David se dovídá o tragickém skonu vladaøe od posla, který mu pøináší Saulovu korunu a záponu, ji¾ nosil král na rameni. Bùh pak vyzval Davida, aby se vydal do judského Chebrónu (Hebronu); tam byl nový vládce Izraele pomazán na krále nad domem judským. V ji¾ní èásti zemì kraloval David po sedm let a dalších tøiatøicet let panoval pak v Jeruzalémì nad celou zemí.
Spojení obou èástí Izraele v jediný stát nebylo snadné a neobešlo se bez neúprosných bojù. Syn Saulùv, Íš-bóšet (Izbozet), který unikl tragickému konci svých sourozencù, byl toti¾ jmenován králem nad vším Izraelem a nebyl ochoten postoupit své místo Davidovi.
V rozhodné bitvì, kterou na ka¾dé stranì zahajovalo dvanáct bojovníkù, byli Iš-bóšetovi lidé odra¾eni. A tu se ocitáme uprostøed událostí, které nejspíše pøipomínají Shakespearova dramata. Severnímu království velel Abnér, jinak bratranec zemøelého Saula. Vojevùdce v závìru bitvy opustil pole, ale na útìku staèil ještì proklát kopím Asáela, jinak bratra Davidova vojevùdce Jóaba. (Jóab byl zase – coby syn Davidovy sestry – spøíznìn pokrevním poutem s ji¾ním vladaøským rodem.) Po èase došlo mezi Davidem a Abnérem k usmíøení. Aèkoliv Abnér jako vojevùdce zachraòoval trùn pro Íš-bóšeta, pozdìji nabídl spojenectví Davidovi. Jako dùkaz pøátelství pøivedl ze Saulova domu dávnou Davidovu cho» Míkal.
Abnér dokonce zaèal starším Izraele pøipomínat, jak kdysi stáli o Davidovo vladaøství.
Jóabova touha po vykonání krevní msty však byla silnìjší ne¾ státní zájmy koruny – zmocnil se Abnéra v Chebrónu a zabil jej. Nízká vra¾da zase nedala spát Davidovi, který se nemohl s okolnostmi Abnérovy smrti vyrovnat.
Nakonec zavra¾dil Davidùv syn Šalomoun s vìdomím otce vojevùdce Jóaba, vlastního bratránka; Šalomoun coby kandidát na izraelský trùn mìl k tomuto èinu i své osobní dùvody: Jóab toti¾ podporoval mocenské choutky jeho bratra.
Íš-bóšet, který odolával Davidovým právùm na trùn, byl rovnì¾ zavra¾dìn, a to ve spánku; král David však obìma jeho vrahùm zaplatil rovným dílem, toti¾ trestem smrti, a prohlásil, ¾e nebude „vyhledávat“ krve z tìchto rukou.
Tedy ani Izrael se nevyhnul bì¾ným dynastickým konfliktùm, v nich¾ hrály roli úklady, zbranì a bezohledná krutost. Nesporné ovšem je, ¾e David byl nejvìtším vladaøem Izraele a ¾e jeho velikostí – coby univerzálním metrem – byly mìøeny všechny osobnosti a historické události pøíštích staletí. Vrcholnou událostí Davidovy vlády bylo dobytí jebúsejské pevnosti – Jeruzaléma. Tak byl obchvatem ovládnut klín, který do støedu Izraele vrazili Filištíni. Namísto pùvodních metropolí severního Šekemu (Sichemu), pøípadnì Samaøí, a ji¾ního Chebrónu tedy vzniká centrální jeruzalémská rezidence, která se stává i duchovním støediskem celého Izraele. Tento fakt podtrhlo i pøenesení archy úmluvy do jeruzalémské svatynì. Jinak ke konci své vlády naøídil David sèítání lidu (1S 24,1n) a dospìl k poètu 800.000 Izraelcù a 500.000 judských. David vynikl i jako autor ¾almù, které se staly souèástí Písma. Podle nadpisù je mu pøipsáno 73 ¾almù. Podle