SeniorTip

Bývalo to jednodušší,
mohlo by to být jednodušší…

Co bývalo, co by mohlo být jednodušší? Náš život, alespoň v některých směrech. Že je to všechno tak složité, náročné, za to může naše pohodlí, až lenost, lidská touha něco stále vylepšovat, zjednodušovat, jinak řečeno technický pokrok.

Taková banalita: ucpal se nám přívodní ventil splachovače. Voda z našeho vodovodu je mimořádně tvrdá, všude způsobuje usazeniny, odnáší to i ten ventil, za dva roky spolehlivě zaroste. Jsem docela zručný kutil, poradím si s tím sám, ale znamená to odmontovat, vyčistit, vydrhnout, nebo raději koupit nový, nově namontovat, jelikož pak někde teče, utěsnit – na třetí pokus se to snad podaří.

Oč to bývalo jednodušší, suchý záchod na konci dvora takové problémy neměl, fungoval vždy a za každého počasí spolehlivě, žádné problémy se splachováním. Pravda, v zimě poněkud táhlo na, na co vlastně :-)

Co problémů vám působí automobil. Sotva přezujete ze zimních na letní, abyste už přezouvali z letních na zimní (nezapomeňte nechat vyvážit kola, dohustit, zkontrolovat hloubku dezénu), nádrž je každou chvíli na dně, když je to nejméně vhodné dojde tekutina v ostřikovači, na nejrušnější křižovatce zhasne motor a ne a ne ho nastartovat…Roční prohlídka, potom technická, emise, je-li vám o nějaký rok více, lékařská prohlídka, pojištění povinné, nepovinné, havarijní, sedadel, zavazadel…A když nakonec vyjedete, dálnice je totálně ucpaná, popojíždíte po desítkách metrů, nakonec v cíli není kde zaparkovat, objíždíte kolem a kolem a sakrujete, tam kde bývalo místo, je úklid, zákaz zastavení…

Oč to bylo jednodušší, nespěchalo se, stačil vám obyčejný povoz s dobrotivou kobylkou. Otec, abychom měli pohodlí a naše cesty do 12 km vzdáleného okresního města byly pohodlnější, a mezi námi i více na úrovni, koupil si bryčku, skoro jako na obrázku, ale byla vyvedena v hnědé a ještě neměla ty gumové ráfky. Koně, raději pár, jsme si půjčovali do známého sedláka a mohli jsme vyrazit, byly to památné, nezapomenutelné cesty. Po prašné silnici to malinko drncalo, skřípělo, ale mohli jste volně pozorovat okolní přírodu, polnosti, remízky. Koníčci poslouchali na slovo, myšleno doopravdy, stačily čtyři příkazy, hijó, čehý, hot, prrr! Ale šlo to i bez řečí, stačilo je jemně popohnat opratěmi, nebo naopak, přibrzdit, do zatáčky najížděly zcela samozřejmě. Na ustálených místech, například u místní hospody bez přemýšlení zaparkovali…

I příprava k provozu, koně i kočáru, byla jednoduchá. Zrána něco obroku, nejraději ovsa, potom pořádnou porci vody, ale pozor, z vlastního vědra, kůň je čistotný, nerad se o svůj kbelík dělí s jiným.

Já vím, jednou za čas potřebuje údržbu kůň i kočár. Ale obutí kol, odborně zvaný ráfek, vydrží dlouho, několik let. Pak se zajde ke kováři, nový ráfek stočí ze speciální pasoviny, pěkně na míru do kruhu, konce se svaří v ohni (dnešní generace už ani neví, co to je) a ještě za horka natáhne na dřevěnou konstrukci kola. Než se kolo zase nasadí, hlava kola se promaže kolomazí.

I koník musí dostat jednou za čas nové obutí, novou podkovu. Ke slovu přijde zase kovář, či lépe podkovář. Podkova je menší umělecké dílo, má nejen svůj tvar, ale i správnou výšku, stavbu, žlábek, v něm otvory pro podkováky. A podkování koně je obřad, zážitek. Ještě rozpálená podkova se přitiskne na kopyto koně, zasyčí to, zvedne se něco neotřelé vůně (pro fajnovky pachu), přibije pomocí podkováků a dlouhé týdny či měsíce se může jezdit.

