Krása motýlích křídel

Tak se jmenovala výstava v Národním muzeu, která probíhala od srpna 2011 až skoro do poloviny letošního února. Když jsme ji se synem za mrazivých lednových dní shlédli, uchvátila nás natolik, že jsme se rozhodli ji alespoň částečně přenést na stránky Seniortipu ve formě seriálu článků. Národní muzeum, zejména autor a komisař výstavy Mgr. Jan Macek, nám vyšlo vstříc, poskytlo scénář výstavy a umožnilo užít i některé ukázky z panelů. Text ze scénáře vybral a upravil Ivo Antušek senior, obrázky dodal a doplnil I. Antušek junior. Každý pátek budete tedy mít možnost nahlédnout do života motýlů, létajících perel přírody.

Krása motýlích křídel odedávna poutala pozornost člověka. Historie barevnost a ornamentika motýlích křídel se stala pramenem nejen mimořádného obdivu, ale i inspirace, napodobování, a v neposlední řadě i objektem důsledného zkoumání. Přes všechno si dosud zachovává svá hluboká, stále nedostatečně pochopená tajemství, ať už jde o neuvěřitelnou paletu barev, ornamentů, kresebných vzorů, či tušení skrytého významu a funkce těchto projevů živé přírody.

Motýli jsou samostatným řádem hmyzu s proměnou dokonalou, spolu s dalšími velkými řády hmyzu, jako jsou například brouci, dvoukřídlí nebo blanokřídlí. Charakteristickým znakem celé této skupiny je rozmnožovací cyklus, procházející stadiem kukly, v níž dochází k zásadní proměně larválního stadia v dospělce. Nejnápadnějším znakem motýlů jsou jejich pestrá křídla v nepřeberné škále kresebních vzorů. Původcem této nádhery jsou drobné střechovitě se překrývající šupinky – charakteristický znak, zohledněný i v jejich vědeckém pojmenování Lepidoptera, v doslovném překladu šupinokřídlí. 

Detail křídla motýla

Motýli jsou rozšířeni, kromě Antarktidy, po celém světě. Do současnosti bylo objeveno a popsáno okolo 180 000 druhů, přičemž každým rokem přibývají stovky dalších. Motýli představují evolučně jednu z nejúspěšnějších skupin hmyzu. Co do počtu druhů, zaujímají čtvrté místo za brouky, blanokřídlými a dvoukřídlými.

V běžném povědomí se motýli dělí podle velikosti na velké (Macrolepidoptera), a drobné (Microlepidoptera), přičemž velcí se podle způsobu života ještě dále dělí na denní a noční. Ve skutečnosti je však toto velmi zjednodušené třídění motýlů nepřirozené, protože nevystihuje vlastní příbuzenské vztahy a odborné kruhy je odmítají. Mezi velkými motýly totiž najdeme i velmi drobné druhy, velikostí připomínající více moly, naopak i mezi tzv. drobnými motýly, se vyskytují poměrně velké druhy. Stejně tak v čeledích nočních motýlů (např. můrovití nebo přástevníkovití) nacházíme druhy s denní aktivitou, kteří si v pestrostí zbarvení nijak nezadají s vlastními denními motýly. Mezi oběma těmito skupinami existují určité zobecňující rozdíly v tělesné stavbě.

Noční motýli mají zpravidla silné, hustě ochlupené tělo, s křídly střechovitě překrývajícími zadeček. Na rozdíl od nich drží denní motýli v klidové pozici křídla přiložená k sobě. Přední a zadní pár křídel nočních motýlů je ve většině případů spojen pomocí zesílených brv, nebo záhybu na místě jejich styku. U denních motýlů křídla drží pohromadě pouhým přilnutím. Tykadla denních motýlů jsou paličkovitá (tzv. Rhopalocera), u nočních motýlů jsou poměrně různotvará (tzv. Heterocera).

Vřetenušky, přestože jsou řazeny do skupiny Heterocera, zahrnující převážně noční motýly, v některých anatomických znacích a ve způsobu života vykazují spíše znaky charakteristické pro vlastní denní motýly (Rhopalocera).

