Je to krásný pocit, kdy¾ po veèeøi, nebo potom, kdy¾ odejde návštìva, po které zùstalo jako památka jen špinavé nádobí, mù¾eme jít s klidem od stolu, jen trochu srovnat to pou¾ité nádobí do té divné bedýnky a naše milá, tichá pomocnice vše umyje. My jsme toho zbaveni, jaká krása. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, znám také takové výstøední lidi, kteøí se s velkou vervou a jakousi otrockou oddaností na mytí nádobí vrhají. Dokonce jsem poznal jednu mladou hospodyòku, která nechala v domì, který si po svatbì s man¾elem koupili, vyhodit z kuchyòské linky myèku na nádobí, proto¾e pova¾ovala spoleèné mytí nádobí za jakýsi obøad, za prostøedek k upevòování man¾elských svazkù. Sešla mi bohu¾el jaksi z oèí, tak¾e nevím, zdali ten špinavým nádobím spojený svazek vydr¾el. Jako kdyby nebylo v man¾elství nic zábavnìjšího, ne¾ stát u døezu, máchat se ve vodì a mýt špinavé talíøe a pak je ještì ke všemu tomu utírat. Vím o nìkolika mo¾nostech. My jsme si s man¾elkou ji¾ pøed mnoha lety myèku poøídili. Já jsem tehdy sice chtìl ochotnì pomáhat, kdy¾ jsme oba pracovali a man¾elka ještì ka¾dý veèer vaøila, po celém dnu, pro¾itém ve velmi nároèném zamìstnání. Pokládal jsem za svoji povinnost pomoci jí, unavené osobì, aspoò s tím nádobím. Jen¾e ouha. Dostal jsem strašlivou alergii na všechna ta divná svinstva, co se dávala do vody na to mytí. Došlo to tak daleko, ¾e jsem byl alergický i na obyèejnou sodu. Nesmìl jsem být ani v blízkosti tìch lahví s prostøedky na mytí nádobí. Problém nevyøešily ani gumové rukavice. Všechno zùstalo zase na man¾elce. A tak jsme si jí poøídili. Naší Boschku, myèku. Zjistili jsme, ¾e nám ušetøí spoustu èasu, o vodì, energii a utìrkách nemluvì. Získali jsme èas pro sebe, na ètení, na koukání na televisi, na psaní dopisù i jiných vìcí, èi na jinou bohulibou èinnost. Byl to krásný pocit, slyšet tichounké šumìní této v kuchyòské lince ukryté slu¾ebnice, kterou jsme si podle jejího výrobce Bosche pokøtili na èeskou Bo¾enku.
Poka¾dé, kdy¾ dávám nádobí do myèky - cítím se toti¾ za tento úkon v naší domácnosti zodpovìdný, je to pøece jen stroj a tím i jaksi mu¾ská práce (u man¾elky se mi podaøilo vytvoøit jakýsi komplex, pøesvìdèit jí, ¾e ¾eny nádobí do myèky prostì dávat neumí), tak tedy ještì dneska blahoøeèím jedné nenápadné americké ¾enì, která tu myèku na nádobí vymyslela.
Tato šikovná dáma se jmenovala Josephine Garis Cochran (e) a narodila se v roce 1839, v mìsteèku Shelbyville ve státì Illinois. Patøila tam tehdy spolu se svým man¾elem Williamem, obchodníkem a místním politikem k místní honoraci, k zámo¾ným obyvatelùm mìsteèka. Jak to bylo tehdy u dam jejího stavu a tøídy zvykem, vìnovala se všemo¾ným dobroèinným aktivitám. Èasto také poøádala ve svém domì rùzná pestrá spoleèenská setkání. Je samozøejmé, ¾e k tomu patøilo i pohoštìní, bohaté veèeøe, po kterých zùstaly kopce špinavého nádobí a sklenic. Paní Josephine mìla na to všechno sice dostatek slu¾ebnictva, ale vadilo jí, ¾e její hezké a drahé nádobí, vìtšinou èínský porcelán, pøi mytí èasto nevydr¾elo neopatrné zacházení slu¾ebnictva a mnoho se ho rozbilo. Naše milá Josephine si proto øekla, ¾e to takhle dál nejde a zaèala pøemýšlet o nìjaké myèce na nádobí. Dokonce prý prohlásila, ¾e kdy¾ tedy nikdo nic takového nechce vynalézt, udìlá to ona sama. “Nìco takového“ u¾ existovalo. V roce 1850 toti¾ jistý Joel Houghton pøihlásil svùj patent na jednoduchou myèku, která se skládala z prostého døevìného sudu, ve které narovnané talíøe byly prostì ruènì, proudem vody oèištìny a pak té¾ ruènì osušeny. Nic moc.
Josephine na to šla jinak. Napøed zkonstruovala myèku, do které se skládaly jen talíøe a byly oplachovány vodou z toèícího se ramena, do kterého byl zaveden pøívod vody. Na dnì myèky byl odtok.