Co problémů působí takové vytápění, jako nedávno. Po příchodu prvních mrazů jsem pustil do kotle plyn, po menším trápení se zapálením věčného plaménku se kotel bez problémů rozjel, nicméně první topná zkouška nedopadla, dva radiátory v patře totálně zavzdušněné. To se ještě nikdy nestalo, sháním topenáře: „ Pane, denně nás volá 50 lidí, všichni chtějí najednou opravovat topení, proč jste to nevyzkoušel v létě?! Přijdeme tak za dva týdny!“ (Nevím, co bych v létě, ve vedrech kolem třicítky nazkoušel!) Detaily si odpustím, dalo to týden shánění náhradních dílů, rozčilování,montování, zkoušek, než teplo zavládlo i v patře.

Oč to bývalo jednodušší, stolový sporák v kuchyni a kamna v obýváku se jednou do roka vymetly, ta trocha sazí létajících ve vzduchu, na oblečení a na ksichtě se uklidila a zase se mohlo bez problémů topit. Ten náš starý sporák měl dokonce i vestavěnou, vlastně jen vsunutou nádobu na teplo vodu takže zaručeně žádné problémy s boilerem nebo karmou, neřeknu ohrožení zdraví nebo dokonce života oxidem uhelnatým, voda se ohřívala samočinně, v ložnici byla kamna zbytečná, na večer se ohřála cihla v troubě a strčila pod nadýchnutou duchnu z pravého husího peří, těm choulostivějším posloužil termofor.

Telefon? Docela dobře se bez něj žilo, žádné zlobení s mobilem, s vybitou baterií, s nedostupnou protistranou, nedostatečným signálem. V naší nevelké obci s asi tisícovkou obyvatel ani nevím, zda nějaký byl, nevzpomínám na případ, kdyby nám scházel. Život se neodvíjel v tak rychlém tempu, na všechno bylo času dost.

Nedávno mě dopálily obyčejné, vlastně neobyčejné kuchyňské váhy. Svou ženu jsem nedávno potěšil, vlastně ani nepotěšil (k čemu mi budou?) dokonalými, přesnými, elektronickými – váží s přesností na jeden gram. Sloužily skoro tři měsíce, pak se na displeji namísto čísel začaly objevovat hieroglyfy, možná to bylo nastavení pro Araby, ale zpátky k češtině jsem se nedostal, ani když jsem dojel pro nové baterie. To se vám s těmi starými, klasickými nemohlo stát. Sloužily několika generacím, pamatuji si je z raného dětství, když se cídily Sidolem kliky, opucovaly se i ty krásné dvě mosazné mísy i ta závažíčka, od jednoho deka snad do půl kila (půlkilovka už byla železná), vážily neobyčejně přesně…

Dokonce ani doktora jsme moc nepostrádali. Dnes nestačí ani ten praktik, jeden den vás pošle na polikliniku na EKG, druhý den na roentgen na jinou, třetí do okresní nemocnice k urologovi… Drtivou většinu léčení obstarávala máma, měla docela pěkně vybavenou lékárničku, černou mast na vředy, borovou na drobná poranění po ošetření jódovou tinkturou, nachlazení se léčilo lipovým nebo bezinkovým čajem a vypocením (ti větší dostávali do čaje slivovici). Vykloubený kotník, zlomeniny, na to byl odborník strejda Pongrác. I mě to postihlo, vykloubený kotník napravil jedním dobře mířeným tahem (malinko jsem zařval), na naštípnutou holenní kost dal obklad z psího sádla s černým kořenem – hadím mordem. (Otec byl opatrný, přece jen volal pána doktora, já už nevím ze kterého městečka. Přijel na krásné bryčce, omakal nohu, když zjistil, že to viděl strejda Pongrác, jen mávl rukou, já tu už nemám co dělat.) Léčil i vysoký tlak, nejprve česnekem vyluhovaným v lihu, když to nepomohlo, měl připravené krásné macaté pijavice, stačilo je přiložit tak na hodinku.

Bývalo to jednodušší, mohlo by to být jednodušší nebýt tak zvaného pokroku. Ale, musím se přiznat, toto povídání bych už těžko napsal husím brkem, pérem namáčeným do kalamáře, nebo plnicím pérem, které věčně dělalo kaňky. Hlavně proto, že mé staré ruce už odmítají vykreslovat ty tvary písmen, navíc opravovat ty chyby a nedomyšlené formulace bylo nesmírně náročné. Na počítači je to přece jen jednodušší. (Že bych přece jen připomenul naše někdejší psací nástroje alespoň obrázkem? I s tím skleněným jsem kdysi psal!).