Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ / 10

ÈLOVÌK V MOCENSKÉM POLI

„A pochopil jsem tu podstatnou vìc,
¾e je pøedevším nutné vybudovat loï,
vystrojit karavanu a vystavìt chrám,
který je trvalejší ne¾ èlovìk.
Kulturním èlovìkem je pøedevším tvùrce,
který se obrozuje skrze svùj pøedmìt a
stává se vìèným, a proto se nebojí smrti.“
(Antoine de Saint Exupéry - Citadela)

 
Traduje se, ¾e se mezníkem novovìkých dìjin stal  rok 1772, kdy došlo ve Spojených státech, v boji amerických osadníkù za nezávislost, k vyhlášení lidských práv. Pravilo se tu oficiálnì, ¾e „lidé se rodí a ¾ijí svobodní a rovnoprávní“ a ¾e „cílem ka¾dého politického sdru¾ení je uchovat pøirozená a neporušitelná lidská práva. Tato práva jsou: svoboda, majetek, bezpeènost a odpor proti útisku“. „Nikdo nesmí být znepokojován ve svých názorech, ani v názorech nábo¾enských, pokud jejich projevování neruší veøejný poøádek.“

Pomineme-li drobný detail, ¾e Ameriku èekala ještì válka Severu proti Jihu (1861-1865) – hlavnì kvùli zrušení otroctví, a ¾e ve Státech èekali èerní na rovnoprávnost a¾ do konce druhého tisíciletí, bylo to vyhlášení lidských práv pro bílé. Také s drobnostmi, jakým bylo rušení veøejného poøádku, jak je uvedeno v pøedchozím odstavci. Je to právní klièka, která umo¾òuje jakýkoli ne¾ádaný spoleèenský pohyb potlaèit.

Budi¾ – ani¾ si to bílí vyhlašovatelé uvìdomili, došlo v historii poprvé k povýšení všech lidí do svobodného stavu rytíøského. Nu¾e nezbývá, ne¾ se zeptat všech svobodných obèanù, na nì¾ se lidská práva nakonec stahovala, v Americe a postupnì i v Evropì a v øadì dalších zemí, zdali jsme se opravdu stali rytíøi v pravém smyslu toho slova? Rytíøství toti¾ neznamená jen svobodu a rovnost plus bratrství, abychom neminuli francouzskou revoluci. Patøí sem jako k odkazùm  rytíøské epochy také slu¾ba slabším, smysl pro èest a odpovìdnost a stateèné chování. Ideál rytíøství obsahoval i zbo¾nost a èlovìk rytíø se tedy mìl v¾dycky odvolávat k vyšší pravdì nad námi, respektovat mravní normy svého svìdomí a obávat se, aby neutrpìl úhonu na své duši.

Tak praví naše romantické vzpomínky na tuto epochu. Dovoláváme-li se ovšem s dojetím tìchto èasù, mìli bychom pohlédnout do vlastního zrcadla.  Èlovìk se  vyhlášením lidských práv nestal rázem  rytíøem, ani svobodným a odpovìdným èlovìkem. Podíváme-li se vùkol, nevidíme odpovìdnost za bli¾ní, dokonce ani ne za sebe a za svou duši. Hlásíme se, formálnì, k privilegiím, která byla vyhlášena, ale pøehlí¾íme prùseèík krátkého ¾ivota s cestou k vìènosti.

Tak se rozplývá jedna z iluzí našeho bulváru. Stali jsme se piony na šachovnici mocenských hrátek. Mocní se zpravidla svezou obèas na vlnách lidového hnìvu, ale kdy¾ je odvoleno, nikoho ji¾ pioni, lákaní do úèasti ve høe,  nezajímají. Kabinetní politika pro¾raná korupcí o svých úmyslech nedává vìdìt, o èerstvì upeèených koalièních èachrech se nemluví. Bez naší úèasti se obsazují rozhodující mocenské posty  a proto nemù¾e být nikdo z mocných stíhán veøejností jinak  ne¾ pohrdáním.

Jednodušší lidé jsou na tento bìh událostí zvyklí, pitomce, které nìkdo potìšil drobnou pochoutkou pøed vstupem do volební místnosti beztak nic nezajímá. Lidé nadaní duchem se této šaškárny buï neúèastní, anebo v touze po trestu volí tak, aby odstranili starou doslou¾ilou mocenskou skvadru, i kdy¾ nakonec jednu záludnost  vystøídá jiná, v úèinku stejná.