Zygaena filipendulae - vřetenuška obecná

Křídla motýlů
Motýli jsou zrozeni pro létání, a proto většinu své životní energie investují do křídel. V porovnání s ostatním hmyzem zaujímají křídla již na první pohled podstatnou část jejich těla. Jsou to párové orgány vyrůstající z druhého a třetího hrudního článku. Tvoří je dvě k sobě přiléhající, žilkami vyztužené membrány, navzájem spojené drobnými vzpěrami. U vývojově primitivnějších motýlů mají oba páry křídel stejný tvar i velikost, u vývojově odvozených skupin dochází k jejich anatomickému rozlišení. Zadní křídla bývají často zřetelně menší než přední.

Motýlí křídla mohou mít rozmanitou velikost i tvar, u pernatušek a pernatěnek jsou křídla peříčkovitě roztřepená, u řady drobných motýlů jsou kopinatě zúžená, lemovaná širokými třásněmi. V krajním případě zadní křídla zakrňují do podoby vahadélkovitých útvarů, podobně jako u dvoukřídlého hmyzu.

K nejnápadnějším křídelním útvarům zadních křídel patří ostruhy, které se vyvinuly nezávisle u různých čeledí, a u některých druhů mohou dosahovat značné délky. Jejich funkční význam není dosud uspokojivě vysvětlen, podle jedné z hypotéz slouží jako stabilizátory letu.
Za motýla s nejdelšími ostruhami vůbec je považován africký martináč Eudaemonia argiphontes.

(http://www.boldsystems.org/views/taxbrowser.php?taxid=93610 )

Délka ostruh dosahuje až trojnásobku rozpětí křídel.

Vlastní let motýlů spočívá na střídavém vertikálním pohybu křídel pomocí mohutně vyvinutých letových svalů v hrudi, přičemž špička křídla opisuje ležatou osmičku. Frekvence pohybu křídel ovlivňuje nejen rychlost letu, ale i manévrovací schopnosti. Nejvýkonnějšími a zároveň nejobratnějšími letci jsou lišajové, jejichž křídla kmitají ve frekvenci 200 úderů za sekundu. 

Acherontia atropos- lišaj smrtihlav

Ochlodes sylvanus - soumračník rezavý

Z denních motýlů jsou nejvýkonnějšími letci soumračníci s 20 údery za sekundu, bělásci a babočky jen s 5 - 10 údery, nejpomaleji pohybují křídly neotropické druhy kalig s pouhými 2 - 3 údery za sekundu, takže fáze pohybu jejich křídel je schopen registrovat i lidský zrak. Schopnost motýlů k plachtění ovlivňuje velikost plochy křídel v poměru k velikosti těla. Proto nejlepšími kluzáky mezi motýly jsou druhy s relativně širokými křídly a útlým tělem. Např. otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) je schopen i po celé hodiny bez ustání plachtit po svém teritoriu s občasným mávnutím křídel při otočkách. Rychlost letu rovněž ovlivňuje amplituda mávání křídel, u monarchy (Danaus plexippus) se v poklidném letu křídla pohybují v amplitudě 45°, při zrychlení letu se v okamžiku tento úhel zvětší až na 150°, a současně se zvýší i frekvence z pěti na dvanáct úderů za sekundu.

(http://www.bugpeople.org/taxa/Lepidoptera/Danaidae/Danaus_plexippus/Danaus_plexippusPage.htm)

Let motýlů ovlivňuje rovněž míra součinnosti pohybu obou párů křídel. To zajišťují tzv. koaptační struktury poblíž báze předního a zadního křídla.

Snad jediným nelétajícím známým motýlem je Bourec morušový (Bombyx mori), přestože má plně vyvinuta křídla. Tento znak nebyl záměrně šlechtěn, protože při šlechtění byla věnována pozornost užitkovým vlastnostem. Schopnost letu, v chovech nedůležitá, postupně zanikla.

U některých severských nebo vysokohorských druhů denních motýlů dochází vlivem drsných klimatických podmínek ke snížení letové aktivity. Na arktických pláních, nebo na alpinských svazích s nečekanými povětrnostními zvraty i v letním období, by prudké vichry mohly zanést samičky daleko od jejich rodiště, a tak ohrozit existenci druhu. Vyšší pasivita samiček především u horských, nebo časně na jaře či na podzim se vyskytujících druhů, vedla v průběhu evoluce až k úplné ztrátě křídel.

Legenda:
Zeleně – trávicí systém
Žlutě – nervový systém
Modře – dýchací systém
Fialově – rozmnožovací systém
Růžově – endokrinní systém
Červeně – oběhová soustava
Oranžově – vylučovací trubice

Pokračování příští pátek…

Ivo Antušek