Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (42)
A tak se nyní snad koneènì dostanu k tìm u¾ mnohem døíve avizovaným komoøanským a vlastnì i „celoústavním“ osobnostem a „figurkám“. U¾ dopøedu musím upozornit, ¾e opravdu nechci nikoho odsuzovat èi se mu posmívat, a ¾e všichni o kterých se zmíním, zùstávají v mých vzpomínkách právì proto, ¾e jsem je mìl a mám všechny rád. Pøitom se urèitì nedostane na všechny a velmi váhám, kým zaèít. Asi bych mìl zaèít vá¾nìji a postupnì pøejít k zále¾itostem veselejším.
Tak¾e nejprve vá¾nì, ale stejnì se to bude prolínat s nevá¾nem. Náš meteorologický ústav mìnil v druhé polovinì minulého století èasto nejen své jméno, ale ještì èastìji i svá nadøízená ministerstva. Ale mohu s èistým svìdomím prohlásit, ¾e i pøi tìch nejvìtších kotrmelcích se jako instituce zachoval vìtšinou docela slušnì. V padesátých letech se v tomto ústavu dìlo leccos, ale pøesto pøijal „pod své krovky“ pomìrnì mladé lidi, kteøí museli po „Vítìzném“ únoru opustit svá pùvodní povolaní. Shodou okolností to byl napøíklad i Jirka Bro¾ (roèník 1928), náš pozdìjší svìdek na svatbì, který musel odejít z nakladatelství Melantrich. Náš ústav pak v tìch padesátých letech i velmi odvá¾nì zamìstnal ve své knihovnì letce britské RAF Richarda Hussmanna (roèník 1922), který napsal známou kní¾ku, podle ní¾ byl pozdìji natoèen i stejnojmenný film – Nebeští jezdci.
Tento skvìlý èlovìk si dokonce vybral pro svùj pseudonym jméno jednoho svérázného ústavního šoféra - Jánský! Dalším opravdovým hrdinou byl kolega malé postavy ale velkého srdce, Karel Svoboda (roèník 1912), bývalý parašutista-radista, který se do Anglie dostával velmi dobrodru¾nì pøes Polsko a francouzskou cizineckou legii cizineckou legii ze severní Afriky. Dokonce pak byl ve skupinì, která nacvièovala atentát na Heydricha a jen banální úraz pøi výcviku zavinil, ¾e se této nejvìtší diverzní akce nezúèastnil! Seskoèil pak pozdìji jako radista do Beskyd, po nìkolika dnech byl zajat a koncem války prošel i pochodem smrti. Jeho pøíbìh, o kterém vlastnì nikdy nemluvil, mi pøipomínal jeden náš pováleèný film – Hrdinové mlèí! Mimochodem, natáèel se v mém rodném Jièínì. Paradoxnì jsem se teprve nedávno dozvìdìl, ¾e si s tímto váleèným hrdinou zle zahrál osud i po roce 1948. Karel mìl zøejmì velké výèitky svìdomí, proto¾e kvùli nìmu za války popravili nacisti oba rodièe i man¾elku a vìdìl, ¾e je v hledáèku naší StB, se kterou se bohu¾el tak nìjak zapletl....
I v dalším osudovém období po srpnu 1968 pak poskytl náš ústav buï krátkodobì, ale i natrvalo asyl mnoha tehdy posti¾eným, zejména vojenským meteorologùm.
Celá øada rùzných paradoxù je spojena s V. Bìlohlávkem (roèník 1925). Ten se zúèastnil v únoru 1948 jako èerstvý støedoškolský profesor dìjepisu a zemìpisu pochodu vysokoškolákù na hrad k prezidentu Benešovi. Tento kolega byl „odejit ze školství a brzy po svém nástupu na letištì nechtìnì, leè poøádnì zamotal hlavu naší tajné slu¾bì. Nastoupil toti¾ na pracovištì tak zvané fonie, kde „sbíral“ mimo jiné i radiem meteorologické depeše ze stanic, na kterých tehdy nebyl ještì zaveden dálnopis. Vše bylo nutné „nachytat“ v pøesných èasech a tehdy jednou asi pìtadvacetiletý novic prošvihl termín, proto¾e si pøipravoval svaèinu. Stanice se hlásily a milý novic narychlo pøibìhl k vysílaèce a do mikrofonu oznámil jinak pøedpisovì: „Stanice èekejte, stanice èekejte, myji si ovoce!“ Snad si dovedete pøedstavit, jak „velké ucho“ okam¾itì zareagovalo. Neš»astník mìl opìt vá¾né potí¾e a tì¾ko vysvìtloval, ¾e to není ¾ádná šifrovaná zpráva pro imperialistické rozvìdky. Vlastík si pak bìhem pár let rychle udìlal státnice z nìkolika svìtových jazykù a v sedmdesátých letech, u pøíle¾itosti dvou set let od zalo¾ení meteorologického pozorování v pra¾ském Klementinu si pøipravil pøednášku a proslavil tuto nejstarší støedoevropskou stanici po celé Evropì a dokonce i v Mexiku. A ¾e to bylo k velké nelibosti a závisti nìkterých našich šéfù, to ani nemusím zdùrazòovat.
Areál pra¾ského Klementina
Vlastík byl i svérázný recesista a nemohu zapomenout na jeho líèení návštìvy londýnského muzea Madame Tussaud. Kdy¾ bylo kolem nìj chvilku témìø pusto, sedl si na jednom odpoèívadle do èalounìného køesla, zaujal strnulou polohu jako voskové figuríny, rozlo¾il si Herald Tribune a bavil se tím, jak kolemjdoucí návštìvníci horeènì listovali v katalogu a hledali, kdo ¾e to má být. Málem to ale pøehnal. Kdy¾ náhle vstal, tak jedna z návštìvnic, která si ho právì pozornì prohlí¾ela, málem dostala infarkt!
Ještì nìkolik let pøed tím se ale proslavil i jako originální „øekoplavec“. Bìhem pár hezkých letních dnù se plavil po Labi z Podìbrad na soutok s Vltavou do Mìlníka na nafukovací matraci! Mìl k ní pøivázán malý nafukovací dìtský bazének, ve kterém mìl „civil“, nebo» dvakrát pøespal na souši v turistických noclehárnách. Originální, ¾e?
Pamìtníci, vzpomínejte!
