SeniorTip

Můj největší trapas

aneb

Vzpomínky na Josefa Hlinomaze

Člověk Hlinomazova typu musel v životě spáchat mnoho trapasů. Který byl největší? Co se mě týče, do jednoho svérázného maléru zatáhl nepřímo i mě osobně. Tím spíš, že se tak stalo ve Světě v obrazech – ovšem způsobem naprosto nenapodobitelným.

Jak již bylo napsáno na jiném místě, tato redakce si mě - co se práce týče - opravdu považovala, ale ideologicky jsem byl pro ně „prašivkou“. Takže když jednoho dne uspořádali ve Světě v obrazech raut, se vším všudy, a pozvali pár uměleckých veličin, mimo jiné také Josefa Hlinomaze, ale i hosty stranické a předáky novinářské obce, doporučili mi, abych tak říkajíc „nezacláněl“. Což se mě dvakrát nedotklo, neboť jsem se podobných radovánek vůbec nerad účastnil. Takže šaráda pro mocné se rozjela ve větším stylu, a já jsem svou osobou doopravdy nikoho nedráždil. Pro jistotu jsem nebyl ani v budově.

Josef Hlinomaz přišel tak říkajíc „v nejlepším“, kdy si šéfredaktor Miroslav Dočkal, jinak morálně beztvará améba, lebedil, jak skvěle mu vyšla tato režie. Pepík ovšem neměl tušení, že jsem byl uklizen, abych nedráždil stranické špičky. Byl ovšem natolik vnímavý, že pochopil tajemství mé neúčasti.

Vstoupil do středu děje, právě mezi straníky, jimž jsem měl uhnout z cesty a zvolal: „Do prdele, kde máte Pejčocha?“ Takže podrazil pana šéfa, neboť došlo k pořádnému trapasu. Ten, kterého se chtěl Dočkal zbavit, se stal najednou předmětem hovoru. Tím spíš, že, jak pamatujeme Hlinomaze, šlo o osobu poměrně hlučnou, a když ho někdo namíchl, také příslušně ramenatou. Druhý den se tedy o ničem jiném nemluvilo a mí nepočetní redakční přátelé si Hlinomazovo vystoupení vychutnali dosyta.

A co nám o svých trapasech řekne Mistr sám? Poslechněte si to.

Já jsem zažil největších trapasů asi deset a skoro všechny na divadle. Některým jsem také docela jen přihlížel. O těch bych vyprávěl nejraději, protože kdo by se rád ze svých trapasů zpovídal, že jo? Tak seděli jsme jednou na jednom festivalu s jednou dámou na takovejch těch vysokejch jednonohejch židlích, nebo co to je, u baru. Ona byla velice pohlednej, aby se tak řeklo sexkusanec, a smála se takovým divným způsobem, jakoby křečovitě. Hned vám řeknu proč - protože po několika frťanech se zřejmě přestala kontrolovat a smála se na plný pecky.

A z druhé strany seděl soused, kterému ta dáma učarovala. No a jak se teď smála naplno, ukázalo se, že mezi dva hořejší střední zuby by se ještě půl zubu, a při dobré vůli třičtvrtě zubu, vešlo. Odtud ten počáteční kontrolovaný a nepřirozený úsměv.

A tu ten soused zprava podotýkal již poněkolikáté, že objekt sedící mezi námi musí být zajisté velice vášniv a pudům podléhající, až se ta dáma zeptala, z čeho tak soudí a on povídal, že má mezeru mezi horními dvěma zuby, což je neklamné znamení erotomanů a hlavně erotomanek. A tu ta dáma hodila do sebe koňak a velice jízlivě pravila, že ten prostřední zub jí dnes ráno vytrhli a poradili jí, aby, než jí udělají nový, nebavila se, pokud lze, s blbci, idioty a pokud lze, aby se vyhýbala i volům.
A otočivši se ke mně pravila, že velice dobře ví, že je krásná, ale z křivých zubů že měla mindrák, a z té mezery po vytržení ještě větší, ale teď když vidí, co za zjevy chodí po světě (opět s pohledem na druhého souseda), jí všechny mindráky přešly. A rozvinula teorii, že některejm ksichtům by možná pomohla plastická operace (pohled na souseda), ale tak daleko že věda ještě není, aby z trpaslíků udělala lidi (soused zprava nebyl zrovna největší postavy). Větší kramfleky nepomáhaj a chodit na chůdách je nepohodlné, že? - obrátila se na něho. Kdybyste nás chtěl, k naší velké radosti, opustit, dejte pozor, ať se z té vejšky nezabijete. A víte, že z toho mezi nimi byla potom velká láska? Měla zuby v pořádku a on opravdu nosil vysoký kramfleky. Ach, ty ženy!

Ale znám ještě jeden případ, který by mohl nést název "Ach, ty ženy!" Byl to boxer evropského jména, pochopitelně nebudu ho jmenovat. Na vysoké škole špatně prospíval, protože pokud neboxoval, pěstoval jiu-jitsu, jemuž se dnes říká judo a zápasil ve volném stylu, neboť chtěl být a taky byl, v běžném životě nepřemožitelný. A velice rád navštěvoval noční podniky a pral se, ale tak, že nikomu neublížil. Na to si dával bacha a soupeři vyvázli vždy s větším či menším zraněním. A dámy na něj letěly, imponoval jim.

I namluvila si ho dáma, krasavice a obryně, jejímž životním snem bylo, být znásilněna.
A výšejmenovanému sportovci se velice líbila a velice po ní toužil. A tak jednoho dne v jednom bytě spolu popíjeli tak dlouho, až došlo k "situaci".

Bránila se ale ta dívka tak znamenitě, že musel použít všech triků které znal a ještě byl nucen vymýšlet nové a nakonec zvítězil a zdecimovaná dáma se odevzadala přemožiteli. On ale zjistil, že je u konce svých sil, jak už mistři po zápase s rovnocenným soupeřem bývají. Ten co vyhrál je na tom zrovna tak mizerně jako ten, co prohrál.

Dáma zhnusena odešla a rok s ním nemluvila. A víte, že se nakonec vzali? Tady je vidět, co dělá trénink, a že houževnatý sportovec přece jenom nakonec dosáhne svého cíle za každou cenu. A to té dámě zřejmě imponovalo. Já si ale myslím, že mu nakonec přece jenom začala fandit, protože bez fandů - kde by sportovci byli, není-liž pravda.

Slavomír Pejčoch Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
23.04. 21:09	Dagmar
23.04. 17:55	Von
23.04. 17:38	ferbl
23.04. 04:37	Bohumil

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás