Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Hodina klavíru v protileteckém krytu z dob Protektorátu
Jako malý chlapec jsem od záøí 1943 do ledna 1944 chodil na hodiny klavíru k pedantickému prof. Komárkovi. V této váleèné dobì obèas létaly nad územím tak zvaného Protektorátu Èechy a Morava svazy amerických tì¾kých bombardérù. V¾dy, kdy¾ se pøiblí¾ily k našemu mìstu Hradec Králové, zaznìly výstra¾né sirény a lidé pospíchali se ukrýt do nejbli¾šího protileteckého krytu.
Jednou- bìhem celkem dosti otravné hodiny klavíru - se právì ozvala výstra¾ná siréna. Nadšenì jsem vyskoèil od klavíru a chystal se utíkat do našeho krytu. Ale pøísný pan profesor mnì zklidnil: „Ne, ne, chlapèe, hodina ještì neskonèila. Pokraèovat budeme v protileteckém krytu!“ Vyšli jsme hned na ulici a zamíøili k sousednímu hotelu AVION. To byla robustní budova s pevným ¾elezobetonovým nosným skeletem a právì proto v jejím suterénu byl zøízen náš nejbli¾ší protiletecký kryt. Bì¾nì veèer zde fungoval noèní bar s taneèním parketem a proto tam bylo pochopitelnì i piano, co¾ pan profesor dobøe vìdìl. Okolní obyvatelé se ji¾ rozsazovali kolem stolkù a divili se, co se zde dnes bude dít. Co¾ mému panu profesorovi vùbec nevadilo. Prostì mi pøísnì nakázal, abych usedl za piano a pokraèoval v tom otravném prstovém cvièení.
Kdyby ty uèební skladbièky z Bayerovy „Školy hry klavírní“ mìly aspoò nìjakou melodii nebo zajímavý rytmus…. Kdepak -všichni, kdo se kdy uèili hrát na klavír, dobøe vìdí oè jde. Chudáci obyvatelé z okolí- povinnì shromá¾dìni v tomhle krytu. Nikdo z nich nesmìl po vyhlášení poplachu zùstat doma nebo na ulici, na to policie pøísnì dohlí¾ela. Utéci z krytu tudí¾ nemohli a tak museli poslouchat to moje „brnkání na nervy“, no dobrou pùlhodinku. Já sice zaregistroval jakési „napìtí v sále“. Snad proto ztrémovaný, ¾e poprvé (a naposledy) vystupují pøed publikem, jsem bohu¾el hrál ještì hùøe ne¾ normálnì, ale co jsem mohl dìlat? Kdy¾ bombardovací svaz pøeletìl mìsto a sirény koneènì odhoukaly „Konec leteckého poplachu“, všichni s úlevou vycházeli na ulici.
Asi o 25 let pozdìji jsem náhodou potkal jednoho Hradeèáka, který právì pøijel do Prahy na návštìvu. Zavzpomínali jsme si a já mu vyprávìl i tuhle váleènou pøíhodu. Jak to slyšel, bolestivì zvolal: „Jo to jste byl Vy ten chlapeèek za pianem! Já si to moc dobøe pamatuji, já v tom krytu byl a to vaše muzicírováni jsme museli protrpìt a¾ do konce poplachu“.
On ten profesor mìl bradku a dnes bych ho mohl pøipodobnit k populárnímu øediteli Prognostického ústavu profesoru Komárkovi. Tak¾e zde byla nejen shoda jmen, ale i výrazu tváøe. A rodák z Hradce pokraèoval: „Ten Váš uèitel vypadal tak pøísnì, ¾e se nikdo v baru neodvá¾il mu nìco øíci. Já Vám povím, ¾e tohle byl nejdelší a nejhroznìjší nálet, jakým já jsem kdy za války za¾il“.
To jsou paradoxy, ¾e?
Malá historická poznámka na okraj této vzpomínky: Pøes dost èasté pøelety spojeneckých bombardérù samotný Hradec Králové nebyl za války, ani Kvìtnové revoluce 1945 na rozdíl od blízkých Pardubic èi Kolína- naštìstí nikdy bombardován.
Pamìtníci, vzpomínejte!