Vildóóó k noze!

„Koljóóó, Koljóóó! U čerta, kde zase vězíš?“

Ale Kolja zase jednou dělá hluchého, anebo si chce hrát na schovávanou. A tak pokračuju ve svém jednostranném dialogu, až mě konečně napadne vyjít na zahradu. A tady jsem ho našel, lenocha! Leží v trávě, rozvalený na zádech, všechny čtyři nohy natažené do všech světových stran, jako by se právě protahoval. Taky mě to mohlo napadnout, že si zase bude jednou opalovat svoje bledé břicho!

„To ti neztmavne, i kdyby ses válel na sluníčku od rána do večera,“ bručím. Jenže povídejte to psovi! To je jako vykládat lidem o ozónové díře a škodlivosti slunečního záření.

„To mě neslyšíš?” zavrčel jsem už trochu nevrle.

„Ále slyším. Když to sluníčko tak pěkně hřeje.” Kolja se převalil na bok a opatrně otevřel oslepené oči celé hnědozlaté od slunce.

„Dostali jsme e-mail od Thomase Haslera a jeho povídku!”

„To je ten austrálskej kompotysta, co dělá ty kompoty pro psy?” začal Kolja zase svým osvědčeným způsobem, aby mě co nejrychleji vytočil.

„Tak koukej, na tohle ti neskočím! Víš zrovna tak dobře jako já, že Thomas není z Austrálie ale z Ameriky a že je synem známého českého herce, skladatele a písničkáře Karla Hašlera. Ten druhý Dr. Jaroslav Kovaříček, ten také skládá hudbu a píše poezii i prózu, a žije v Austrálii. Nedělá kompoty, ale komponuje, dokonce i hudbu pro vás. Vždyť jsi od něho jako první pes v Evropě dostal cédéčko!“ Po tomhle se Kolja zvednul a došoural se za mnou zahanbeně do pokoje, kde mi položil na usmířenou hlavu do klína.

„Tak už se na mě nezlob, já vím, máš pravdu,“ začal si mne udobřovat a vysílat ke mně neodolatelně smutné pohledy. Dokonce ze sebe vymáčknul i jednu malou slzičku, takže jsem hned změknul a na všechno zapomněl.

„Tak sem pojď, ty měkoto stará, však já ti to zase někdy jindy vrátím!“ objal jsem ho kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. V tu chvíli jsem viděl, že je Kolja na vrcholu blaha a už se zase rošťák směje.

„Všiml sis, Koljo, že Thomas je jeden z mála, kdo umí i dnes dodržet slovo a povídku nám poslal ve slíbeném termínu?“

„Všiml, všiml, asi bude mít nás pejsky moc rád,“ odpověděl Kolja tak trochu smutně. „Ne každý, kdo nás má, nás taky miluje.“

Musel jsem mu dát zapravdu. Co lidí si pořídí psa jako nějakou hračku, a když je omrzí, tak ho vyhodí nebo dokonce uvážou někde v lese u stromu. Ti milosrdnější blíž u silnice v domnění, že se jejich bývalého svěřence snad někdo ujme. V té chvíli se mi udělalo zrovna tak smutno jako Koljovi. Lidé, kteří se vydávají za nejinteligentnější tvory na téhle planetě, se dokážou chovat jako ti nejhorší a poslední, bez kousku citu a svědomí.

„Víš co, Koljo, oba víme, že lidé dokážou být zlí. Ale i mezi vámi pejsky se najdou takoví, kteří dovedou zase nám lidem ukázat pořádné zoubky. Myslím, že tohle z valné většiny pramení z naší lidské hlouposti, že na tom neseme vinu. Jak my se budeme chovat k vám, tak zase vy k nám. Tak je tomu i mezi námi dvěma – nemám pravdu? Já si z tebe dělám šoufky, legrácky a srandičky, a ty mi to zas bez pardonu oplácíš.

Už je tomu hodně dávno, co jsem znal ještě v Praze jednoho zlého foxteriera, jmenoval se Vilda, a ten byl tak agresivní, že postupem času pokousal všechny členy rodiny. Ne moc ale občas, aby se neřeklo, si do někoho v rodině kousnul. Jediného, kterému neublížil, byl jeho páníček, malíř pan Mácha. Nevím proč, ale mne ten pes respektoval. Pokaždé, když jsme přišli k nim na návštěvu, zmizel Vilda pod pohovku a nevylezl do té doby, než jsme odešli.“

„On se tě bál?“ zeptal se udiveně Kolja a oči se mu rozšířily úžasem. „To já ne!“ dodal s určitou dávkou hrdosti. Aby to dokázal, zase si mi položil hlavu do klína.

„Asi jo, asi se mě bál, a dodnes nevím, proč. Snad cítil, že já si z něj nic nedělám. Při jedné procházce v parku, právě když se volně promenádoval po cestičce, se k němu začal batolit malý kluk. „Vildóóó, k noze!“ volal pan Mácha, ale Vilda jako by neslyšel, si to mířil rovnou k tomu malému chlapečkovi. Ten stál uprostřed cesty a jak slyšel, „Vildóóó k noze“, pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. „Tatínků, pošééém, tatínků pošééém!!!“ křičel, že to bylo slyšet na celý park. Když oba k sobě doběhli, tak pes vpadl chlapci do náručí a ten ho radostně mačkal, až mu lezly oči z důlků a Vilda nic! Jenom pan Mácha z toho byl celý vyjukaný. Vidíš, Koljo, i takový zlý pes pozná, když ho máš rád.

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.

Václav Židek

* * *
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora