Má dieta nedieta Všechno to zaèalo ve vlaku. Moje málem devadesátiletá maminka skonèila v nemocnici a já rychle sedla na první spoj a zamíøila smìr severní Morava. Dívenka, která sedìla proti mnì, útlá, ¾e by se mohla pøevlékat za bièem – jak by øekl tatínek – soustøedìnì »ukala do notebooku. Vedle sleèny èetl noviny elegantní mu¾ støedních let, co by se v tu ránu mohl ucházet o flek manekýna. Zdálo se, ¾e by je nevyvedla z míry ani petarda, která by práskla mezi nì.
Za oknem ubíhala krajina a já v hlavì popohánìla neviditelné ruèièky na fiktivních hodinách a málem se modlila, a» u¾ jsem v Olomouci, a» u¾ dr¾ím maminku za ruku, a» jí svou pøítomností dodám sílu pøekonat tu nemocnièní peripetii.
Sama moc dobøe vím, jaké to je skonèit ve špitále. I mì to èeká. Pøed lety mnì v Motole vytáhli hrobníkovi z lopaty a teï mì ka¾dých pìt let zvou na testy, aby vylouèili, ¾e se ta nemoc hodlá vrátit.
Jako bych se v tìch myšlenkách spojila se sekretáøkou z pra¾ské nemocnice.
Do hrobového ticha zazvonil mùj mobil.
„Haló,“ zaznìl její hlas na celé kupé.
Pobývám èasto u maminky, a to v¾dy nastavím telefon na nejvyšší hlasitost, aby v mé nepøítomnosti mohla zaznamenat svým slabým sluchem, kdo mi volal a proè mi volal, a obèas se stane, ¾e u¾ to neuvedu do pùvodního stavu.
„Pøipomínám vám vaši hospitalizaci,“ hlaholil hlas paní sekretáøky. „Nástup máte za ètyøi týdny. My vás ještì obešleme písemnì, ale dnes volám, abych zjistila vaši pøesnou váhu. Musíme objednat správnou dávku testovacího izotopu.“ A pak na mì vypálila: „Kolik vá¾íte?“
Prstíky na klávesnici se zastavily a nad novinami elegantního pána se objevily zvídavé oèi.
Pod tíhou tìch dvou párù zhmotnìných otazníkù jsem øekla o pìt kilo míò.
„Teï mám jen mìsíc na to, abych ta kila shodila,“ zaèala jsem se proklínat. A co èert nechtìl, hned druhý den se mi do cesty postavila pøeká¾ka v podobì rozhlasáka Pavla.
„Zvu tì na obìd. U¾ asi po desáté,“ øekl, kdy¾ mì potkal u Sloupu Nejsvìtìjší Trojice na Horním námìstí.
„A dnes ¾ádné výmluvy,“ øekl rezolutnì. “Dnes mi nesmíš dát košem. Narodila se mi vnuèka a to je dùvod ke sváteèní baštì.“
Sedìla jsem v restauraci jako na trní. „Právì jsem spìchala za mamkou do nemocnice,“ øekla jsem nejistì.
Pavel neotálel s odpovìdí: „Po obìdì si schrupne a ne¾ se vzbudí, budeš u ní. Návštìvní hodiny jsou stejnì a¾ od dvou.“
Potom mi podal jídelní lístek.
„Na co máš chu», to objednám. První vnuèka, to pøece uznáš, ¾e bychom se mìli rozšoupnout.“
Musela jsem s pravdou ven.
„Øíkáš dieta?“ nevìøícnì kroutil hlavou a naporuèil si hovìzí biftek se sázeným vejcem a bohatou oblohou.
Tváøil se bla¾enì nad tím vrchovatým talíøem a napìnìnou jedenáctkou, zatím co já chroupala ledový salát a zapíjela ho vodou bez bublinek.
„To jsem tì moc neuctil,“ litoval Pavel, kdy¾ jsme se rozcházeli.
Zamíøila jsem ke stanici tramvaje a málem sama sobì klepala uznale na rameno, jakou mám pevnou vùli. Na tváøi se mi rozlívala jako cudný rumìnec spokojenost sama. Ve chvíli, kdy¾ jsem míjela malý hotýlek v Pavelèákovì ulici, oslovil mì statný mladík.
„Vypadáte skvìle. Je na vás vidìt, ¾e jste peèlivka.“ A po vteøinì se zeptal: „Uklízíte ráda?“
Zaskoèil mì tou otázkou. „Uklízím, abych mìla uklizeno.“
Zkoumal mì pohledem a zas vypálil otázku:„Máte èas?“
„Chcete mì pozvat na rande?“ zasmála jsem se.
Ale on na to nic, jen mì popadl za loket a smýkal se mnou k hotelu.
Úplnì jsem zkoprnìla a nebyla schopná slova. Jako poslušná ovce jsem klopýtala vedle nìho.
„Tohle mi ¾ivot dìlá poøád,“ zoufala jsem si. „Proè na mnì okam¾itì ka¾dý pozná, ¾e kdekoho tahám z lou¾e a trhám mu trn z paty, hned nabízím pomocnou ruku a na potkání dìlám chùvu?“
Mnohokrát jsem si slibovala, ¾e u¾ s tím vá¾nì seknu. Zapomenu na geny, pøevrátím povahu naruby, zvyklosti vytrhám z koøenù a jednou pro v¾dy vyma¾u z hlavy své nemo¾né vlastnosti. Zmìním se od základù a basta. Jen¾e sliby chyby.
