Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kamejk - Borečka (Borejška)

Začínala jak už bylo uvedeno pod mlýnským kolem. Tam byla tůňka s vracákem. Skoro polovinu tvořila dál kamenitá mělčina. Pod naší zahrádkou zbudoval děda dřevěný jízek. Nad ním se vytvořil „rybníček“. Ten jsme často po velkých vodách hloubili. Dávali jsme tam podměrečné ryby chycené na vodě. Vydržely tam stejně jen do následující velké vody. Hodně času jsem tu strávil při chytání rýbat. Jízek naváděl vodu na kolečko. Bylo na spodní vodu. Dokázalo pomocí přehození řemínku na šajbách pohánět cirkulárku, draxl (soustruh na dřevo) nebo i čerpadlo co dávalo vodu na zahrádku do dřevěného bazénku. Babičce na zalévání.

Hlavně bylo pro odpočinek dědy. Dával si tam v teplejší části roku “dvacet“ po obědě. Nad hlavou šuměly lísky, rytmické šplouchání vody kolébalo. Pod hlavou měl vymletý kámen z řeky. Prý tak nebolela nikdy hlava. Nepříjemní byli v létě komáři.

Tam jsem pochopil otázku syna, která na mne padla hodně a hodně dlouho po tom, co kolečko a děda byli pouze bájné vzpomínky. Tehdá jsme se vypravili k Želivce a klouče šestileté proneslo. Tati a co nám ta řeka zazpívá? Věděl jeho praděda že voda jen nešumí ale umí i zpívat do usínání.

Stalo se, že kdosi z povodí nařídil likvidaci nepovolené vodní stavby(jízku s kolečka) i nepovolený odběr vody z řeky. S těžkým srdcem jsme uprostřed jízku prohrabali propust. Ale jen tak širokou, aby se dala zahradit vrší. Večer byla past instalována. Ráno mě děda budil ještě za šera. Dojdi pro vrš, něco tam bude! Ze břehu bylo slyšet odtud šplouchání. Nebylo vidět co se chytilo, ale pohyb uvnitř byl značný. Prostrčil jsem prsty drátěným pletivem. Nad vodou se rozlehl bez ohledu na utajení této akce výkřik bolesti. Úlovek nebyly ryby ale dvě ondatry. Jedna z nich tvrdě zaprotestovala proti zacházení a přesunu tak vehementně až tekla krev. Dostal jsem vynadáno a nakonec si to nadělení musel děda na břeh dopravit. Nebyl by to on, aby se něco nenabízelo.

Kdesi se k nám doneslo něco o nutriích a jejich domácím chovu. Tady byly ondatry, na zahradě dřevěný bazének dost velký, aby sloužil tomuto účelu. Jen bylo nutné udělat navrch drátěný kryt pro zabránění útěku.

S tím ale těžce nesouhlasili budoucí vězni. První prognóza babičky byla: “Ta pakáž stejně uteče a ještě vožerou co pude“. K tomu došlo už ráno. Ve spodní části nádržky byla vykousaná díra kterou zmizeli jak bobříci, tak i všechna voda. Uprchlíci se batolili mezi kedlubny a karfiolem. Zatím to prošlo pro zeleninu bez újmy. Napravit situaci šel děda. Se sakem na vyndavání ryb z haltýře měla být bez problémů situace vyřešena. Jenže nebyla. Pižmovky se rozhodly bránit svobodu i vlastním životem. Než se děda rozkoukal měl pohryzeny tři prsty na ruce. Ne jedním rafnutím. Pěkně aby si to užil na třikrát. Nabyl také přesvědčení, že když se chlupáč rozhodne pro některý prst, tak ten může být zastrčen kamkoliv, tak ten popadne. Vzpoura skončila trestem smrti pro oba zbojníky. Jako nástroj exekuce byly použity vidle. Těma je děda umlátil.

Vody v Borečce teklo podle toho, jak bylo zvednuto stavidlo. Právě při zavřeném byl nad rybníčkem mírný ne úplně mělký proudek. Za kameny se vytvářely tišinky. V nich vegetovali hrouzci. Báječné nástražní rybky. Nebyly při prošití měkké a nastražené se snažily pořád dostat na dno. Tak byli v neustálém pohybu.

K jejich lovu mi děda vyrobil specielní stoličku. Dřevěné sedadlo jako u lavičky na klepání kos ale na vysokých nohách s držadly pro plechovku na úlovky a úložištěm prutu. To se postavilo do příhodného místa v proudku. Současně musely být při ruce nějaké drny. Nejen že se nohy koupaly v proudící vodě ale drny na dno položené se občas prošláply. To zakalilo vodu do krásného, zemitého ocasu, ve kterém hrouzci hledali přednostně potravu a brali jak o závod.

Časem blaženosti byla obligátní letní velká voda. Na velkou řeku se nedalo v tom čase vyjet a zakotvit. Všade kolem dravý, kalný proud nesoucí kusy dřeva a všeho možného. Podle toho jak rychle záplava přišla, stačili lidé v jejím dosahu uklidit co by unesla. Někdy naopak zase přinesla. Říkalo se, že co voda vzala, to zase přinese.

Problémy byly s loďkami. Musely se povolovat řetězy, kterými byly přivázané. Jinak je unášené dřevo nebo vlny o břeh stačily rozmlátit. Po povodni bylo nutné vyklidit nanesené bahno. A to bývalo zpropadeně přítulné.

Ale zpět k Borečce
V době pravidelných přívalů velké vody v létě se rybařilo dobře. Ryby připlouvaly ke břehům, kde bylo spousta červíků a jiné žoužele, co nestačila utéct do bezpečí. Na soutoku Borečky s hlavním tokem vznikl vracák. Zprava dravý proud a z leva tišina mlýnské strouhy. Tam na splávek brala takové podoustve, jaké jsme celý rok neviděli. S nimi i tloušti a parmy. Návnadou universální byli hnojáčci. Při břehu k Hůlové zahradě pod větvemi lísek a vysokých topolů byla tišina. Asyl kaprů a línů všech velikostí. Jen čas od času se „chytaly veverky“ v převislé zeleni. Co bylo na obtíž za dobrého počasí, stalo se užitečným v přeháňkách. Když se povedlo převézt loďku tyto obtíže odpadaly. Jenže pro divokost bouřek a rychlého vzestupu hladiny se to dařilo málokdy.

V korunách vysokánských topolů vyzpěvovali samečci žluv. Děda si to překládal po svém jako: “Chytils Pepíku"?

Ke konci prázdnin padala z jabloně na Kozově zahradě hezká, červeně žíhaná a sladká jablíčka. Byl to však ráno závod, kdo tam na stavidle u kolečka bude dřív. Jestli já nebo kachny. Ten druhý vždy totálně odstrouhal.

Nabíledni byl dost často malér s hltavostí kachen. Stačilo nastražit proutek na tlouště s ocáskem rybičky a potom pro nějakou klukovskou důležitost od něho na chvíli odejít. Strhl se křik. Největší byl, když se chycená kachna táhla ke břehu. Hulákala nadávky a zděšení na hony daleko. Většinou se to doneslo k uším babičky nebo některé sousedky. Odměna jednoznačně byla určena. Vejlupec! Výborné bylo, když se řvouna povedlo včas a v tichosti přitáhnout ke břehu a udici mu u zobáku uříznout. Několik dnů postižený méně žral ale velice brzo díky pověstnému kachnímu žaludku nehoda vyšuměla.

Antonín Suk

* * *
Zobrazit všechny články autora