„Jak jsi vykroèil do Nového roku?“ byla moje první otázka.
„Pomatenì!“ Vincek Cícù byl èasto struèný.
„To je náhoda, já také – u¾ jsem se chtìl pochlubit!“
„Mì netrumfneš! Jen jsem vylez z baráku, zkøí¾ila mi cestu milostpaní Škubánková. To je nìco jako èerná koèka pøes cestu – špatné znamení. Já jí øíkám milostpaní, ona si na to potrpí, proto¾e pracuje ve výzkumném ústavu, kde má vysoký post i její syn. Ona mì za to pova¾uje za vzdìlance a inteligenta. Okolní jazykové sice øíkají, ¾e tam meje záchody a syna tam má nalo¾enýho v lihu jako patologický exponát evropského významu, ale kdo ví, jak to je!
„To jsem moc ráda, pane Cícù, ¾e vás hned po Novém roce potkávám, to je moc dobré znamení, co tomu všemu øíkáte, já jsem z toho celá pryè??“
„A to jako èemu?“
„Ale hned máte poøád teplo, najednou mrazy, pak zase hned povodnì, do toho hned záplavy snìhu, to animální klimakterium se úplnì zbláznilo! Jsem z toho špatná!“
O Vinckovì kulturním rozhledu není tøeba spekulovat. Výraznì odstartoval svoji úroveò ji¾ v dobách studií, kdy na vyšším technickém uèilišti se vyskytoval spíše jako pøílepek dìjepis. Škola preferovala vlastní samostatné myšlení a øešení úloh vlastní úvahou na úkor bezduchého biflování pouèek. Kdy¾ Vincek dostal otázku, kdy probìhla bitva u Lipan, nevìdìl samozøejmì nic, ale zásadám školní výuky ostudu neudìlal: „Pokud se pamatuji, Jan Hus byl upálen 1415, teï máme 1944, tak bitva u Lipan se konala mezi tìmito daty!“ Zkoprnìlá profesorka chvíli lapala po dechu, ale pak prokázala smysl pro humor. „Musím vysoce ocenit pregnantní odpovìï, která je naprosto pøesná a správná. Proto za ni udìluji stejnì pøesnou a správnou další nedostateènou!“
Vincek se z toho pouèil. A dnes? Zkuste se zeptat náhodného známého na jména èlenù slavného uskupení Moguèej kuèky, z vrcholného období ruské hudební klasiky. Uspìjete? Vincek levou zadní. A podobné je to i s dalším kulturním rozhledem. Není proto divu, ¾e novoroèní extempore milostpaní Škubánkové pova¾oval za pøímou nahrávku na smeè:
„Jó, milostpaní, to máte tak: Jak lidi poøád vypouštìjí ty svý plyny, tak se to hromadí v pøední hemisféøe, stlaèuje a potom to ucpe pozounovou díru a nedivte se, ¾e vám potom anální klimakterium dìlá salto mortadella!!“
„Je¾íšmarjá, pane Cíco, co s tím budeme dìlat?“
„Tì¾ko posoudit, snad jen jíst míò hrachu. Tak na vidìnou a pøíjemné další anální klimakterium!“
Pozdìji jsem se dovìdìl, jak Škubánková vypravovala sousedkám, jaký jsem vzdìlaný a seètìlý nájemník!“
„Mìl jsi pravdu, Vincku, já to tak pestré nemám, ale blázinec také slušný: Na stanici, kde pravidelnì èekám na svùj autobus, jsem jako obvykle zevloval kolem. Pøišla skupina sedmi cizincù, ¾ivì se bavili, ale ¾ádným z obvyklých støedoevropských jazykù. Nejspíš to byli seveøané. Zajímali se o prodejní automat na jízdenky, ale ten je na mince a oni tahali z kapes jen papírové peníze 100 a 200 Kè. Jak se následnì ukázalo, špatnì asi pochopili i pokyny na automatu. Pøijel autobus, který jsem nepotøeboval, a celou scénu jsem pozoroval zvenku. Øidiè mù¾e v pøípadì potøeby prodat jízdenku na 90 minut za 30 Kè, ale všechno probíhalo jinak. První cizinec nastoupil, øidièi strèil k volantu 300 Kè a šel si sednout. Za ním druhý, dalších 300 Kè, sednout, další stejnì. Zkoprnìlému øidièi se hromadily u volantu ji¾ dvì tisícovky, nikdo se nezajímal o nìjaké vrácení penìz, ani o jízdenku. Øidiè vysvìtloval, i ostatní cestující se pøidali, ale ¾ádný jim nerozumìl a oni cizincùm taky ne. Vtom pøijel další autobus, ten mùj, zastavil obligátnì tìsnì za tím prvním s tím, ¾e ten vpøedu hned odjede. Dohadování v prvním autobusu však pokraèovalo, my jsme houkali, za námi zastavil další autobus. Našemu øidièi došla trpìlivost, zaèal couvat, aby se vyhnul, a drcnul do toho za námi. Teï se zaèali dohadovat oba øidièi, ale vyøešili to jediným mo¾ným zpùsobem – ten vzadu couvnul, my také, vyhnuli jsme se oba, a kdy¾ jsme míjeli první autobus, bylo okénkem ještì vidìt mávající ruce cizincù se stovkami nad hlavou. No, trhnul jsi mì, tak efektní jako rozhovor se Škubánkovou to není, ale zajímavost to nepostrádá.“
