Jak chudák Janeèek strávil trapnou chvilku pod stanem
Kdy¾ èlovìk, zvláštì pak mu¾skej, pøijede poprvé do lázní po šedesátce, zdálo by se, ¾e u¾ má toho za sebou tolik, aby ho nic moc nepøekvapilo. Je to ale úplnì jinak. Na rozpisu procedur dostane pacient harmonogram poèítaèem rozplánovaný na minuty a bez jakékoliv pøípravy vejde do první kabinky.
„Svléknìte se donahata a zahalte se do prostìradla,“ pravila s milým úsmìvem sestøièka v bílém. „Já si pro vás za chvilku pøijdu.“
Pøevlékl jsem se za øímského senátora a docela dùstojnì vstoupil do okachlíkované kóje s obrovskou vanou.
„Prostìradlo si odlo¾te a ponoøte se!“ znìl strohý pøíkaz.
Proè jsem si ho navlíkal? Inu, co naplat. V rouše Adamovì šup do vany. Sestøièka uchopila hadici s tryskou a jala se mne od prstù nohou a¾ po krèní páteø podvodnì (rozumìj: pod vodou, nikoliv nepoctivì) masírovat. Pøíjemné! Po skonèení mi podr¾ela prostìradlo a s úsmìvem vyprovodila do kabinky.
Koupelí jsem mìl ve svém rehabilitaèním programu celou øadu – bublinkovou, bylinnou, Oceán – ta byla hodnì divoká, víøivou...
Kromì nich pøišel na øadu také slatinný zábal. Pøíprava stejná, jen místo vany lehátko pokryté èerným horkým bahnem, do nìho¾ jsem si musel naznak lehnout. Mlasklo to, èerná vazká hmota mne vcucla a vlezla i tam, kam nemìla. Tady nastal trochu problém, nebo» èernovlasá sestøièka byla mladá, a i kdy¾ na sobì mìla navleèenou hnusnou gumovou zástìru, nad jejím laclem se dmulo a¾ pøíliš zajímavì tvarované a znaènì naplnìné bílé trièko. Kdy¾ se nade mne nahnula, aby moje bezmocné tìlíèko zabalila do igelitové fólie a teplé deky, musel jsem okam¾itì odvrátit pohled, nebo» hrozil trapásek.
Pøi dvacetiminutovém hovìní v teplém bahýnku jsem kupodivu neusnul, a tak jsem se soustøedil na ke mnì doléhající hovor sestøièek v pøedsálí pøiléhajícího k mé kóji.
„Holky, já tam teï mám chlapeèka... mladej modrookej blonïáèek, ale takový náøadíèko, jaký on má... za tìch tøicet let jsem tady vidìla u¾ ledasco... i Jirku Krytináøe... ale tohle!“ slyším hlas starší ¾eny. „A co... je v pozoru?“ zaznìl mladší zvìdavý hlas. „Není, ale i tak...“ „Toho blonïáka si pøíštì vezmeš ty, Moniko, bude legrace,“ ukonèila diskusi její iniciátorka.
Kdy¾ mne pøišla moje sestøièka vybalit, všiml jsem si na cedulce pøipnuté tam, kde byla kromì hlubokého pohledu èerných oèí nejzajímavìjší, køestního jména Monika.
Osprchovala mne, vyzvala, abych si vymyl sám bahýnko v choulostivých partiích a podr¾ela prostìradlo. Pøi odchodu z kabiny jsem se potkal s vysokým mladým mládencem vycházejícím z vedlejších dveøí.
„To bude ten, na kterého poštvaly Moniku,“ odvozuji si.
Následující den jsme s blonïákem usedli do èekárny pøed slatinnými zábaly ve stejný okam¾ik. Po chvilce se otevøely dveøe a sestøièka Monika, tentokrát v zástìøe bez laclu, uvázané v pase, a v polorozhalené bílé blùzce se svùdnì usmála.
„Pane Janeèku, pojïte za mnou!“ usmála se na blonïáka. Periferním vidìním jsem zaregistroval, ¾e nasucho polkl.
Pro mne to mìlo tu výhodu, ¾e mne pøišla do slatinného bahna polo¾it a jako uzenáèe do igelitu zabalit majitelka onoho vèerejšího staršího hlasu, asi šedesátiletá dùstojná šedovlasá dáma s pihou na bradì. Byl jsem v klidu.
Z pøedsálí se po chvíli ozval nìkolikerý smích a Monièin zvonivý hlas: „Vy jste pitomý! Chudák kluk! Lezly jste tam na èumendu jak kvoèny, rudej byl, vypadalo to, ¾e ho klepne pepka. Ale pravdu Marcela mìla. V¾dy» já ho ani nemohla zabalit. Bylo to, jako kdybych stavìla stan! Co stan... cirkusový šapitó!“
