Beziny 1 Milí pøátelé, zamyslel jsem se a usoudil, ¾e Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl pøedávat i SeniorTipu a tak zde jsou první dva z jeho doby pøed vojnou. Mara byla tak laskavá a udìlala k èlánkùm kolá¾.
Srdeènì zdraví Vladimír (von)
***
Beziny jsou krásná, zastrèená samota na høebenech Hrubého Jeseníku. Hájenka, vedle barák se stájí, o kus ní¾ další baráèek, ve kterém v té dobì bydleli dva staøíèci, nìmecky mluvící. Bylo prapodivné, ¾e kdy¾ jsem kolem jejich baráku šel pìšky, dìda odpovìdìl na mùj pozdrav jen mávnutím ruky. Zato kdy¾ jsem jel na koni, pøeuctivì smekal!
Moje nìmèina, pocházející ze tøech tøíd jedenáctiletky mìla k jejich øeèi tak daleko, jako èeština k japonštinì. Pøesto jsme se domluvili. Snad ti starouškové nikoho nemìli a tak jsem se jim stal potìšením já.
Nosil jsem si od babièky velkou bandasku kozího mléka a sem tam nìjaké vajíèko, buchty u nich byly stejnì dobré, jako od mé babièky kamýcké. Øeè nám nedìlala problémy, já byl mladíèek a tak jsem byl vdìèný za kousek mámy. Došlo to tak daleko, ¾e na bidle u jejich zápra¾í zaèaly vlát i mé košile.
Protékal tady nádherný potùèek. Skoro potok. Kupodivu i zde, tak daleko od øíèky Bìlé, bylo dost velkých pstruhù. Èasto se tu ozýval chøaplavý køik oøešákù a vùbec jsem nechtìl vìøit svým uším, kdy¾ se do naveèera ozval sameèek ¾luvy.
Do tohoto Edenu mì poslali coby zelenáèka s koèími. Mìl jsem sledovat jejich výkony a výdìlky a také vše peèlivì zapisovat. Dodnes se nemohu vyhnout krásné pøedstavì, kdy¾ zakouøí kamna bukovou louèí, ¾e sedím u stolku s panem Kašpárkem a kubírujeme to, co se povedlo za den vytáhnout.
Mìl jsem tak nìjak celý ¾ivot štìstí na lidi, které ¾ivil ten náš døevìný chlebíèek vezdejší pøes jejich ruce. Málokdy jsme se dostali do rozepøí. To s pány u¾ to bylo horší. Následky si nesu dodnes.
I tahle parta koèích odcházela na soboty dolu domù. A to se tehdy v sobotu ještì dìlalo. Na mnì pak zbylo pokrmit jejich konì a svého Princka, vyslou¾ilce asi od kanonýrù. Vùbec mu toti¾ nevadil ani výstøel z brokovnice mezi ušima! Byl tak rozumný, ¾e kdy¾ jsem na jeho høbetì cestou domù usnul, nikdy neprošel dveømi do stáje døív, ne¾ mì na prahu setøásl. Vìdìl toti¾, ¾e futra jsou nízká a ¾e bych si asi narazil hlavu. Byl velice skromný, staèil kbelík vodou zalité melasy, tráva na louce pod maštalí a voda z potoka. Nikdy nikam neutekl. Byli jsme moc velcí kamarádi, bohu¾el na velice krátkou dobu. Vzpomínám na nìho se stejnou láskou jako na Lumpa, psisko neèistokrevné, které mì provázelo po celé mé útlé dìtství.
Tam nìkde v nátuøe chlupatých, opeøených nebo i šupinatých bráškù tkví poctivý, upøímný vztah jednoho ke druhému. Pouto, které vá¾e na ¾ivot a na smrt. Jen¾e to moc a moc málo chápeme v naší lidské nadøazenosti my, kteøí si øíkáme moudøí…
Tahali jsme u Mohyly. Jako mladíèek jsme vlastnil pouze malorá¾ku. To, co se této flintièce nedostalo na rá¾i, plnì nahradila v pøesnosti. N sto metrù pomalu vrabec, sojka pak jistì!
Sedìl jsem na skládce a díval se k Otmuchowskému jezeru v Polsku. Prý tam za války pøistávaly nìmecké hydroplány. Nevím. Bylo krásné, kdy¾ z polské strany narazily bouøkové mraky na hradbu Jeseníkù. Najednou se køi¾ovaly blesky pod vrcholkem, na kterém jsem sedìl. Nìkdy ani ta voda nevylezla nahoru. Nikdy jsem neletìl letadlem, ale asi to bylo to samé, být nad mraky. Jen¾e zde s tou výhodou pevné pùdy pod nohama, doma v lese.
Mohyla prý byla postavena na památku neš»astné smrti milencù. Moc se mi nezdálo. Ale a» u¾ to bylo jakkoliv, plošinka asi tak dva na jeden metr na jejím vrcholu byla jedním z mých nejoblíbenìjších míst.
