Èekají mne ještì tøi roky...
V našem rozhovoru dostává prostor dáma, která v Ostravì pracuje na velmi významném postu, pøesto¾e je seniorského vìku a vloni oslavila velmi významné ¾ivotní jubileum.
Doc. PhDr. Eva Mrháèová, CSc., - dìkanka Filozofické fakulty Ostravské univerzity.
Od poloviny èervence u¾ívala zaslou¾ené vysokoškolské prázdniny, a tak jsem ji navštívila v jejím útulném bytì témìø na okraji Havíøova. Na stole jsou pøipravené publikace, které Eva napsala a okolo jsou rozlo¾eny sbírky minerálù (bude o nich øeè). Man¾el, rovnì¾ kantor, odjel sám na dovolenou, proto¾e nìkdo pøece musí hlídat staøièkého a nemocného pejska Tristana. A aby paní docentka mìla ještì nìjakou starost, tak krátce pøede mnou odcupitala s maminkou na procházku pravnuèka, o kterou se teï paní Eva také tak trochu stará.
Ovšem Havíøov nebo Ostrava nebyly mìsty Vašich zaèátkù…
Jsem rodaèka z Hranic na Moravì a mé dìtství poznamenala hudba a zpìv, tatínek byl jejím horlivým propagátorem, však také co jiného se dalo dìlat za války, ne¾ právì tato kultura.
Po roce 1945 jsme se odstìhovali do Opavy, tam u¾ jsem chodila do gymnázia, kde uèili m.j. dva profesoøi, kteøí mne ovlivnili na celý ¾ivot - èeštináø Vrla (pozdìji uèil v Ostravì) a ruštináø Nešpor. I kdy¾ nejdøív, a mo¾ná víc, jsem milovala pøírodu, pøesnìji kameny a kamínky, tedy mineralogii. Nakonec zvítìzily slovanské jazyky, ruština, èeština a také polština. Chtìla jsem studovat komparatistiku, tedy srovnávání slovanských jazykù. Tak tedy 
„mým“ tøetím mìstem se stala Olomouc a její univerzita, aby tím ètvrtým, resp. pátým se staly Havíøov a Ostrava. V Havíøovì nám nabídli byt a v Ostravì místo na tehdejším Pedagogickém institutu, teprve pozdìji to byla Pedagogická fakulta. Všechno se zdálo bájeèné, mìla jsem u¾ doktorát a èekala mne pùlroèní stá¾ ve Slovinsku u vìhlasného akademika Bezlaje, jen¾e události roku 1968 vše zhatily. Vzali mi pas a brzy také mo¾nost publikování. Dalších deset let jsem víc pøekládala, také tøeba uzbecké a tád¾ické pohádky a jako odborná asistentka uèila ruštinu. Po roce 1989 jsem se koneènì doèkala toho, ¾e jsem se mohla vìnovat tomu, co jsem od mládí chtìla, tedy srovnávací frazeologii západních slovanských jazykù.
Který z tìch jazykù je Vám nejbli¾ší?
Je to èeština, i kdy¾ se pøiznám, ¾e souèasná pravidla pravopisu mi dávají zabrat tak, ¾e si netroufám tvrdit, ¾e svùj mateøský jazyk plnì ovládám, ale to bych asi nemìla pøiznávat. Dnes se vìnuji hlavnì èeštinì, dále polštinì, slovenštinì a chystám se na horní a dolní lu¾ickou srbštinu, proto¾e se velmi bojím, ¾e tyto jazyky naši dobu nepøe¾ijí.
Jste autorkou více ne¾ šedesáti publikovaných prací z oboru, ale naši ètenáøi vìtšinou ví, ¾e jste stála u zrodu Filozofické fakulty v Ostravì.
