Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vladimír Vondráèek: Nostalgický sen


e známou pravdou, ¾e jak èlovìk stárne, èím dál tím èastìji se jeho vzpomínky vracejí do dìtství. Èlovìk je prostì dítìtem dvakrát! Vùbec nejhezèí pak je, kdy¾ se do dìtství vrátíte ve svém snu. Mnì se to poštìstilo a rozhodl jsem se nenechat si ten nostalgický zá¾itek pro sebe. Ten sen byl èernobílý a nìmý, jak se sluší na dobu, do které jsem se vrátil.


Sen zaèínal v souèasnosti a ocitl jsem v nìm v neznámém velkém mìstì, ve starší velké budovì, ve které v nìkolika místnostech trùnila celá øada velmi zajímavých pøedmìtù. Ta budova byla zajímavá u¾ tím, ¾e do ní nejèastìji chodili mladí a zejména malí tvorové, tedy dìti, i kdy¾ ti nejmenší samozøejmì témìø v¾dy v doprovodu dospìlákù. Bylo to toti¾ muzeum hraèek.


V jednotlivých místnostech si ve vitrínách, na stìnách i na podlaze hovìly rùzné hraèky. Od tìch nejprimitivnìjších, tedy rùzných kamínkù, døevìných kostek, klacíkù a tyèí, pøes malá i velká zvíøátka, gumová, celuloidová a plyšová, loutky, panenky hadrové, chodící a mluvící nebo i èurající, a¾ po ty nejmodernìjší elektrické vymo¾enosti, které nìkteøí doprovodní dìdeèkové a babièky ani nedovedli pojmenovat. Mne ale nejvíc zaujala jedna støednì velká místnost, nad jejími¾ dveømi se skvìl dlouhý mnohojazyèný nápis – BALLS, BALLONS, SPIELBALLS, PELOTERÍA, PALLA, MÍÈE, LOBTY, MJÁÈI.

 

 

 

Byla to jakási míèovna, ve které se ovšem ¾ádný z tìch stovek míèù nepohyboval vzduchem, byv hozen èi nakopnut. Pravý opak byl pravdou. Všechny ty rùznì velké, kulaté nebo šišaté nesmyly zde v naprostém klidu do¾ívaly svùj zaslou¾ený dùchod ve vitrínách na sametových polštáøích a vzpomínaly zøejmì na zašlé doby své slávy. A je docela pozoruhodné, ¾e v této ponìkud zešeøelé místnosti si spíše ne¾ dìti pøišli na své a spoleènì s vystavenými exponáty si mnohem více zavzpomínali právì ti staøí, tedy seniorky a samozøejmì ještì více senioøi.
Míèe patøí opravdu k prastarým hraèkám. Neví se jistì, zda do nìjakého zmrzlého mamutího kulatìjšího trusu nekopali naši pøedkové u¾ v dobì ledové, ka¾dopádnì o nìj ale nìkdy zakopli a vìtšinou ke své velké radosti, nebo» byli na stopì potravì. Ve své staré šedivé hlavì pak mám jistotu, ¾e si lidé tìmi rùznými míèi odedávna na všech ¾ivotaschopných rovnobì¾kách a úplnì na všech polednících nejprve jen tak házeli a kopali, a teprve po drahných staletích, kdy¾ je to pøestalo bavit, vymysleli další zpùsoby míèových her. Pøi nich u¾ ty rùznì tì¾ké, velké i malé míèe a míèky nelétaly jen tak zcela nazdaøbùh mezi jednotlivými házeèi a èutálisty èi jejich skupinami, ale u¾ cílenì – tedy do rùzných branek, dìr a košù, pøes rùzné sítì, za pomoci pouhých lidských konèetin i za pomoci všelijakých tyèí, holí, pálek a kdo ví èeho ještì.


V tom zajímavém snu jsem se z pøilo¾ených prospektù dozvìdìl, ¾e s míèem si hráli u¾ staøí Egyp»ané, Øekové, Øímané, na východì Èíòané a na druhé stranì zemìkoule pak napøíklad staøí Olmékové, Mayové a pozdìji Aztékové. Pravdìpodobnì nejstarší míèovou hrou, pøi ní¾ se do jakéhosi kulatého nesmyslu kopalo nohama, bylo – podr¾te se – èínské kud¾u asi u¾ ve 2. století pø.n.l. Dalším vzdáleným pøedchùdcem našeho souèasného fotbalu je pak staroøímské harpastrum. Na tabulkách u jednotlivých exponátù jsem se doèetl, èí noha nebo ruka dotyèný míè rozpohybovávala a po všech tìch zajímavých informacích mne pøepadla únava.


V sešeøelé místnosti jsem byl kupodivu sám, a tak jsem se neostýchal, usedl na jedno køesílko v koutì a ne¾ bys øekl švec, usnul jsem. A mìl jsem sen ve snu!
Ocitl jsem se ve svém rodném mìstì v Èeském ráji v dobì tìsnì po druhé svìtové válce.

 


V ruce jsem dr¾el starou roztrhanou bavlnìnou pletenou punèochu, vycpával ji dalšími starými hadøíky a s vyplazeným jazykem sešíval velkou jehlou hadrák. Tyto míèe toti¾ vydr¾ely jen nìkolik zápasù naší první pováleèné „Bosé ligy na betónì“. Jeliko¾ jsem nikdy nebyl pøíliš zruèný, nestihl jsem šití v termínu, a tak jsme „my kluci, co spolu chodíme“ museli vzít za vdìk náhradní zábavou. Ta ovšem byla také velmi nezvyklá a stojí za to ji podrobnìji popsat. Byl to jakýsi „minibasket“ s pokud mo¾no co nejvíce odøeným tenisákem.
Hrálo se to pøed vchodem do jednoho domu, kde po obou stranách širokých vstupních dveøí byly na zemi kovové škrabáky na zablácené boty a na zdi ve výši asi jednoho metru byla døevìná madla. Mezi tìmi dr¾áky a zdí byla mezera právì jen tak velká, ¾e jí mohl propadnout tenisový míèek. Ale to nebylo vše. Pod tím madlem byla vodorovná ploška, a tak se dal tenisák prohodit jak shora, tak i „buzarem“ odspoda, co¾ platilo za dva body. Ten dùm v Jièínì ještì stojí v nezmìnìné podobì a opravdu by mì zajímalo, zda ten náš „minibasket“ ještì okolní kluci hrají. Myslím, ¾e ne!


No - a pak jsem se dvakrát témìø najednou probudil. Nejprve ve snu v muzejním køesílku a pak na svém starém dobrém „letišti“, kde u¾ jsem nebyl sám.


* * *
Ilustrace © František Kratochvíl

Zobrazit všechny èlánky autora




Komentáøe
Poslední komentáø: 27.07.2013  08:43
 Datum
Jméno
Téma
 27.07.  08:43 Von
 27.07.  06:27 Bobo :-)))
 26.07.  09:51 Mara o hadráku vím své
 26.07.  07:25 Karla I.
 26.07.  07:19 Blanka B.