Femmes fatales

Své povídání o Trojské válce bych rád zakončil malým ohlédnutím za jakousi pramátí osudových žen v naší civilizaci, Trojskou Helenou.

Vlastně jediné zprávy o ní máme v Homérově Iliadě, ale je zajímavé, jak se její obraz v čase proměňoval. A nejen v čase. Mysogynové- nepřátelé žen zdůrazňují Helenu jako příčinu války, naopak feministky by ji raději viděly jako oběť mužské brutality. Pravda ovšem je, že tam, kde je Helena, se vzácně potkává Érós s bojem, násilím, potřebou mužů se předvést.
Nezapomínejme, že Helena přišla na svět jako „bokovka“ olympského Dia, byla nevlastní sestrou pozdější kruté vražedkyně Klytaimnéstry. Vyrůstala ovšem na královském dvoře, protože Diovy cizoložné děti byly ve starém Řecku ctěny jako vlastní. Vyrostla do nebývalé krásy a je možná trochu záhadou, proč její volba padla na zrzavého Meneláa v době, kdy ještě ani nebyl spartským králem. No a potom už o dalším ději něco víme, Helenu jsme opouštěli v pobořené Tróji.

Z filmu - Trojská Helena

Podle Homéra prý rozzuřený Meneláos hledal Helenu, aby ji zabil, ale když ji spatřil, rázem změnil názor. Nejvíc prý ho ovlivnila krása jejích ňader. Asi byl horňák. Potom následoval trochu složitý návrat domů a spokojený život spartské královny. Jestli nezemřeli, žijí šťastně dodnes. A vlastně ano, žijí, v umění, bájích.

Osudová žena Helena popletla hlavu mnoha mužům. Její kouzlo nebylo jenom v její kráse, zdá se, že byla i ve své době uznávaná čarodějka, žena na svou dobu vzdělaná, spíše chytrá než moudrá, patrně od dětství rozmazlovaná, zvyklá na zájem mužů. Když v naší kultuře někdo řekne femme fatale, naskočí skoro automaticky antická kráska, po níž nezůstaly jiné stopy, než slovo básníkovo.

Archeologické vykopávky dokazují, že v Homérových eposech bylo mnoho pravdivého. Krása Heleny překonala věky, možná dodnes se k ní naše něžná polovina vymezuje, možná dodnes většina mužů po jejím půvabu touží.

Josef Hejna

Další články autora