Moji přátelé a já – Karel Trinkewitz

Znám přátelství, která přetrvávají od společné návštěvy mateřské školy, znám lidi, kteří se zúčastňují setkávání spolužáků ze základní školy, nesporně se užitečná profesní pouta a lobby vytvářejí při vysokoškolských studiích, ale nejhojnější a nejtrvalejší jsou zřejmě vazby, které vznikly během středoškolských studií.

Pro mě takový základní tábor, v němž začínají výstupy k životním osmitisícovkám představují středoškolští spolužáci a kamarádi z Teplic. Přistěhoval jsem se tam v roce 1947, zažil poválečnou restauraci města, houfování vrstevníků podle zájmů a formování lidí spřízněných duchem.

Jádro našeho tehdejšího společenství tvořili studenti reálného gymnázia zajímající se o literaturu, divadlo, hudbu a výtvarné umění, což se manifestovalo zejména soukromým vydáváním literárních časopisů a almanachů a živou účastí na kulturním životě města.

Byvše zasaženi důsledky „Vítězného února” deklarovali jsme se jako degenerace let padesátých, vzdorovali ideologickému schematismu, pídili se po všem zakazovaném a snažili se uchovat si maximální prostor vnitřní svobody. Z řádky lidí, kteří nějak vynikli a zapsali se do povědomí širší veřejnosti, začnu tím, s nímž jsem přes různé peripetie a odmlky zůstal nejdéle v kontaktu – Karlem Trinkewitzem.

K naší partě gymnazistů se tehdy přidružil student střední keramické průmyslovky s výtvarnými a literárními sklony, jenž na nás působil silně exoticky jak šířkou svých zájmů a názorovou vyhraněností, tak zjevem, v němž bylo cosi démonického. Nemohl by sám sebe charakterizovat lépe, než jak to učinil Goethe u Mefista: „Jsem duch, jenž stále popírá!” a „Té síly díl jsem já, / jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná”.

„Trinkewitz” by se dalo dešifrovat jako „ten, kdo se napájí vtipem” či „ten, kdo napájí vtipem jiné”. Obojího byl Karel zcela práv.

Nejblíže z naší skupiny měl k Janu Koblasovi, který se již tehdy profiloval jako osobitý výtvarník a s nímž řízením osudu později sdílel emigraci v Hamburku. Leccos společného jsem však měl s Karlem i já a chci se o to s vámi podělit.

Nejstarší vzpomínka, bohužel už jen matná, se váže ke společnému výletu do Mšena, kde jeho otec vedl komunální fotoateliér.

Živě se mi zapsaly do paměti dvě příhody, charakteristické pro naše pozdější půtky s komunistickým režimem.

První byla celkem nevinná. Doslechli jsme se, že v „zeleném kostele” na okraji Trnovan je plno německých knih a že si je lidé odnášejí. V sudetském pohraničí se sice dala doplňovat knihovna německých klasiků z jiných zdrojů, ale řekli jsme si, že přezkoumáme i tuto možnost. Kostel byl však bezpečně zamčen, a tak jsme se otočili a setmělými ulicemi se loudali zpátky k tramvaji. Během této cesty nás předešli dva podpírající se muži a jeden z nich nás opileckým hlasem požádal o oheň. Jako nekuřáci jsme jim nemohli posloužit a tak se potáceli dál. Když jsme došli k „červenému kostelu”, kde byla tramvajová zastávka, kdosi na nás z přítmí houkl: „Stát! Kontrola dokladů.” Byli to dva esenbáci v civilu, v nichž jsme poznali muže, kteří se nám před chvílí připletli do cesty a zdařile předstírali opilost.

Rozdělili nás, odvedli na blízkou služebnu a začali vyslýchat. Tvrdili nám, že jsme se na tomto odlehlém místě sešli proto, abychom si domluvili útěk za hranice, a každého z nás přesvědčovali, že je zbytečné zapírat, protože kamarád se už přiznal. Přesto, že s touto absurdní hypotézou nemohli uspět, nevzdávali se a drželi nás na stanici až do rána. Několik dní jsme čekali, zda to nahlásí do školy a jaký z toho bude malér, ale tohle nevinné nocturno žádnou dohru nemělo.

Druhá příhoda mohla mít nebezpečnější následky. Jako šéfredaktor školního časopisu jsem se cítil kvalifikován i k sestavování příležitostných almanachů z naší literární tvorby. Jednou přišel s vlastním projektem, jak se dnes hezky říká, i Karel. Sestavil sborník s tajuplným názvem ABY – , který kromě našich pokusů obsahoval přednášku Jean-Paul Sartra Existencialismus je humanismem a několik dalších provokativních statí. Karel tu publikoval verše pod pseudonymem Erich Cracher, kteréžto příjmení znamená francouzsky plivat. A tak není divu, že jeho báseň Filipika začínala takto:

Eh
co si budem vyprávět
Já se vám
směji
a plivnu na vás
třeba hned…

Sborník vzbudil v naší družině očekávaný rozruch a všichni jsme se tak trochu cítili jako rebelové. Za několik dní Karel přiběhl do našeho bytu a chtěl vědět, kolik výtisků toho proskribovaného sborníku ještě mám.

„Co se děje?” chtěl jsem vědět.

