Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Lucerna
A¾ do zavedení elektriky v roce 1947 jsme svítili petrolejem. V kuchyni jsme mìli krásnou lampu s cibulovou nádr¾kou. V síni se zapalovala ihned po setmìní lucerna. Vítala pøípadné návštìvníky, ale hlavnì slou¾ila jako pøenosné osvìtlení. S lucernou se chodilo do sklepa, opatrnì se s ní svítilo ve stodole èi v kùlnì a ještì opatrnìji ve chlévì. Z bezpeènostních dùvodù se v tìchto prostorách nemohla ani nikde zavìsit, a tak jsem nosièem lucerny byla skoro ka¾dý den, nejèastìji pøi dojení.
Velmi nerada jsem u¾ jako dìcko nìjaké práci pøihlí¾ela, radìji jsem ji vykonávala. Na dojení jsem však mìla ještì hodnì èasu a tak mi nezbývalo ne¾ dr¾et lucernu a pøihlí¾et. Chlév byl malièký s ještì menším okénkem. Hned u nìho stála kráva a v druhém rohu bylo v¾dycky po otelení nìjaký èas telátko. U dveøí se našlo místo pro kozu. Její mléko s typickým kozím pachem nám nechutnalo a tak jím maminka krmila prasátko.
Dojení pøece jenom trvalo nìjakou chvilku. Stávala jsem s lucernou u dveøí a pozorovala maminku, jak s hlavou zaboøenou do slabin krávy støídavì maèká struky vemene. Ještì dnes cítím pach našeho chléva. Byl pøíjemný a do vzpomínky se mi nutí i velmi nepøíjemný chlévský pach, to a¾ tenkrát, kdy jsme naši jedinou krávu museli dát do dru¾stva a já jsem pak nìkdy v kravínì pomáhala mamince dojit. Smrad z velikého mno¾ství krav se špatnì smýval a já jsem ho cítila po nìkolik dnù.
Kráva ¾rala z koryta seno, sem tam pohodila hlavou a hlasité zvuky jejího stravování se mísily s pravidelným zurèením mléka do dojaèky. Mùj zrak u¾ pøešel celý chlév a nakonec se zastavil u kozy. Vìtšinou bývala rohatá, tak¾e moc legrace s ní nebylo. I ona dostala za jeslièky svùj díl. Pøi ¾rádle pøehazovala svoje mìkké pysky ze strany na stranu a mlsnì se olizovala. Rèení pro mlsouny: „olizuješ se jako koza“ je pøíznaèné. Koze asi všechno chutná, zvláštì taková krmì, která je pøipravená, proto¾e tento tvor byl uzpùsoben jenom k tomu, aby si na kopcích hledal sám trsy travièky.
Pøi pozorování chléva mì rozbolely nohy a byla jsem ráda, kdy¾ maminka u¾ vytahovala poslední mléko ze strukù a krávu dodojila. Dojaèku s pìnícím mlékem postavila do podsíòku a podojila kozu.
Byla podojena kráva i koza a já jsem poøád stála u dveøí s lucernou. Maminka ještì podhrabala pod krávu suché listí, prohodila s ní nìkolik slov a teprve pak jsem se mohla vrátit s lucernou do síòky.
Síòku vidím pøesnì tak, jako kdybych do ní vešla teï. Byla malièká od verandy oddìlená dvoukøídlými zelenými dveømi se ¾eleznou klikou a velikým zámkem, který nikdy nemìl klíè. Mostiny ze ètyø širokých desek, byly rozdìleny velikými škvírami. Pøed vstupem do podsíòku byly mostiny uzavøeny velikým kamenem – bøilou. Nad ním byly široké, jednokøídlové dveøe, sbité jenom z tlustých mìkkých prken a zavíraly se na šperklapku ze sínì. Ka¾dé jaro jsme je pøenášeli ke studni, kdy je maminka do bìla vydrhla.
V síni byl jediný kus nábytku: stará skøíò na zimní ošacení.Tento malý prostor, z nìho¾ vedly dveøe do jizby a do kuchynì, osvìtlovala po všechny zimní veèery lucerna. Slou¾ila nejen nám, ale také všem kolemjdoucím a vítala ka¾dého, kdo pøišel k nám.
Pamìtníci, vzpomínejte!