nìkterých teorií se objevuje David v záhlaví co by král, aby ¾almy dostaly adjektivum „královské“. I zahranièní úspìchy krále Davida byly nepopiratelné: Moáb, který ještì nedávno s Izraelem bojoval, se promìnil ve vazalský stát, Amónci byli zaèlenìni do øíše, síla filištínských byla ochromena a David osadil strá¾í i „Sýrii damašskou“. Doba vlády je odhadována ka¾dým autorem jinak – kolísání v datech se však týká jen nìkolika málo let. Letopoèty oscilují zhruba kolem tìchto dat:
Saul (1020-1012)
David (1012-972) èi (1019-970)
Šalomoun (972-932) èi (970-931)
David byl spravedlivým vladaøem, který nezapomínal na dávné pøátele. Kdy¾ se napøíklad dozvìdìl, ¾e pøítel Jónatan ze Saulova domu zanechal chromého syna, vrátil mu pole Saulova a prohlásil, ¾e mladý mu¾ „bude ka¾dodennì jídat u mého stolu“. (2S 9.10) A pøece se i spravedlivý David dopustil neodpustitelného pøeèinu proti bli¾nímu. Kdy¾ vytáhla izraelská vojska do pole, zalíbila se Davidovi man¾elka jednoho z nejvìrnìjších, toti¾ Betsabé èi Bat-šeba, cho» Urijášova. Betsabé milostné návrhy vladaøe neodmítla a neman¾elské vztahy nezùstaly bez následkù. David si tedy poslal pro Urijáše, nechal se zpravit o událostech na bojišti a poslal svého bojovníka domù. Uriáš odvìtil nìmým mravním protestem: domù se nevrátil a zùstal u vrat Davidova paláce. Kdy¾ se vladaø zeptal, proè se nevrací domù, Urijáš odpovìdìl: „Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, mùj pán Jóab i slu¾ebníci mého pána táboøí v poli. A já bych mìl vstoupit do svého domu, jíst, pít a spát se svou ¾enou?“ (2S 11,11)
Urijáš »al do ¾ivého a David svùj pøeèin znásobil: zachoval se k vìrnému mu¾i své dru¾iny právì tak, jak s ním døíve zacházel Saul. Odeslal toti¾ podvedeného mu¾e k veliteli Jóabovi a listem tohoto znìní: „Postavte Urijáše do nejtu¾šího boje a pak od nìho ustupte, a» je zabit a zemøe.“ (2S 11,15)
Uriáš našel na bojišti smrt – Davida však vyhledal jako špatné svìdomí prorok Nátan. Nic netušícímu vladaøi vyprávìl tuto historku: Byli kdysi dva mu¾i, jeden bohatý a druhý chudý, jeden mìl hodnì ovcí, druhý jedinou oveèku – a tu pøišel pocestný a vzal nikoliv z velkého stáda, ale pøipravil o jedinou ovci chudáka.
David se rozlítil a konstatoval, ¾e „mu¾, který tohle spáchal, je synem smrti“. (2S 12,5) A tu tedy Nátan vmetl Davidovi do oèí plnou pravdu: „Ten mu¾ jsi ty.“ (2S 12,7) Pøipomnìl dary, jich¾ se Davidovi od Boha dostalo – a pøece David zabil vìrného Urijáše. Trest bude ovšem pøípadný – proti Davidovi povstane zlo a Davidùv bli¾ní zneuctí královy man¾elky pøed oèima izraelského lidu. Krom toho syn, kterého porodila Betsabé (Bat-šeba), zemøe.
Trest na sebe nedal dlouho èekat. Ji¾ sedmého dne chlapec zemøel a zakrátko nato vlastní Davidùv syn Absolon èi Abšalóm zinscenoval palácový pøevrat. David pøed blí¾ícími se spiklenci s pláèem uniká – tou¾ cestou, kterou se o tisíciletí pozdìji bude ubírat Je¾íš Kristus. Víme, ¾e opustil Jeruzalém, pøešel potok Cedron (èi Kidrónský úval) a vydal se na horu Olivetskou (Olivovou).