„Dozvěděl jsem se, že se jeden výtisk dostal do rukou estébáků a ti teď pátrají, kde se to tisklo,” odpověděl.

A mně došlo, že by mohlo být zle. Kvůli otištěné stati o existencialismu asi ne, ale horší bylo to, že jsme ten sborník vytiskli na ručním cyklostylu, který ilegálně vlastnil můj otec a ten by to asi pěkně odskákal.

„Co budeme dělat?” zeptal jsem se zmateně.

„Přines zbylé výtisky, já je zničím,” řekl Karel, „a ty běž někam schovat ten cyklostyl.”

Nechal jsem ho tedy pálit v kuchyňských kamnech naše společné dítko a kufřík s tiskařským zařízením běžel ukrýt na půdu.

I tentokrát jsme měli štěstí. Buď to, co se doneslo ke Karlovi, byla jenom fáma, nebo se estébákům nepodařilo nic vypátrat, protože jsme všechny vlastní práce podepisovali pseudonymy (některé však byly snadno dešifrovatelné, například Jan Koblasa se skrýval pod jménem Janko Blas). Svému osudu však člověk neujde, později jsme tolik štěstí neměli. Já byl postižen za letáky zpochybňující bratrskou pomoc v srpnu 1968, Karel za více nežádoucích tvůrčích aktivit.

Po delší odmlce jsme se sešli v sedmdesátých letech v Praze a bydleli blízko sebe v Holešovicích. Věděl jsem, že Karel pracuje v časopise Im Herzen Europas, sledoval jeho výtvarný vývoj, obdivoval jeho letristické koláže, občas ho navštívil v redakci nebo v ateliéru, ale společně jsme nic nepodnikali.

Po roce 1979, když byl donucen opustit Československo, nastalo další desetileté odloučení. Tehdy jsem využíval vzácných možností dozvědět se něco o jeho zahraničním působení a osudech tak jako u řady dalších přátel a blízkých známých, kteří emigrovali. V roce 1969 pro mě možnosti výjezdu na Západ skončily.

Po sametové revoluci v roce 1989 snad nebylo Karlovy cesty do Prahy, abychom se nesetkali. Byly to samozřejmě jeho výstavy včetně té největší v Mánesu, společné schůzky s Gabrielem Laubem, jenž našel rovněž útočiště v Hamburku, byly to Karlovy mise honorárního konzula a zprostředkovatele obchodních a kulturních styků mezi Hamburkem a Prahou, a samozřejmě návrat k literární spolupráci, která na rozdíl od studentských let byla nyní podložena mými profesními aktivitami redaktora, nakladatele a spisovatele.

Můj zájem o Karlovy cestovní kresby a neobvyklé literární formy vedl k tomu, že jsem přispěl ke zrodu jeho půvabné dvojjazyčné knihy Prag in siebzehn Silben neboli Praha v sedmnácti slabikách. Tvoří ji kresby pražských budov, mostů a různých zákoutí, doprovázené vždy jedním českým a jedním německým haiku. Z povahy věci vyplývá, že nemůže jít o překlady, nýbrž o autonomní paralely na stejné téma nebo podobný podnět.

Pro názornost jeden příklad:

Die Moldau läßt den
Mond spiegeln
Ruh’n Paläste
auf Prager Hügeln

Praha v šeřících
skrytá
Smrt čas měří si
na věžích Víta.

Knihu doplnil obšírnou studií nazvanou Nesnesitelná lehkost haiku, a to především proto, že i při nakládání s touto tradiční japonskou formou se Karel projevil jako novátor. V intencích evropské poetiky láme báseň o pouhých sedmi slabikách do čtyř veršů a navíc je svazuje obkročnými rýmy či asonancemi!

Naší přátelské blízkosti a duchovní spřízněnosti jsem využil ještě jednou, když jsem ve své poslední knize Půvab poetiky, jež je jakýmsi poetologickým slovníkem, ocitoval k charakteristice haiku úryvek z jeho zmíněné studie a navíc mu věnoval jedno vlastní haiku, přesněji řečeno senryu, abych byl práv Karlovy preciznosti. (Senryu má stejnou formu jako haiku, ale je tematicky volnější a pestřejší, často vyjadřuje humorný či satirický postřeh.)

POCTA PANU K.

Podvečer. Tmí se.

U krbu čtu si haiku
K. Trinkewitze.

V současné době sleduji Karlovo zabydlování v Rábí po jeho návratu do Čech a přeji mu co nejméně zdravotních potíží a co nejvíce antidepresivních zážitků a pohody.

Zakončím ukázkou jiné jeho básnické potence. Když jsem mu poslal ukázku svých pokusů o český ekvivalent básnické formy populární v němčině, což jsou Schüttelreime neboli přesmyčkové rýmy, zahrnul mě desetinásobným množstvím vlastních počinů.

Ukázka mého jednoduchého výtvoru:

Nemám ve stodole žádné vidle,
jsou tam jednom vadné židle.

A nyní dva příklady Karlovy invence a jazykové virtuozity:

Kéž by vám pusy hasly,
ve veselé holky veské,
by se v louce husy pásly,
zlobíce tak volky hezké.

Když tíha pochyb hárá zhusta
zestárlého Nietzsche honíc,
pomůže jen Zarathustra
pravdu kouzle z ničehonic.

Eduard Světlík

* * *
IIustrace © archív Karla Trinkewitze