Mo¾ná, ¾e se ptáte, jak je vùbec mo¾né, ¾e se v tehdejší dobì dáma pustila do nìèeho pro ¾enu tak neobvyklého? Technické geny, nadání, mìla toti¾ v rodinì: otec Josephiny, John Garis byl stavební in¾enýr, který vybudoval znaènou èást mìsta Chicaga ( ještì pøed tím velkým po¾árem) a matka, Irena Fitch,byla dcerou Johna Fitche, in¾enýra a vynálezce, který jako první pøedvedl roku 1791 prototyp parní lodi na Delaware River. Tak¾e proto.
První co tedy Josephine udìlala bylo, ¾e zmìøila své nádobí: talíøe, mísy, tácy a šálky a podšálky. Také sklenice. Pak ještì zhotovila z drátu košíky a pøihrádky na pøíbory, všechno toto srovnala, aby zjistila jakou musí mít myèka asi velikost. Tedy ta nádoba, do které se ty koše ulo¾ily. Do drátìných košíkù se ukládalo nádobí a za pomoci kliky se dr¾ák otáèel a nádoby se omývaly v horké vodì se sodou. Poté se voda vylila a nádobí se prolilo èistou horkou vodou, a potom, co voda odtekla, se ještì horké nádobí tou vlastní teplotou usušilo. Ale Josephine stále nebyla spokojena, øešení jí nepøipadalo docela vyhovující. Zhotovila spousty nákresù a modelù, ne¾ se spokojila s posledním prototypem.
Mezitím si ale Josephinin man¾el v roce 1883 zemøel a zanechal jí nejen samotnou, ale i s pøekvapivì velkými dluhy. Proto¾e to byla podnikavá a nezdolná dáma, tak se paní Cochranová rozhodla, ¾e bude pøesto pokraèovat sama. Celá její práce trvala ještì nìkolik let, teprve v roce 1886 dostala na své jméno patent. Do té doby toti¾ existoval prapodivný zákon, který urèoval, ¾e patent na vynálezy mohou pøihlásit a dostat jen mu¾i.
Svùj vynález vystavovala na Svìtové výstavì v Chicagu v roce 1893, umo¾nilo jí to celkem 200 spøátelených dam, které jí pomohly svými penìzi. Na této výstavì získal její model praèky první cenu.
Tu cenu dostala za „Nejlepší mechanickou konstrukci, za její spolehlivost a úèelnost “.
Je zajímavé, ¾e o myèky témìø hned projevily zájem mnohé hotely a restaurace. Dokonce i armáda. Rozhodla se tedy zalo¾it vlastní továrnu: Cochran’s Crescent Washing Machine Company. A kupodivu se v krátké dobì výroba jejích myèek tehdy hned úspìšnì rozbìhla a skoro nestaèila poptávce. Jen v obyèejných domácnostech se myèky pochopitelnì v poèátcích moc neuplatnily, mo¾ná také proto, ¾e jejich cena asi nebyla pøíliš lákavá. Bohu¾el se mi nepodaøilo zjistit cenové relace tehdejší doby. A také prý nìkteré tehdejší slu¾ebné protestovaly, ¾e jim ta mašina sebere práci. Ale vývoj se nedal zastavit.
Mrs. Cochran, která pozdìji svùj patent i továrnu výhodnì prodala, ještì za¾ila první elektricky pohánìnou myèku nádobí v roce 1913 a rok poté, ve vìku 74 let zemøela.
V Shelbyville se na ní mezitím trochu zapomnìlo. Ka¾dý tam sice vìdìl, kdo vynalezl myèku na nádobí, ¾e to byla Josephine Cochran, ale ta ¾e by pocházela z jejich mìsteèka?
A¾ v roce 1993 byl pøed jejím, jak vidíte pomìrnì skromným domem umístìn kámen s nápisem, který vypráví o tom, ¾e v tomto domì ¾ila a pracovala vynálezkynì, konstruktérka první myèky na nádobí.
Dnes se v Shelbyville ka¾doroènì koná malý festival k uctìní její památky a místní ochotníci dokonce hrají scénky z jejího ¾ivota.
Ona sama si v klidu odpoèívá na místním høbitovì a na jejím hrobì jsou prý dennì èerstvé kvìtiny. Dávají je tam asi vdìèné dámy, které u¾ nemusí samy mýt nádobí a nebo poslouchat, jak jim slu¾ky v kuchyni roztøískávají porcelán.
Já je tam symbolicky kladu také. Nemám toti¾ díky jí a jejímu nápadu u¾ dávno ten ošklivý ekzém.