Obecný lid si osvojil pohledem na mocenskou elitu plebejské zlozvyky, neúctu k lidem vùbec a k hodnotám jakbysmet. Bodej» ne, kdy¾ nám ji¾ koncem minulého tisíciletí filozof Emanuel Rádl o lidech, kteøí byli do „rytíøského stavu“ povýšeni takøka omylem, øekl, ¾e „jsou v srdci lhostejní, rozumu nerozhodného a èinù násilných.“ Španìlský filozof Ortegy y Gasset k tomu dodává, ¾e jsou podobni „kouskùm korku houpajícím se s vodou.“
×
Jaký div,  ¾e „èlovìk moudrý“ (homo sapiens sapiens) dostal jako ¾ivoèišný druh postupnì øadu pøídomkù, zdaleka ne šlechtických. Proto¾e k vlastní sebepromìnì a zušlechtìní má daleko, vyburcoval filozofy, ekonomy a psychology k novým charakteristikám. Tedy se místo adjektiva „sapiens“ u¾ívá podle ekonomické závislosti èlovìka pøídomek homo oeconomicus. V tomto pojmu nejspíše objevíme preferování hmotné výroby, laèné hltání u¾iteèných i zbyteèných tovarù všeho druhu. Vyskytuje se tudí¾ i homo consumens, èlovìk spotøebitel, homo absurdus, ale i homo furiosus, èili èlovìk nebezpeèný.

Vzpomeneme-li si, co èlovìk v posledních èasech dokázal, nebo je schopný pøedvést, nelze ne¾ souhlasit, ¾e z èlovìka jde obèas opravu strach. Koneènì pøipomeòme si v této souvislosti  lidi, tøímající kuføíky posledního slova, tedy mocné, kteøí disponují jadernými zbranìmi a dalšími nástroji schopnými znièit nejen lidstvo, ale i samu modrou planetu.

Známe také typ homo mechanicus nebo homo cyberneticus, kteøí se ponoøili do kyberprostoru našeho svìta se všemi pøednostmi i nièemnostmi. Homo ferus je èlovìk divoký, homo monstrosus reprezentuje pak èlovìka zrùdného, který  dnes a dennì øádí na nejrùznìjších polednících a rovnobì¾kách naší planety. Homo ludens, neboli èlovìk her a zábav se nechá bavit sdìlovacími prostøedky, nebo si prohrává s automaty, na nich¾ si mù¾e  ozkoušet støelbu, váleèná ta¾ení, nebo jízdu za volantem vozu, který srá¾í postupnì civilisty, kráèející po chodníku – zatím ještì na monitoru poèítaèe, ale tu a tam, jak víme, si to násilník a psychopat ovìøil i  ve skuteènosti. Tudí¾ ani homo absurdus není titulem, na nìj¾ bychom mìli být hrdi.

Tyto pøídomky v autorovì úvaze mìl èlovìk ji¾ na pøelomu obou tisíciletí. K tìmto titulùm pøidala profesorka Stanislava Kuèerová i èlovìka médiového, který se nemù¾e odtrhnout od sledu obrázkù a dramat, odehrávajících se na obrazovkách ze všech kontinentù naší planety. Jde o èlovìka  lhostejného k událostem, bez  soucitu s lidským utrpením, pokud se  hrùza nedotkne jeho vlastního soukromí a blízkých pøíslušníkù rodiny. Orwellùv hrdina, který ¾ije ve svìtì, v nìm¾ se spaluje literatura, je stále ¾ivým lidským druhem – netøeba literaturu nièit – my ji jen odkládáme stranou, neèteme. Odsud se zrodil homo illiteratus.
 
Fanatiky dogmatického èasu tedy zveme „homo dogmaticus“ a kdekoho bychom mohli zaøadit do kategorie zvané homo desperatus, tedy èlovìka desperáta, ochotného k jakémukoli zloèinu, nebo» postrádá i nejmenší morální zábrany. Naopak postrádáme èlovìka, kterého prof.Kuèerová nazvala homo aestheticus a homo ethicus, tudí¾ osobnosti nadané vkusem a morálkou. Takoví by nejspíše pøipadali svému okolí jako prapodivné bytosti.

Inu obdr¾eli jsme  predikáty, které jsme si ve velké vìtšinì zaslou¾ili a tedy nedivme se, ¾e filozof Jièín hovoøí o lidech jako o luze, darebácích a pitomcích. Skonèíme tímto sledem adjektiv, v nìm¾ bychom mohli pokraèovat do nekoneèna. Na situaci souèasného svìta tím nic nezmìníme. Svìdèí to jen o poznání, ¾e èlovìk jako bytost se ocitl ve sféøe hluboké a tì¾ko pøekonatelné krize. Je všeho schopen, nemá zábran, a øídí se, jako øada francouzských korunovaných Ludvíkù zásadou: Po nás potopa.

Nìkteré pøídomky nám koneènì pøipomínají náš psychický stav – je to napøíklad homo anxius, èili èlovìk úzkostný, který tuší nazrávající pohromu. Úzkost nastává v okam¾iku, kdy¾ èlovìk uprostøed všeho bohatství a pohodlí, po splnìní všech  pøání, shledal prázdnotu a pocit nenaplnìní své jedineèné existence. Klasickou ukázkou byl americký zbohatlík, který vydìlal majlant v oceláøském prùmyslu, Andrew Carnegie (1835-1919). Na konci svého ¾ivota rozdal své jmìní. A pravil nakonec, ¾e „hromadìní majetku patøí k tomu nejhoršímu modláøství a neexistuje odpornìjší modla ne¾ uctívání penìz. Ten, kdo umírá jako boháè, odchází ze svìta v hanbì.“
 
