Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Velký cejn
Proti proudku potùèku oddìlujícího horní Øíèka od dolních vyjí¾dìla velká ryba. Šel jsem domù z neúspìšného èekání na dravce u kanálu. Zkoušel jsem okolo ní pouštìt všechny nástrahy, které byly. ®ádný zájem.
Do oka mi padl docela velký trojhák a nad ním káèa na štiku. Nastavil jsem na mìlko, hodil nad ploutev a kdy¾ se káèa pohla zasekl. Úspìch byl. Ryba visela, prut se ohnul, ale z vody se jí nechtìlo.
Na smùlu pode mnou chytal pra¾ák. Zbyteènì, tady ryby nebyly. Kdy¾ vidìl co se dìje, pøibìhl a pomáhal mi podbìrákem. Z ryby se vyvrbil asi dvoukilák cejn, velice silnì napadený kapøivcem. Proto byl na povrchu. Jen¾e já vìdìl u¾ tehdy, ¾e podsekávat se nemá.
Pomocník se podivil, kdy¾ jsem cejnovi vyndával háèek, zaseknutý na štìstí blízko horního pysku, na co ¾e to tak veliké cejny chytám. Dostalo se mu vysvìtlení, ¾e právì veliký knedlík, tì¾ké olovo a trojhák je to pravé oøechové.
Doma jsme rybu zpracovali. Napadení kapøivcem je povrchové. Byl k potøebì. Po obìdì jsem znova šel ke kanálu. Co kdyby nìjaká zubatá bìhem dne pøiplavala. Rybáø sedìl na svém místì, pøed ním se pohupovaly dvì káèy jako námoøní bóje. Nic, povídá zklamanì. Ani nekleplo. Ujistil jsem ho, ¾e naveèer to pøijde. Bìhem povídání provedl nenápadnou kontrolu mého cajku. Vidìl tam kaèenu a byl spokojený.
Netušil jsem, ¾e se ke kanálu chystá taky dìda. Zjistil jsem to, a¾ kdy¾ se s rybáøem zastavil. Zdálo se mi, ¾e trochu potom pøidal na tempu. Kdy¾ došel, polo¾il pruty a beze slova pøilétly š»avnaté a hlasité facky s komentáøem. „Seš eštì moc malej cucák na to, aby sis dìlal z lidí legraci. Podívej se na toho chudáka. Sedí tam jak bluma a vìøí tomu cos mu nakecal. ®e ti není hanba.“
Byla a tak jsem si potichu vzpomnìl na cestu do Hory, nafouknutou rybu a slušòáka pana lékárníka. Ale potichu. Nahlas by se to asi jen tak neobešlo. Vìkem rostou i práva lidí.
Pamìtníci, vzpomínejte!
