Jak jsem objevila Javoøinku - I.
V létì 2007 jsme se pøipojili k svìtu internetu. Já jsem se dala do systemizace svých místopisných materiálù s tím, ¾e zaènu „odshora“, tedy od beskydské obce Bílá. Zaèala jsem hledat na internetu, co by se dalo zajímavého doplnit a našla jsem odkaz na spisek „Letmá setkání“ od Richarda Sobotky, spisovatele z Ro¾nova pod Radhoštìm. Pana Sobotku jsem našla v telefonním seznamu a on mi slíbil, ¾e mi své dílko pošle. Tak jsem se seznámila s velmi aktivním èlovìkem, ale to u¾ je zase jiná kapitola…
Kní¾eèku „Letmá setkání“ jsem se zaujetím pøeèetla, má podtitul „Dvakrát o Petru Bezruèovi“ a jak by ne, kdy¾ Petr Bezruè na Bílé na Kavalèankách v hájovnì pobýval se svou sekretáøkou Zdenkou Tomáškovou. Ta má pøes padesát let chalupu v bílanské èásti osady Javoøinka. Zde tráví tato sympatická paní pøevá¾nou èást roku, jinak je doma v Kostelci na Hané. Pan Sobotka chalupu barvitì popisuje a naslouchá vyprávìní paní Zdenky Tomáškové o Petru Bezruèovi.
Nedalo mi to, abych (bylo to asi nìkdy v øíjnu – listopadu 2007) paní Tomáškové nenapsala. Byla jsem zvìdavá, jestli mi odepíše. Pak u¾ jsem na to málem zapomnìla a 3. ledna 2008 jsem dostala obálku s úhlednì napsanou adresou. Písmo jsem neznala, tak to byl docela napínavý okam¾ik, kdy¾ jsem v dopise objevila jeho pisatelku – byla jí paní Zdenka Tomášková.
Další mùj zájem u¾ samozøejmì smìøoval k získání knihy „Ortel samoty“, kterou mi v dopise doporuèila. Bylo to docela krkolomné sehnat ji. V zasílatelství, kde ji na internetu nabízeli mi nejprve slíbili, ¾e mi ji pošlou, pak se nic nedìlo, kdy¾ jsem zásilku urgovala, tak mi bylo øeèeno, ¾e jsou k dispozici jen vadné výtisky. Knihu jsem na nich nakonec vydobyla, vadu nemìla vùbec ¾ádnou, kdy¾ pominu poslední dva slepené listy.
Ètení to bylo zajímavé. Prostì úplnì nìco jiného ne¾ se uèí a píše. Odvá¾ila bych se øíct, ¾e taková zpovìï osoby, která byla jeho osobní sekretáøkou je docela unikátní. Kniha vyšla v tisíci výtiscích. Èetla jsem ji znova, mockrát jsem v ní listovala…
S paní Tomáškovou jsem pak telefonicky hovoøila s tím, ¾e by bylo mým pøáním ji navštívit a poznat ji. Chtìla jsem to stihnout letos do zaèátku prázdnin, ale rodinné události rozhodly jinak.
O prázdninách jsem pøi cestách do Frýdku-Místku narazila na další zajímavé knihy o Petru Bezruèovi a úplnì nejzajímavìjší kní¾ku jsem získala u paní Rumlové v antikvariátu Na háèku ve Frýdlantì nad Ostravicí: Urbanec, Jiøí: Petr Bezruè – Vladimír Vašek 1904 – 1928, základní ¾ivotopisná fakta, vydal Profil Ostrava, 1989, náklad 3150 kusù. Zajímavostí je, ¾e v knize je vpøedu razítko Slezské muzeum v Opavì. Památník Petra Bezruèe. Paní Rumlová pravila, ¾e ani nechce vìdìt, kde se jí tam ta kniha vzala.