Lidem naší doby hrozí dvì velká rizika – jednak je to akcentování hmotných potøeb, k nìmu¾ se ještì vrátíme, a které je neodmyslitelnou souèástí takzvané spoleènosti blahobytu. Jde do jisté míry o úplatek obèanùm vyspìlé èásti zemìkoule. Ovšem na prvním místì je systém rolí, které nám byly, jako ve scénáøi sci-fi nebo hororu èi komedie ulo¾eny. Jak kdysi psal W.Shakespeare, celý svìt je jevištì a lidé jsou v nìm jen herci, z nich¾ ka¾dý má svùj vstup a svùj odchod. Tedy ve scénáøi nám byly pøidìleny role v masových scénách, co¾ odpovídá realitì, která ve studiích psychologù a psychiatrù znamená, ¾e dvì tøetiny obyvatel jsou manipulovaní jedinci. Pøizpùsobiví, jejich¾ úplatou je v našem bohatším svìtì vysoký ¾ivotní standard.

Krom toho jsou obsazovány i hlavní a vedlejší role, jimi¾ je dáno, koho máme reprezentovat, co se od nás oèekává a jak si máme po zvednutí opony poèínat. Hlavní roli, a i to zjistili mistøi studující naši psychiku, ve vìtšinì pøípadù zastávají psychopati, kteøí se bravurnì protlaèují do všech mocenských scénáøù. Jejich základní výbavou je neschopnost poci»ovat strach, jak uvádí psycholog Radkin Honzák. K tomu dodává, ¾e „psychopat nesmrdí strachem“. Nejspíše nenese ani zvláštní osobní odpovìdnost. Jde o rozené vùdce, za nimi¾ jde dav. Jde pøitom, jak poznamenává psychiatr Honzák, o špièkové politiky, také vedoucí postavy establishmentu, jim¾ není cizí patologické lhaní. Bìda ovšem nepøizpùsobivým, kteøí nedbají na scénáøe, tvoøené politickými elitami! Naopak plní-li èlovìk pøidìlenou roli, je ocenìn spoleèenským souhlasem, èasto i drobkem, padajícím z vrchovatì zásobeného stolu mocipánù. Proto se hercùm tohoto tyátru obèas øíká homo sociologicus.

Scénáø této podívané je ovšem zalo¾en na základním pøedpokladu, ¾e nás spoleènost k pøijetí dané úlohy pøimìje nebo donutí. I kdy¾ víme, ¾e v naší roli je zú¾ené pole pro uplatnìní našich schopností. Tudí¾ podrobíme-li se daným pravidlùm obecné re¾ie, necháme-li se zlákat návnadami odmìn a uznání, rozhodujeme se pro ¾ivot pod úrovní našich mo¾ností, a tedy pro ¾ivot, který postrádá dùstojnost.
Lidské individuum je tak vedeno k neplnokrevnému ¾ivotu, ke zploštìní svého potenciálního nadání, a k vyu¾ití pøedevším takových vlastností, které bude moci uplatnit s nejvìtším finanèním efektem. Proto se velká èást vzdìlancù ¾iví i v oborech, na nì¾ se vùbec nepøipravovali.  Ovšem nikdo z nás se nemù¾e svého poslání a vlastnì ¾ivota vzdát docela beztrestnì. Jakmile toti¾ za cenu hmotného bohatství opustíme rovinu plného a dùstojného ¾ivota, jakmile vypudíme z duše všechna vyšší mìøítka, zaèneme se propadat do znaènì zdeformované existence. Platíme niternou prázdnotou – a mù¾eme si pøipravovat zavazadlo k cestì na nejbli¾ší psychiatrickou kliniku. Tìchto všemo¾nì nazrálých pacientù se nachází jen v Evropì dobrá tøetina.

Americký literát Arthur Clark v knize o Obrysech budoucnosti napsal, ¾e mezi námi ¾ijí lidé, kteøí „mohli dirigovat symfonické orchestry, vyvozovat matematické pouèky, zasedat v OSN nebo øídit kosmické lodì, pokud by k tomu mìli pøíle¾itost. Devìtadevadesát procent z úhrnu lidských schopností bohu¾el vychází naprázdno. Dokonce i v dnešní dobì lidé, kteøí sami sebe mohou pokládat za vzdìlané, pracují jako roboti a snad jen jednou nebo dvakrát za svùj ¾ivot mohou ve š»astné vteøinì  vyu¾ít tìch velkých, ale hluboko zasunutých mo¾ností svého intelektu.“

K úvaze o našich rolích v divadelním pøedstavení svìta se vyjádøil u¾ francouzský spisovatel Nicolas Chamfort (1741-1794), který napsal: „Spoleènost, kluby, salony, zkrátka vše, co se nazývá velký svìt, je bídný kus, špatná, nezajímavá opera, která se s bídou udr¾uje svou mašinérií, kostýmy a dekoracemi.“

 
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 14.06.2021  22:17
 Datum
Jméno
Téma
 14.06.  22:17 olga janíèková
 14.06.  18:13 Von
 14.06.  11:05 ÈÁRYFUK