vniklo svìtlo do chodby a já koneènì uvidìl, koho jsem tak zdvoøile pozdravil. Byla to násypná kamna.
 
Vladimír Kulíèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.05.2017  10:23
 Datum
Jméno
Téma
 21.05.  10:23 Vesuvjana
 19.05.  15:30 Václav ®idek
 19.05.  14:56 Von
 19.05.  11:40 ferbl
 19.05.  05:29 Mara