Vincek pokýval chápavì hlavou:
„Víš, ono to nìkdy vypadá jako nepochopitelný blázinec a pøitom je nìkde v pozadí a¾ obdivuhodná podstata vìci. Mìl jsem jednou šéfa, o kterém se øíkalo, ¾e „myslí za dva rohy“. No, nemusím snad vysvìtlovat. Jeho úvahy byly tak dalekosáhlé, ¾e zpravidla pøi jeho úsporném zpùsobu vyjadøování tomu nikdo nerozumìl. Jednou mì pøizvali na poradu – nemìl jsem tam celkem co dìlat, ale odmítnout jsem nemohl. Jednalo se o jakousi slo¾itou zakázku, komplikace se jen hrnuly, znáš to, øeèí plno, samé plevy, ¾ádné zrno. Ozval se také jakýsi „spiritus agens“ celé porady s dalekosáhlými vývody, které mìly s pøehledem všechny problémy vyøešit. Následoval dotaz na mého šéfa, co si o tom myslí, mìl závaznì rozhodnout. Dùstojnì povstal a prohlásil: „Turista na Sahaøe vidí v písku lidskou šlápotu a usoudí: „Tady nìkde musí být varhany!“ Zvedl se, nedbal udivených oblièejù ostatních úèastníkù porady a odkráèel. Nikdo nechtìl vypadat jako trouba a ptát se první, ostatnì já také ne. Brzo ho na porady pøestali zvát. Ale mnì to nedalo. Za tím musí nìco být, já se nechci vzdát. Poøád jsem si mumlal: Sahara – otisk – varhany. Veèer u¾ to vypadalo,¾e drahá man¾elka bude volat doktora Cimického do Bohnic. On je na takové vìci vyhlášený specialista. Ani v noci mi to nedalo pokoj, zdálo se mi, jak z písku rostou varhany. A¾ k ránu, kdy¾ je mozek nejèerstvìjší, pøišlo vyjasnìní: Kdy¾ je v písku šlápota, šel tu èlovìk. Mohlo jít i více, hodnì lidí. Kde je hodnì lidí, jsou sídlištì, mìsta. Kde jsou mìsta, je nábo¾enství, stavìjí se tam kostely. Kde jsou kostely, jsou v nich varhany. Krkolomná sestava souvislostí! On tím usoudil, ¾e stejnì krkolomná je i sestava našeho spiritusa agens, toho všeználka. Øekl to tak, ¾e nikoho neurazil, obsah byl jasný, ale nikdo to hned nepochopil. Ne ka¾dej blázinec musí bejt nesmyslnej!“
„Èasto zmatená situace vyplývá z neujasnìnosti pojmù, jako u uklizeèky Škubánkové. Moderní nesmyslné výroky jsou èasto slyšet jen proto, aby mluvèí vypadal, ¾e je v obraze. Holka si nabíjí baterky pozitivní energií a vùbec jí nevadí, ¾e plácá nesmysl. Znal jsem jednu takovou. Ka¾dým rokem si musela dobít baterky. Jezdila proto na dovolenou do Chorvatska. Vracívala se obvykle veselá, rozjaøená, úplnì záøila aktivitou, ménì u¾ pracovní. Jednou ale, po èase, vypadala zara¾ená, nesvá. Netušili jsme, oè jde, ale vše se nakonec provalí. Vrátila se HIV pozitivní.“
„Co s ní bylo dál?“
„Brzo vypuklo aktivní AIDS. Teï u¾ sedí nìkde na obláèku. Jestli tam také nabíjí baterky, se u¾ nikdy nedovíme.“
„Jó, hochu, nìjak se nám rozplývá hranice mezi realitou a transcendentem. Onehdy jsem mimodìk vyslechl rozhovor mezi redaktorem a jakýmsi dìdou pro nìjakou anketu. „Jak to vidíte po té krizi, kdy bude líp?“
„U¾ bylo!“
„To je hodnì pesimistické, zkusím to jinak. Kdy vám bylo nejhùø?“
„Teprve bude!!“
„Poslyšte, proè jste takový pesimista?“
Koneènì se dìda rozpovídal: „Víte, mladíku, pesimista je blbec, který vidí èerné i to, co je bílé. Optimista je druhý blbec, který vidí bílé i to, co je èerné. Buïme realisté. Kdybychom tomu realizmu nešlápli na ocas hned po sametu, mohl byste svoje úvodní otázky formulovat docela jinak!“
To jsem koukal! Budu muset jít. Tak se mìj a Škubánková ti vzkazuje, aby tì to anální klimakterium moc netrápilo. Èau!“
