Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Beziny 2

Milí pøátelé, zamyslel jsem se a usoudil, ¾e Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik  èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl pøedávat i SeniorTipu a tak zde jsou první dva z jeho doby pøed vojnou. Mara byla tak laskavá a udìlala k èlánkùm kolá¾.
Srdeènì zdraví Vladimír (von)

* * *

Podzim na Jeseníku se vyvedl. Sluneèné, teplé a mírné poèasí panovalo hezky dlouho. To vyhovovalo tahu pernatých. Tolik druhù a v takovém mno¾ství – to jsem ještì nikdy nevidìl! Pøeva¾ovali dravci, za¾il jsem zde pøelet nesmírného mno¾ství havranù. Pøetahovali v úplné tichosti. Ale hned jak se pod jejich køídly zazelenaly moravské svahy Jeseníkù, zaèalo jejich dìlení na dvì party a køik.
 

Do této pohody jsem koutkem oka zahlédl tmavý stín, který se odlepil od skládky kulatiny. To tedy byl kocour! Mouratý, jako jsou po èase všichni tito zatoulaní loupe¾níci. Na jeho velikosti mìla jistì zásluhu celá ta horská spoleènost jeøábkù, kosù, myší a ostatních pro nìho dosa¾itelných ¾iváèkù.
 
Na jednu ranku ten lotr lehl. Ko¾íšek jsem stáhl a povìsil na vyschnutí do stodoly. Jen¾e co s tím „netto jádrem“? Malý daklíèek Lumpík by mìl zásobu potravy na pìknì dlouho, a tak jsem zavìsil koèièinu vedle ko¾ky.
 
Spojení s polesím bylo zajištìno telefonem. Ten se jednou veèer rozkøièel a ozvalo se z nìho: „Toníku – v sobotu buï doma! Pøijdeme se tam podívat s paní.“ Volal pan foøt a byl to rozkaz. Parta na polesí, kam jsem po skonèení školy nastoupil, byla výborná. Jen¾e – jak mi byli sympatiètí všichni místní lesáci, tak paní lesní mi do oka nepadla. Nevím proè. Nic mi neudìlala, ale znáte to. Nìkdo se mù¾e rozkrájet a je to marné. A v tu chvilièku se nìjak obzvláš» zaèal rýsovat s osobou paní lesní kocour visící v stodùlce.
 
Pøišla sobota. Jak u¾ jsem se zmínil, byl jsem v ten èas na baráku sám, proto mohla zaèít parádní „gala-èièí-šou“.
 
Koèièák si lebedil v troubì na pekáèi. Vùnì taková, ¾e kdo to ještì nikdy necítil, nedovede si tu nádheru pro nos pøedstavit. Kam se za tím co hrabe! Knedlíèky, bramboráèky se mi povedly a moravské zelí se jen rozsypávalo po jazyku. Plni oèekávání jsme s pejskem oèekávali návštìvu odspoda. Zarachotila slu¾ební Zetka a vìci dostaly spád.
 
Vešla paní do chodby, zvedla nosík a zašveholila: Toníèku, co to tady kuchtíte? To je vùnì!“ Já na to: „No víte, ani bych se tím nemìl chlubit, ale jak chlapi táhli døevo, pøipletl se tam ušák. Pøeci ho nevyhodím.“ A myslel jsem si pøitom – kdyby sis vzala lesáka, musel by tì teï praštit mezi voèi! Pan foøt však nic. Buï dìlal, ¾e mi vìøí, nebo, proboha, vìøil. Byl to pan foøt! „Moc ráda bych ochutnala, jak se vám to povedlo.“ „Kdy¾ se neurazíte, to víte, nejsem kuchaø jako vy. Pojïte mi skouknout ty knedlíky.“ Šla a ráda.
 
Moje zelíèko se ve vùni pøedhánìlo s peèínkou v troubì. Však jsem nezapomnìl na kousek strouhané syrové brambory a oškvaøené škvarky. Jinak by zelí nebylo to pravé.
 
Návštìvu jsme s Lumpíkem usadili. Ten asi tušil, co bude následovat, vlezl si pod stùl u mojí ¾idle a èekal. Jen horko tì¾ko jsem sehnal dva pøíbory. My kluci domácí, tedy já s psiskem, jsme se vìtšinou spokojili s vidlièkou pìtiprstou a jazykem.
 
Naservíroval jsem ka¾dému, s kterým podle starého pøísloví pøichází do domu Bùh, po zadním stehnì, ètyøi knedlíky a poøádnou porci zelí. Neprotestoval z nich nikdo. Sám jsem si vzal stehno pøední. Chutnalo to tak moc, ¾e nezatahat mì chlupatý bráška pod stolem za nohu, úplnì bych na nìj zapomnìl. Na taky, krkoune!
 
Hosté se èinili. Hlavnì paní ze mne páèila ten recept na úpravu zajíce. Má prý nìjakou tak zvláštní chu», ¾e se jí to ještì nepovedlo.
 
Po¾ivaèné idyle udìlalo konec zaharašení dveøí. Stál v nich hajný a hlasem hromovým a vyèítavým spustil: „Mòau! Tak tys ho pøece upekl. Jen dìdkovi nevzká¾eš. Jó – koèièina, ta je cejtit na dálku. Tý se nic nevyrovná!“
 
Milostpaní foøtová klesla pod situaci jen na zlomek vteøiny. Asi ta mana byla natolik dobrá, ¾e k výbuchu nedošlo.
 
Mezitím co se dìdek hajný sápal po talíøi a peèínce, oba hosté vstali a bez rozlouèení se porouèeli. Jen paní staèila procedit: „Ty syèáku, vyhejbej se polesí! Zastøelím tì.“
Proto¾e to byla ¾enská zásadová, poèkal jsem víc jak tøi mìsíce, ne¾ jsem se odvá¾il z hor dolù. Ale vypadá to, ¾e mi odpustila. Inu – láska prochází ¾aludkem. Kdy¾ jsem se louèil s Bezinami a na podzim rukoval na vojnu, upekla mi na cestu cviboch. Byl stejnì dobrý jako doma od mámy.
   
Antonín Suk

* * *
Kolá¾e Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.04.2017  12:11
 Datum
Jméno
Téma
 04.04.  12:11 Vendula
 02.04.  10:35 Von
 02.04.  09:47 ferbl
 02.04.  09:44 KarlaA
 02.04.  06:38 Bobo :-)))