Odsud jeho kroky míøily dál – a¾ za Jordán. Vojsko, které ustupovalo s vladaøem, se nakonec rozdìlilo na tøi skupiny, které v poli rozdrtily povstalce. Abšolóm prchající na mezku uvízl hlavou mezi vìtvemi starého dubu a rozvášnìní bojovníci jej nemilosrdnì zabili. Pouèený David si však pøed bitvou nepøál nic jiného, ne¾ aby šetøili jeho vlastního syna. Proroctví Nátanovo se ovšem splnilo do písmene: ještì ne¾ Abšalóm vytáhl do boje, uposlechl pokynù svých špatných rádcù a zneuctil královy ¾eny – k potìše a pøed oèima shromá¾dìného lidu. Nebylo náhodou, ¾e lidé na Davida nezapomnìli. Snad stojí za zmínku alespoò Michelangelova plastika mladého nakroèeného mu¾e s prakem, s jiskrou v oku, s ní¾ se mù¾eme potkat ve Florencii. Dílo ohromilo i Jana Wericha, který kdysi napsal: „Mám Davida rád, pøipomíná mi nìco, co sám tì¾ko chápu. Mám z nìho radost. Nebo, jak bych to øek, mám pocit, ¾e on ví, co bych také rád vìdìl; nebo ¾e to skoro vím, kdy¾ se na nìj dívám.“ A poznamenal, ¾e tomu tak není vùbec proto, ¾e „zabil Goliáše. Pro mne je to vzkaz... ¾e není tøeba se bát Goliášù. Jak klidnì stojí ten hoch – a¾ pùjde kolem Goliáše, sejme prak a Goliáše odstraní. Mne ohromuje ta jistota vtìlená do kamene...“ Léta Davidova ¾ivota se po mnoha zkouškách nachýlila ke konci – a na izraelském nebi zaèala stoupat hvìzda Šalamounova.
Vláda Šalamounova
To, co zaèali Samuel a David, Šalomoun chrámovou stavbou v Jeruzalémì a skvìlými státnickými èiny uzavøel. Na jedné stranì byla dovršena nábo¾enská a politická jednota zemì, avšak na druhé stranì tý¾ Šalomoun pøipravil pod leskem své slávy hluboké podkopy, které vyvolávaly ve veleøíši prvních izraelských králù duchovní krizi, rozklad a nakonec rozdìlení státu... víme ji¾, ¾e se Šalomounova cesta k moci neobešla bez bojù – za starším bratrem Adónijášem stál vojevùdce Jóab a oba dva zaplatili mocenské aspirace ¾ivotem.
Šalomouna podporovali spíše duchovní – víme alespoò o knìzi Sádokovi a také o proroku Nátanovi. Tìmto dvìma mu¾ùm vydal David pokyn k pomazání Šalomouna. Jeruzalémem se ozvalo „A» ¾ije král Šalomoun!“ (1 Kr 1,39) a na trùn dosedl dvacetiletý vladaø. S jeho jménem je spojen legendární Šalomounùv chrám a do dìjin vstoupila i Šalamounova moudrost, která okouzlila i královnu ze Sáby.
Nový vladaø si pùvodnì ani nic jiného nepøál. Kdy¾ jej podle biblického podání po¾ádal Bùh ve snu, aby vyslovil své tu¾by, Šalomoun odpovìdìl:
„Ké¾ bys tedy dal svému slu¾ebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit svùj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ (1 Kr 3,9) Bohu se zalíbilo, ¾e Šalomoun nezatou¾il ani po bohatství, ani po smrti nepøátel a ani po dlouhém vìku. Splnil tedy pøání izraelského krále: dal mu vskutku nadbytek moudrosti a bohatství a slávu mu pøidal jaksi nádavkem.
Jako klasická ukázka Šalomounova soudu se zpravidla uvádí pøípad dvou ¾en, které pøedstoupily pøed vladaøe s jedním dítìtem. Obì uplatòovaly nárok na své mateøství, a nebylo tedy snadné urèit, která z tìchto dvou ¾en byla skuteènou matkou a která se na soud vydala jen ze zoufalství, proto¾e jí zemøelo vlastní dítì. Šalomoun si dal tedy pøinést meè a navrhl, ¾e dá nemluvnì rozetnout na dvì poloviny. Jedna z ¾en souhlasila, druhá se obrátila k Šalomounovi se slovy: „Dovol, mùj pane, dejte to ¾ivé novorozenì jí, jen je neusmrcujte!“
(1 Kr 3,26) A právì tato ¾ena, které tolik zále¾elo na ¾ivotì dítka, byla jeho pravou matkou.
Jméno vladaøe proslavil však pøedevším jeruzalémský chrám, budovaný sedm let. Cedrové døevo a kámen byly loïstvem pøevá¾eny z Libanonu do pøístavu Jafy a odsud po souši na staveništì. Jak ukazují dnešní rekonstrukce, jednalo se o stavbu 30 a¾ 40 metrù dlouhou, 10 metrù širokou a 15 metrù vysokou. Chrámová stavba se zvedala na pahorku Mórija, na horském høbetu, jeho¾ nejvyšší vrchol pøevyšoval o 20 metrù úroveò tehdejšího mìsta.
