Ledové sochy na Pustevnách
U¾ aby bylo jaro, ta zima mne tak deprimuje, ráno tma, veèer tma, nevlídno, na chodnících 
èvachtanice... brrr, posteskla jsem si kamarádovi. Ale po Novém roce, po velké snìhové nadílce, se poèasí jakoby umoudøilo, i den se prodlu¾il, vysvitlo sluníèko, mírný mráz, paráda.
Zajedeme si nìkam na výlet? Jasnì, vymysli kam… a jedeme!
Slyšela jsem, ¾e na Pustevnách si ka¾doroènì dávají sraz sochaøi a vytváøejí sochy se snìhu.To by mohlo být zajímavé, a je to zrovna tento týden. Pojedeme vlakem do Frenštátu pod Radhoštìm, pak autobusem a¾ k Ráztoce, a nahoru vyjedeme lanovkou.
Mamí, dávej na sebe pozor, my máme auto v opravì, ale pøesto, kdyby nìco, zavolej! Zorganizujeme záchrannou akci.
Pche, ¾ádná nebude tøeba, a kdy¾, tak zavolám strejdovi, bydlí pod kopcem. Ano, na lanovku se poøádnì obleèu, vím ¾e tam vyfukuje. V¾dy jsem takové øeèi vedla já, nìjak se to obrátilo, takový je ¾ivota bìh.
V sobotu ráno kouknu z okna, šedivo, pochmurno...
A jéééééé jako v¾dy, nebude ¾ádný výhled. Ale kostky jsou vr¾eny. Pojedeme. Èaj do termosky, poøádnì se obléct, a na nádra¾í. Jako v¾dy dobíhám na poslední chvilku, ani lístek jsem si nestihla koupit. Jak já to dìlám (?) vstala jsem pøece brzy. Naštìstí jsem se s prùvodèím domluvila, obešlo se to bez pokuty. Na pøíští zastávce mìl pøistoupit kamarád, kde je? Vzápìtí se ozve mobil. Je ve vedlejším vagónu. Tak¾e vše OK!
Ale nebylo. Na autobusové zastávce smìr „Roztoka“ fronta, je nás moc co chceme nahoru. To nemù¾e pobrat. Nebojte se, pendluje, jezdí dva. Nacpali jsme se do prvního.
Poznámky typu: Kam se cpou ti dùchodci, jsme ignorovali, ale nemohli pøeslechnout. Loni jsme èekali na lanovku tøi hodiny!
Tak to jdeme pìšky, prohlásil kamarád. Blázníš? Na tú horu na vysokú nevylezu!! Zvláš» ne, kdy¾ je napadáno aspoò metr a pùl snìhu.
Ale co bys nevylezla, po „Kní¾ecí“ cestì to nebude tak zlé.
Pøemluvil mne, jako v¾dy.
Cesta byla celkem schùdná, proti nám sjí¾dìli na sáòkách i ly¾ích ti, kteøí si asi pøivstali. Sluníèko, šedivé pošmourno zùstalo dole. Pøed námi se otevíraly stále nové a nové obzory. Za tou zatáèkou u¾ to bude, zvolala jsem nadšenì, po tøetí. Sice nebylo, ale nakonec jsme dorazili k cíli. Dvì hodinky chùze zdraví prospìšné. Tak proè mne tak bolí nohy?
Za chvilku jsem na to zapomnìla. Tolik atrakcí, tolik lidí, tolik dojmù. Nádherný byl pohled na dolù na jakoby mléèné moøe s vystupujícími ostrovy kopcù (inverze). Na sochách se teprve pracuje. Budou dokonèeny a vyhodnoceny a¾ zítra. Nejvíc se mnì líbí Taneènice. Ale ani pyramida s reliéfem faraóna vevnitø není špatná. To vedle, zatím nedokonèené, co to mù¾e být ? Má to rohy, ¾e by èertí hlava ? Soch v rùzném stadiu rozpracování jsem napoèítala dvanáct.
Sníh pøilákal na Poustevny i ly¾aøe, je jich tu plno. Všude kolem je ¾ivo. Velký prostor zabírá pódium, mediální podporu této akce pøevzalo valašské rádio ÈAS. Probíhaly na nìm rozhovory s výtvarníky, i taneèní a hudební vystoupení. Ještì ¾e jsem nebalila do batù¾ku jídlo, o obèerstvení nouze nebyla..
Tradièní valašská kyselica, zelná polévka s klobásou, a na zahøátí horká medovina bodla. Ale je èas pomýšlet na návrat dolù a domù. Pojedeme lanovkou? Po „Kní¾ecí“ to zvládneme, rychleji ne¾ nahoru. A taky jo, za hodinku jsme u Ráztoky. Masa lidí èekajících na autobus, do odjezdu vlaku pùl hodinka. Zaèíná pøituhovat.
Zavolám bráchu, sejdeme k nim, to je kousek, pokecáme zahøejeme se, a pak nás hodí na další vlak, navrhuji…
Haló, haló...jsme u Ráztoky, postavte na kafe! Srdeèný smích mi zaznìl do ucha, „Právì ho pijeme (!),“ v Liberci. Naštìstí autobus zrovna pøijel a my se do nìho probojovali. A dokonce, zázraky se pøece jen dìjí, povstal mladý pár. Posaïte se! Ani vlak nemìl zpo¾dìní...
“Výlet se vydaøil, práskla jsem sebou jen jednou,“ volala jsem dceøi po návratu.
Jéjda, nic se ti nestalo? Nemusila jsi volat S O S strejdovi ?
Nemusela, smìju se. Urèitì bych se na nìho mohla spolehnout. Nepromrzla na lanovce ? Abys to neodle¾ela! Kdepak, šli jsme pìšky nahoru i dolù øíkám hrdì a vychutnávám si dceøino pøekvapené vydýchnutí.
Pak odlo¾ím telefon a jdu si masírovat nohy...
Marta Heraltová
