Návraty
Dveøe se otevøely – a do bytu mì srdeèným gestem zvala dál vìrná kopie Stvoøitele z francouzského animovaného filmu Jeana Effela Stvoøení svìta. Hugo Pavel byl jeho dokonalý dvojník.
„U¾ vás èekám,“ poèmejral se ve vousech. „Budu vám øíkat Slávko, Jaroslava, to je moc dlouhé do pusy.“
Rozesmálo mì to a bez dlouhého pøemýšlení jsem si sedla na koberec vedle jeho køesla, kam se posadil se svými alby.
„Tohle je Ota jako malý kluk,“ vykøikovala jsem v ú¾asu. „A tohle je maminka Hermína, jak chytá ryby. A tohle ¾e by byl váš povedený tatínek Leo?“
Škubnutím v¾dy uvolnil fotografii ze stránky a jednotlivé fotky mi dával do obálky, abych si je odvezla domù.
„Pøi psaní knihy o našem Otíkovi se vám budou hodit.“
Ještì mnohokrát jsme spolu probírali celý jeho úctyhodný archiv. Hugo poctivì uchovával sebemenší zmínku o svém bratrovi u¾ celých ètyøicet let. Postupnì mi vyprávìl, co spolu za¾ili, o èem snili, s èím se jeden druhému svìøovali, co si povídali a co si kdy napsali. Ony chvíle nás nakonec sblí¾ily natolik, ¾e ne¾li se má kní¾ka o slavném èeském spisovateli Zpáteèní lístek do posledního ráje Oty Pavla objevila na kni¾ních pultech, patøila jsem do rodiny. Hugo i jeho ¾ena Ela mì v¾dy láskyplnì vítali nejen v kladenském bytì, ale také na chatì u øeky Berounky v Újezdì nad Zbeènem. Tam to byl Hugùv svìt. Tam se promìnil ze Stvoøitele v zálesáka z Londonových povídek. Vojenské boty invazky, maskáèe, zelená bunda, kšiltovka, kulich nebo plátìný klobouk a v pøedsíni vyrovnaná øada prutù a navijákù. Kdy¾ šel chytat ryby, vybíral mezi nimi tak, jako si ¾ena vybírá šaty a støevíèky na bál. Ještì pøed sluníèkem vstával a napochodoval k øece. Sedìl s prutem doširoka rozkroèeným mezi vodou a bøehem, dlouhé hodiny pozoroval vlasec, jak øe¾e ubíhající vodu a trpìlivì èekal, a¾ mu ryba vyplaší splávek. Zpravidla tahal úlovky z vody jako králíky z klobouku. V chatì nad Berounkou je potom upravoval na mnoho zpùsobù. Ten nejdobøejší a nejslavnìjší se jmenuje ham»avé drobty, ale já mu øíkám ham»áky. Okoukal ho jako malý kluk od maminky a ta zase od strejdy Proška. Obalovali øízky z ryb ve strouhance, sma¾ili na pánvi a pak je vkládali do octa a prokládali plátky cibule. Nìco eòo – nìòo.
Hugo mìl z ka¾dého rybího úlovku radost, ale kdy¾ se mu podaøilo vytáhnou z vody úhoøe, tak to byl pro nìj veliký svátek. Úhoø je velký vodní tulák. Berounku si vybere za svùj domov u¾ v Sargasovém moøi, kde se narodí. Jeho rodièe se sem, do jednoho z nejteplejších a nejslanìjších moøí na konci ¾ití z øek vrátí, aby se tu pomilovali a pøivedli na svìt své potomky. Úhoøíèci, ne vìtší ne¾ vrbové lísteèky, pak vyplují na nìkolikatisícikilometrovou pou» do øek, kde jejich otcové a matky pro¾ili svùj ¾ivot, aby pak i oni, pokud nad nimi nezvítìzí nìjaký šikula jako Hugo, zase pokraèovali v kolobìhu úhoøího ¾ití.
„Pøijeï, po dlouhé dobì jsem chytil úhoøe,“ zavolal mi jednou. „Opeèu ti ho na máslíèku, posypu petr¾elkou, oblo¾ím brambùrkama.“
Nikdy jsem tu delikatesu nejedla, ale na druhou stranu jsem se trochu ¾inýrovala sníst Hugovi tu jednu jedinou rybu, co vypadá jako had a má prý maso jako lotosový kvìt.
„Schovával ho v mrazáku jen pro tebe,“ vítala mì na chatì mezi dveømi Ela.