Proto mi teï mladík drtí pøedloktí silným stiskem a vleèe mì rovnou cestou k hotelu. Já jen smutnì svìsila hlavu a ani mì nenapadlo bránit se. Stejnì by to bylo na draka. Mìl tìlo kulturisty, sílu vzpìraèe a výšku hráèe baseballu.
„Tøeba je to syn øeditele hotelu nebo nakonec øeditel sám, co se dostal do šlamastyky a teï na ulici hledá øešení, jak z toho,“ lapala jsem po dechu. „A samozøejmì kápl na mì.“
U¾ jsme spolu stáli u dveøí, u¾ mì dovlíkl do recepce.
„Asi jim nepøišla uklízeèka a já teï místo ní budu uklízet celý hotel,“ dìsila jsem se. „Dostanu kbelík s hadrem a k tomu ještì vysavaè a nejdøív umyju všechny podlahy, potom okna a dveøe, vyleštím kachlíky, vyluxuju koberce a nakonec v kuchyni opláchnu nádobí.“
„Co mi chcete? Kam mì to vleèete?“ koneènì jsem se zmohla na slovo.
Jen¾e mladík mì dál mlèky postrkoval chodbou a pak po nìkolika schodech dolù.
Napadlo mì, ¾e nedorazila mo¾ná ani pomocná kuchaøka a ten hoch mì teï dovleèe do kuchynì nìkde v suterénu, kde na mne èeká hromada brambor a a¾ je oloupu, nakrájím ještì co nejjemnìji pytel cibule.
„Poèkejte tu,“ posadil mì do malého salonku a zmizel.
„Tak tady brambory asi neloupou,“ spadl mi kámen ze srdce a hned, jak jsem zjistila, ¾e není zamèeno, napadlo mì vzít roha.
Ale má nekoneèná zvìdavost zvítìzila. Do smrti bych si neodpustila, ¾e jsem dala ¾ivotu nohu do dveøí, a tak mi nebylo dopøáno poznat pointu tohoto napínavého pøíbìhu.
Za chvíli byl mladík zpátky a pøivedl ještì ètyøi osoby. Rozdal ka¾dému tu¾ku a list papíru s natištìným textem a nabádal nás, a» na tom papíøe laskavì zakrou¾kujeme odpovìdi na jeho otázky.
„Jak èasto uklízíte? Jaké èistící prostøedky pou¾íváte? Jak jste s nimi spokojeni?“ dotazoval se. Byla jsem na omdlení.
„To jste mì musel vydìsit k smrti? Proè jste neøekl, oè se jedná?“ vyèítala jsem mu.
Upøímnì se zastydìl: „Kdybych vám prozradil, ¾e je to anketa, jistì byste øekla, ¾e nemáte èas.“
A aby si mì usmíøil, dal mi pøi odchodu velkou bonboniéru. Zatím se na ulici uvelebilo odpoledne.
Hodiny na olomouckém orloji odbily druhou a tramvaj se pomalu sunula k nemocnici.
„Taková lapálie! Takový stres! Takové rozèilení!“ litovala jsem se.
Najednou mì napadlo, ¾e na pocuchané nervy je èokoláda. Prstem jsem provrtala rù¾ek bonboniéry a pinzetou z palce a ukazováèku vylovila èokoládový bonbon.
„Mléèný a s oøíškem,“ popadla mì mlsná. „Ten pøímo zbo¾òuju.“
A hned jsem vyš»ourala další. Potom mi došlo, ¾e dr¾ím dietu.
„Doháje,“ zaklela jsem a bonboniéru schovala do tašky.
Ale za chvíli mì zase popadly chutì a já ji z tašky zase vylovila.
„Ještì jeden bonbónek,“ slevila jsem ze svých pøedsevzetí, „a ještì jeden…a ještì poslední,“ polykala jsem èokoládu, a v duchu to omlouvala: „Ještì teï se celá tøesu.“
Nakonec jsem z bonboniéry urvala víko a vyzobala zbývající bonbóny a¾ do posledního.
Na nejbli¾ší stanici jsem vystoupila z tramvaje. „Kdy¾ chce èlovìk zhubnout, musí se pøedevším hýbat,“ øekla jsem si a šla do nemocnice pìšky. I cestu domù jsem zvládla po svých. Aby také ne, kdy¾ jsem dnes dr¾ela tu dietu nedietu.
Všechno to zaèalo ve vlaku. Moje málem devadesátiletá maminka skonèila v nemocnici a já rychle sedla na první spoj a zamíøila smìr severní Morava. Dívenka, která sedìla proti mnì, útlá, ¾e by se mohla pøevlékat za bièem – jak by øekl tatínek – soustøedìnì »ukala do notebooku. Vedle sleèny èetl noviny elegantní mu¾ støedních let, co by se v tu ránu mohl ucházet o flek manekýna. Zdálo se, ¾e by je nevyvedla z míry ani petarda, která by práskla mezi nì.