Nicménì kniha je skvìlá, jsou tam úryvky z Bezruèovy korespondence, z jeho cest. Ale mne jak u¾ mo¾ná víte nejvíce zajímají jeho pobyty v Beskydách. Samozøejmì jsem uva¾ovala, ¾e by ty Beskydy stálo za to z knihy „vytáhnout“. Zase nìjaká práce pro dlouhé zimní veèery…
Na návštìvu u paní Tomáškové jsem dlouho myslela, u¾ jsem si pøedstavovala, jak tam budu šlapat, ale poøád to nìjak nevycházelo. A¾ pøišla dovolená na konci letošních prázdnin a poslední srpnový pátek se jevil jako vhodný termín, kdy se koneènì „urvu“.
Jen¾e, kdy¾ jsem paní Tomáškové zavolala, zjistila jsem, ¾e se právì nenachází na horách, ale v Kostelci na Hané. Domluvily jsme se, ¾e se ozvu další týden a domluvíme návštìvu, ¾e by ještì v záøí chtìla „na Beskydách“ být.
Ale proto¾e volné odpoledne 29. srpna 2008 u¾ bylo na svìtì a tak jsme si s naší Anièkou øekly, ¾e si udìláme výlet do Javoøinky a pøi té pøíle¾itosti se podíváme, kde se chaloupka paní Tomáškové nachází.
Je 29. srpna 2008
Autobusem 12,09 hod jsme dorazily na Bílou – støed. Rozcestník s modrou znaèkou jsme našly za hotelem Pokrok a pak jsme nastartovaly krok. Nejprve nás zmátl zlomený strom, který jsme mìly podlézt nìkde uprostøed, ale my jsme se daly jinou cestou a musely jsme se vracet. Moc lidí tudy asi nechodí, spíš je vyu¾ívána cyklostezka, se kterou se znaèka na chvíli schází. Dál pak pokraèuje na Javoøinku lesní cesta, po které se dá vyjet autem. Po 3,5 km docházíme k prudké zatáèce s rozcestníkem a vlevo v lese vidíme støechu jakési chaloupky a kousek od rozcestníku krásnou kamennou studnu, ze které vede vodovod. Prošly jsme pøes louku k chalupì a byly jsme na místì. Chalupa s è.p. 104 s malou verandou, vikýøi a schody „do nebe“. Místo opravdu nádherné, ani bych se odtud nehnula a asi bych se stala spisovatelkou. Další chalupy jsou a¾ kousek výš, nejsou vùbec vidìt. Oáza klidu, pohody, absolutna duše …
Tiše jsme se porozhlídly a vydaly se na zpáteèní cestu pøes hamerskou èást Javoøinky, kde zaèíná obrázková cesta, znovuotevøená v záøí 2007. U¾ jsme se tam byli podívat v zimì, parkovali jsme na placu u informaèní cedule kousek za Samèankou.. Tenkrát byl únor, docela málo snìhu, zimní mrazivé témìø pozdní odpoledne, zpìt jsme se vraceli po cyklostezce. Anièka zhavarovala a poøádnì si narazila ruku. Tehdy jsme nenašli obrázek, který je úplnì nejvýš na zaèátku hamerské èásti Javoøinky. Teï v létì jsme si chtìly nabrat vodu z horní studánky, ale vody teklo jen velmi málo mimo stru¾ku. U dolní studánky na tom „byli lépe“, rynka je tam umístìna ní¾ a voda se dala naplnit. Kdy¾ jsme sešly k silnici, pøešly jsme k bývalé Suchánkovì vile, kterou hlídal hodný vlèák, který na nás ani neštìkal a chtìl si s námi povídat. Nakonec nám pøinesl šišku. Ve vile byly otevøené vìtraèky, nikde nikdo, ani cedule, ¾e objekt patøí Povodí Odry. Kdoví, kdo tam hospodaøí, jistì se mu dobøe daøí. Povídání o vzniku této stavby by urèitì mohlo být zajímavé… Za chvíli nám jel autobus a pak u¾ jsme jely z kopce dolù do Ostravice.
Pavla Zemaníková