Je to krásný pocit, kdy¾ po veèeøi, nebo potom, kdy¾ odejde návštìva, po které zùstalo jako památka jen špinavé nádobí, mù¾eme jít s klidem od stolu, jen trochu srovnat to pou¾ité nádobí do té divné bedýnky a naše milá, tichá pomocnice vše umyje. My jsme toho zbaveni, jaká krása. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, znám také takové výstøední lidi, kteøí se s velkou vervou a jakousi otrockou oddaností na mytí nádobí vrhají. Dokonce jsem poznal jednu mladou hospodyòku, která nechala v domì, který si po svatbì s man¾elem koupili, vyhodit z kuchyòské linky myèku na nádobí, proto¾e pova¾ovala spoleèné mytí nádobí za jakýsi obøad, za prostøedek k upevòování man¾elských svazkù. Sešla mi bohu¾el jaksi z oèí, tak¾e nevím, zdali ten špinavým nádobím spojený svazek vydr¾el. Jako kdyby nebylo v man¾elství nic 
zábavnìjšího, ne¾ stát u døezu, máchat se ve vodì a mýt špinavé talíøe a pak je ještì ke všemu tomu utírat. Vím o nìkolika mo¾nostech. My jsme si s man¾elkou ji¾ pøed mnoha lety myèku poøídili. Já jsem tehdy sice chtìl ochotnì pomáhat, kdy¾ jsme oba pracovali a man¾elka ještì ka¾dý veèer vaøila, po celém dnu, pro¾itém ve velmi nároèném zamìstnání. Pokládal jsem za svoji povinnost pomoci jí, unavené osobì, aspoò s tím nádobím. Jen¾e ouha. Dostal jsem strašlivou alergii na všechna ta divná svinstva, co se dávala do vody na to mytí. Došlo to tak daleko, ¾e jsem byl alergický i na obyèejnou sodu. Nesmìl jsem být ani v blízkosti tìch lahví s prostøedky na mytí nádobí. Problém nevyøešily ani gumové rukavice. Všechno zùstalo zase na man¾elce. A tak jsme si jí poøídili. Naší Boschku, myèku. Zjistili jsme, ¾e nám ušetøí spoustu èasu, o vodì, energii a utìrkách nemluvì. Získali jsme èas pro sebe, na ètení, na koukání na televisi, na psaní dopisù i jiných vìcí, èi na jinou bohulibou èinnost. Byl to krásný pocit, slyšet tichounké šumìní této v kuchyòské lince ukryté slu¾ebnice, kterou jsme si podle jejího výrobce Bosche pokøtili na èeskou Bo¾enku. 
Poka¾dé, kdy¾ dávám nádobí do myèky - cítím se toti¾ za
tento úkon v naší domácnosti zodpovìdný, je to pøece jen stroj a tím i jaksi mu¾ská práce (u man¾elky se mi podaøilo vytvoøit jakýsi komplex, pøesvìdèit jí, ¾e ¾eny nádobí do myèky prostì dávat neumí), tak tedy ještì dneska blahoøeèím jedné nenápadné americké ¾enì, která tu myèku na nádobí vymyslela.
Williamem, obchodníkem a místním politikem k místní honoraci, k zámo¾ným obyvatelùm mìsteèka. Jak to bylo tehdy u dam jejího stavu a tøídy zvykem, vìnovala se všemo¾ným dobroèinným aktivitám. Èasto také poøádala ve svém domì rùzná pestrá spoleèenská setkání. Je samozøejmé, ¾e k tomu patøilo i pohoštìní, bohaté veèeøe, po kterých zùstaly kopce špinavého nádobí a sklenic. Paní Josephine mìla na to všechno sice dostatek slu¾ebnictva, ale vadilo jí, ¾e její hezké a drahé nádobí, vìtšinou èínský porcelán, pøi mytí èasto nevydr¾elo neopatrné zacházení slu¾ebnictva a mnoho se ho rozbilo. Naše milá Josephine si proto øekla, ¾e to takhle dál nejde a zaèala pøemýšlet o nìjaké myèce na nádobí. Dokonce prý prohlásila, ¾e kdy¾ tedy nikdo nic takového nechce vynalézt, udìlá to ona sama. “Nìco takového“ u¾ existovalo. 
V roce 1850 toti¾ jistý Joel Houghton pøihlásil svùj patent na jednoduchou myèku, která se skládala z prostého døevìného sudu, ve které narovnané talíøe byly prostì ruènì, proudem vody oèištìny a pak té¾ ruènì osušeny. Nic moc.
dr¾ák otáèel a nádoby se omývaly v horké vodì se sodou. Poté se voda vylila a nádobí se prolilo èistou horkou vodou, a potom, co voda odtekla, se ještì horké nádobí tou vlastní teplotou usušilo. Ale Josephine stále nebyla spokojena, øešení jí nepøipadalo docela vyhovující. Zhotovila spousty nákresù a modelù, ne¾ se spokojila s posledním prototypem. 
prapodivný zákon, který urèoval, ¾e patent na vynálezy mohou pøihlásit a dostat jen mu¾i. 
v Chicagu v roce 1893, umo¾nilo jí to celkem 200 spøátelených dam, které jí pomohly svými penìzi. Na této výstavì získal její model praèky první cenu. 
A¾ v roce 1993 byl pøed jejím, jak vidíte pomìrnì skromným domem umístìn kámen s nápisem, který vypráví o tom, ¾e v tomto domì ¾ila a pracovala vynálezkynì, konstruktérka první myèky na nádobí.