Práce se zúèastnilo 183 tisíc lidí. Palác u chrámového nádvoøí pak stavìli 13 let, pøièem¾ bibliètí numerologové uvádìjí, ¾e èíslo „13“ symbolizuje vzpouru èlovìka a odpad od Hospodina. Úspìšná byla ovšem i Šalomounova mocenská koncepce, spojená s dynastickou sòatkovou politikou. Uvádí se, ¾e Šalomounùv harém èítal 700 královen a 300 „¾enštin“. Mezi nimi byla i dcera egyptského faraóna, byly zde k nalezení Moábky, Fénièanky, ¾eny amónské i edómské. Tak Šalomoun pøilnul svým srdcem k národùm, s nimi¾ se Izrael nemìl (pøedevším duchovnì) smìšovat. Pøespøílišná nábo¾enská vla¾nost a neschopnost získat duchovní pøevahu nad svou èetnou rodinou vedly nakonec Šalomouna ke stavbì pohanských svatyní. Jeho ¾eny na hoøe Olivetské, pøímo proti Šalomounovu chrámu, uctívaly idoly cizí izraelské víøe. Šalomoun se dokonce osobnì zúèastnil modloslu¾by Baalovi, bo¾stvu plodnosti. Ctil vedle Boha i fénickou bohyni Aštoret a Milkóma, bo¾stvo Amóòanù. Tady tkvìla první a základní pøíèina pádu veleøíše, nebo» jestli¾e i vladaø sám rozpoltil svou víru, nemohl dát nejmenší záruku duchovní jednotì celé øíše. A zemì rozdìlená ji¾ v srdci svého vladaøe musela být døíve nebo pozdìji rozdìlena i mocensky. Šalomoun ostatnì urychlil i teritoriální rozpad. Pøílišným centralizováním vlády, nesmírnými finanèními nároky na stavby v Jeruzalémì, na budování loïstva, armády a pevností jen podporoval odstøedivé tendence izraelského severu. (Mimochodem stálé vojsko èítalo, podle dochovaných údajù, 12 tisíc jezdcù a 1400 vozù.) Vládci se koneènì dostalo i prorockého varování: kdy¾ se prorok Achijáš (Ahiáš) ze Šíla setkal s jedním z dvanácti místodr¾ících, s Jarobeámem, roztrhal svùj pláš» na dvanáct dílù. Jarobeáma, který (jako ostatní kolegové) vybíral daòové poplatky pro královskou pokladnu, Achijáš vybídl, aby si vzal deset kusù.
Tak toti¾ dopadne i øíše – deset kmenù obdr¾í pod svou vládu právì Jarobeám a jen judská oblast a kmen Benjamín zùstane pod správou Jeruzaléma.
Prorok dal místodr¾iteli na vìdomí, ¾e Bùh nechá malý díl zemì ve správì Šalomounova potomka nikoliv s ohledem na dynastii, ale proto, „aby... zùstalo planoucí svìtlo po všechny dny pøede mnou v Jeruzalémì, v mìstì, které jsem si vyvolil, abych tam dal spoèinout svému jménu“. (1 Kr 11,36) Jarobeáma pak prorok varuje, aby šel po Bo¾ích cestách...
Nakonec jen malá poznámka o literární èinnosti tohoto vladaøe. Šalomoun údajnì slo¾il 3000 pøísloví, 1015 písnièek a tradice mu pøipsala zejména Píseò písní – tedy Píseò Šalomounovu, dílo Kazatel, které se stalo souèástí Písma, knihu Pøísloví a ¾alm 127. Vìènì aktuální jsou ovšem Šalomounova slova o marnosti. K tìm se vraceli i autoøi Talmudu, a v citátech J. Hirsche èteme: „Marnost nad marností, vše marnost!“ „Výkøik tento opakuje král Šalomoun sedmkrát dle 7 oddílù ¾ivota lidského. Sotva se narodil, ji¾ se èlovìk celuje a líbá; je-li 2 – nebo 3letý, povaluje se ve špínì a béøe vše do úst; 10letý jest jako nepokojná srnka, 20letý bezuzdný oø, ¾enatý jest jako osel se sedlem; stal-li se otcem, ¾ije ve znaèných útrapách a strastech, staraje se o dìti; zestárne-li, stane se dìtinským. Ne¾ moudrost udìluje všem 7 oddílùm ¾ivota šlechetné rysy.“
Vláda Šalamounova