Hugo se dušoval: „I kdyby k nám pøijel prezident, tak bych mu ho býval nedal.“
Pak se mu najednou na prsou stáhla lítost. „Kdopak ví, jestli mi ještì nìkdy nìjaký skoèí na háèek. U¾ tady dlouho nebudu. Jdu do špitálu pod kudlu.“ A pak dopovìdìl: „U¾ jsem si zaøídil na úøadech rozptyl mého popela na pøívoze v Luhu.“
„To urèitì!“ vyrukovala jsem rychle proti jeho splínu. „To by tak hrálo! Já si zvyknu na takové lahùdky, a pak bys mì tu zanechal nad prázdným talíøem!“
Zvedlo mu to náladu.
Kdy¾ le¾el v kladenské nemocnici po operaci kyèle, ka¾dý veèer jsem mu zavolala.
„Pavel,“ pípl do telefonu.
„Kontrola poctivého spaní,“ zahlaholila jsem do sluchátka a on se poka¾dé rozchechtal na celé kolo. Z nemocnice byl doma o nìkolik dnù døív, ne¾ se pøedpokládalo. Ale v pøíštích letech se tam ještì nìkolikrát vrátil. Váleèné útrapy, pøedevším vìznìní v nacistickém lágru, se na nìm podepsaly. Jak mu pøibývaly roky, ubývalo mu zdraví. I kdy¾ nakonec musel dát rybám v Berounce vale, poslední sobotu v èervnu v¾dy tradiènì pøijel do Branova pozdravit úèastníky sportovní akce Pochod krajem Oty Pavla. Starosta obce František Štiller na tu slávu jednou pozval i Martina Kopáèka z kempu na Višòové, letce z povolání. Pøistál s americkou helikoptérou ROBINSON R44 za høištìm, aby fotbalistùm nepøeválcoval trávník. Kdy¾ jsem mu podepisovala svou kní¾ku o Otovi, zeptala jsem se: „Chcete, aby vám ji podepsal i Hugo, bratr Oty?“
Vykulil oèi: „On je tady? A vy mì s ním seznámíte?“
Podali si ruce, jako staøí pøátelé.
„Pane Pavle, rád vám uká¾u Berounku z ptaèí perspektivy. Jestli chcete, tak se spolu proletíme.“
Teï zas mohly vypadnout oèi Hugovi. Ale jen na malý okam¾ik. Hned se zvedl ze ¾idle a øekl: „V ¾ivotì jsem neletìl. Je potøeba s tím zaèít. Kde mám berle?“
Popadl je a štrádoval rovnou cestou k helikoptéøe.
Martin ho posadil vedle sebe a já si sedla za nì. Celé údolí jsme mìli jak na dlani. Vznášeli jsme se nad ním jako velká støíbrná vá¾ka.
„Mù¾ete zaletìt také k Luhu?“ ozval se po chvíli ve sluchátkách nesmìlý Hugùv hlas.
Martin ihned otoèil stroj a za chvíli u¾ jsme viseli s helikoptérou jen pìt metrù nad branovským pøívozem. Hugo snad ani nedýchal. V¾dy» pod ním le¾elo jeho dìtství. Prázdniny, bráškové Otík a Jirka, maminka Hermína, tatínek Leo, strejda Prošek, øeka Berounka. Teï po ní pluli študáci v devíti kánoích. Nejdøíve ze všech sil pádlovali jako celá olympijská grupa, ale sotva spatøili helikoptéru, co se nad nimi vrtìla na místì, jako kdyby se chtìla uhnízdit v neviditelném vzduchu, vyletìly jim ruce nad hlavy a mávali nám jako pominutí.
Martin mìl plné ruce øízení, jak dr¾el stroj ve visu. Pozdravy však s nadšením opìtoval Hugo. Rozevøené dlanì se mu tøepotaly pøed š»astným oblièejem jako dvì létající rybky.
Vzpomnìla jsem si na to v den, kdy jsme dávali Hugovi na bøehu Berounky poslední sbohem. Nebylo to však louèení plné slzí. Pøál si toti¾, aby odešel z tohoto svìta doprovázen pøáteli a svými nejbli¾šími s napìnìným pùllitrem a opeèenou klobásou v ruce a aby mu na cestu hrála country kapela. Øeka jeho popel konejšivì kolébala a odnášela ho cestou vodních tulákù do daleka, mo¾ná a¾ do samotného Sargasového moøe. A¾ se tam Hugo potká s úhoøí drobotou, spoleènì s moøskými vlnami ji bude houpat a místo pohádek tìm rybím dìtem vyprávìt o Berounce, která se jako dlouhá mnohobarevná stuha vine líbezným krajem pod hradem Køivoklátem. Naplnìni touhou vidìt tu øeku na vlastní oèi sem jednoho dne z té daleké dálky neomylnì doplují, nebo» domù pøece ka¾dý trefí.
Z knihy:"Nezbedné toulky ".
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky