Ponorková nemoc
„Ach jo, u¾ aby bylo jaro. Chtìl bych u¾ sázet brambory. Jakou si koupíme odrùdu?“
„Prosím tì, dej s tím pokoj, dy» je teprve zaèátek února. To bylo furt v létì lamentací, ¾e je moc horko a kdo to má vydr¾et. A ¾e je zima lepší. Ještì ani poøádnì nezaèala a u¾ zase naøíkáš.“
„No jo, ale kdy¾ jeden nemù¾e vystrèit nos s chalupy, tak co s tím pak má dìlat?“
„Tak vem psy a jdi se s nìma projít. Vidíš, jak na to èekají.“
„Matièko, ty ses doèista zbláznila. Copak nevíš, ¾e v rádiu øíkali, ¾e je tøetí stupeò a ¾e staøí lidé nemají chodit ven, ani zvíøata?“
„Já jsem nemyslela jít na túru, já jsem myslela jít se projít pøes Tyršák ke škole a zpátky, aby se psi vyèurali a Sendy si pøeèetla všechny pesemesky (výrok pejskaøù).“
„Matièko, ty radši vùbec nemysli. Já ti to poøád øíkám, ¾e ti to pøemejšlení a studování k nièemu není. Ty co vypustíš z huby, to vopravdu stojí za to.“
„Víš co? Tak mnì vlez na záda.“
„Já jsem takovej chudák. Ledva se tady klepu a vona nemá ¾ádný pochopení.“
Nasazuji masku profesionálního nezájmu. Varuji se výroku: „Tak co dìvèata, pùjdete na procházku?“ V ten okam¾ik, v¾dy nastane kolotoè radostného pobíhání, òafání a kousání páníka do nohy. A co by ne, kdy¾ je Cony anglický pastevecký pes. Ovce, jak ovce.
„Matièko, já fakt nemù¾u, dy» je tam hrozná zima.“
„Nevykládej, jdu se podívat na teplomìr.“
„Hergot Ríšo, bì¾ se s tìma psama projít, oteplilo se. Je tam u¾ jen minus pìt stupòù.“
„Já se tu cítím jako na vystrkovì, nikde ¾ádné uznání. A kdy bude obìd?“
„Dy» je teprve deset hodin, tak jaký pak obìd?“
„ Tak víš co, co kdybych si dal napøed kafe a pak bych šel?“
„®ádný kafe! To si dáš pak. Bì¾te u¾, dy» tu budete coby dup.“
„Koneènì!“
Psi se pøedhánìjí, kdo døív vyrazí ze dveøí. Ta chvíle samoty je balzámem na mou duši. I koèky rázem pookøály a zaèaly se slastnì protahovat a zívat. Ještì ¾e mají nejspíš spavou nemoc a neotravují. Celé dny le¾í u høejícího radiátoru a podøimují. Tedy Pepíèek a Miluška. Filipka ka¾dé ráno po snídani zalehne do mé vyhøáté postele, nechá se celá pøikrýt duchnou a spí a¾ do pozdního odpoledne. Marnì se je sna¾ím aspoò na chvilièku vystrèit z okna. V¾dy si stoupnou na parapet, podívají se doprava a doleva, zje¾í se jim pár chlupù na zádech, otoèí se na patì a vlezou zpátky do teplé kuchynì.
V tom zaharaší ve dveøích klíè a Sendy se netrpìlivì do¾aduje vstupu do kuchynì. Konec idylky. Pøichází pán tvorstva a jeho harém.
„Se mnì zdá, ¾e ste to nìjak ošidili? Ste tu òák brzo.“
„Matièko, ty nemáš kouska zdravého rozumu. Je tam jak na Sibiøi.“
„No jo, no jo, snad jsem tak moc neøekla, tady máš to kafe.“
„Ty seš na mnì nìjak moc hodná. Ty nìco chceš?“
„Ani ne, ale dy¾ seš takovej chudák, musím ti podkuøovat, abys mnì dlouho vydr¾el. Kdo by mnì pak ¾ivil?“
„No jo, no jo, to máš pravdu.“
Tyto mrazivé dny jsou opravdu nároènì, nebo» pantáta si pøenesl své nádobíèko do teplé kuchynì a zaèal dìlat objednaná krmítka. Ještì ¾e máme velký rozdìlávací kuchyòský stùl a nakonec i velkou kuchyò. U práce má rád puštìné rádio a to hodnì nahlas, proto¾e obèas špatnì slyší. Podle jeho tvrzení slyší všechno, jenom já špatnì artikuluji. Ba co dím, pøímo huhòám, od té doby, co mám tu horní protézu.
„Ríkalas nìco? Není ti rozumìt.“
„Jak není rozumìt? Všichni mnì slyší, jenom ty ne. Nemìl by sis nechat prošplíchnout uši?“
„Na co prosím tì? Já slyším dobøe!“
Celý den si vykládá se psi, ale ka¾dému øíká, jak jsem nesmírnì u¾vanìná ¾enská, ¾e bych stále jen ¾vatlala. A nakonec, kdy¾ se to vezme kolem a kolem, ¾vatlá on a já musím být potichu, proto¾e on pak neslyší, co øíkají v tom rádiu.
„Ty, Ríšo, teï tam cosi vykládali o úèincích èervené øepy. Nevíš na co, já jsem to pøeslechla?“
„Vím já, já to neposlouchám.“
„A nemohli bysme to zavøít?“
„To u¾ si nemù¾u v klidu poslechnout ani rádio? A pak ¾e nejsu chudák.“
Dnešní den se skuteènì vydaøil. Nevím, jestli díky tomu hlasitému rádiu byla Miluška celý den neklidná. Tedy a¾ do pìti hodin odpoledne. V okam¾iku, kdy Ríša odešel i se psi do svého pokoje a já do místnosti s poèítaèem, ulehla a klidnì usnula. Jinak nervóznì pobíhala po kuchyni, do všeho strkala nos a neustále mòoukala. Sendy zas stála od bo¾ího rána pod linkou a stále se do¾adovala nìjakého koèièího ¾rádla. Psi krmíme jednou dennì a od nového roku mají nejspíš díky zimì zvýšený apetýt. Marnì jim øíkám: „Dìvèata, pova¾ujte si toho, ¾e nejste zvíøata bezdomovcù. To byste nemìly neustále plné misky.“
Tak snad aby u¾ opravdu nastalo to jaro a mohla jsem všechny vyhnat na sluníèko.