Pustila jsem se do tohoto projektu s obrovskou chutí na popud profesora Hubáèka. Spoleènì s kolegou profesorem Dokoupilem jsme zpracovali projekt a u¾ v roce 1991 byla fakulta akreditována a já se stala její první dìkankou. Byla jsem zvolena vícekrát, v mezidobí jsem trochu „odpoèívala“ tedy tak, ¾e jsem víc psala a publikovala své práce a vloni jsem opìt pøijala, u¾ po ètvrté, dìkanskou funkci. Èekají mne ještì tøi roky, v nich¾ bych chtìla hlavnì dosáhnout zøízení dalších exkluzivních humanitních oborù. To proto, aby mladí radìji studovali v Ostravì, kde pak zùstanou. Pokud studují jinde, a» u¾ v Praze èi Olomouci, utíkají tam a nám ti odborníci zde v regionu chybí a budou chybìt.
Jeden z novì otevøených oborù Vám vynesl i presti¾ní ocenìní.
Velmi si pova¾uji, ¾e za mé úsilí o vybudování oboru "francouzský jazyk a literatura" na naší fakultì jsem dostala v roce 2005 od francouzské vlády titul rytíøe Øádu akademických palem.
Co Vás naopak trápí ?
Asi nejvíc to, ¾e jsme nemohli pøijmout všechny dobré studenty, kteøí se k nám hlásí, a kteøí udìlali pøijímací zkoušky. Moci se bojím, co jim budu muset øíci k nepodaøenému startu do ¾ivota.
Pojïme k pøíjemné èásti ¾ivota, rodina, záliby...
Jsem po druhé vdaná, mùj první mu¾ byl známý sochaø Kuèera, s ním mám dceru, ta má také dceru a ta dcera má opìt dceru a to je moje první pravnuèka, pìtiletá 
Anetka. Nedávno mne pobavila sdìlením:“ Babièko, na podzim budu mít asi bratøíèka. Pøijdeš se na nìho podívat, pokud budeš na svìtì?“ Druhý man¾el je vlastnì také kantor a teï si u¾ívá Španìlska. Pak bude našeho zvíøecího kamaráda hlídat on a já pojedu do svého milovaného Øecka. Kdybych se ale podruhé narodila, tak bych chtìla ¾ít nejlépe v Øímì, nebo v Kapském Mìstì. Cestování je skvìlá vìc a ze svìtadílù mnì chybí snad jen Austrálie, ale ta mne zatím neláká na rozdíl od Keni, kam by se chtìla podívat pøíští rok, proto¾e tam se našly nejstarší stopy èlovìka.
A ještì musím pøipomenout jednu Vaši zásluhu, tentokrát o seniory.
Urèitì myslíte Univerzitu tøetího vìku. Rozjeli jsme ji v Ostravì po Praze a po Olomouci jako tøetí v republice. Dnes u¾ máme za sebou osm cyklù a zájem je obrovský. Nestaèí nám velikostí ¾ádná posluchárna a oborù je hodnì.
Nabízí se k povídání ještì hodnì témat, tøeba co budete dìlat a¾ nebudete mít akademickou funkci, èi jak se Vám líbí Ostrava…
To první je jednoduché, budu psát to, co nestíhám jako dìkanka. A Ostrava? Je to pro mne dnes nejkrásnìjší mìsto, které bych nemìnila ani s tím Øímem. Jsem š»astná, ¾e se mìní k lepším, i kdy¾ ještì všechno není takové jaké by mìlo být, ale jsem optimistka, a vìøím ¾e se doèkám toho, ¾e jako pravá penzistka budu sedìt v pìkné kavárnì u kafíèka a èíst si noviny, a ta kavárna nebude mexickou haciendou.
Paní dìkanka mnì vyprávìla roztomilou historku o tom, jak se na jedné z budov OU objevila pamìtní deska kterémusi kolegovi. Vydìsila se, proto¾e se domnívala, ¾e kamarád umøel. Pak ji studenti oznámili, ¾e spokojenì ¾ije, jen oni dostali jiného pøednášejícího a toho u¾ nemají tak rádi jako toho prvního, a proto mu vìnovali desku.
Paní dìkance Mrháèové proto do budoucna pøeji také takovou desku.
Dìkuji za rozhovor. Pavla Pešatová
