Úloha Saula, váleèníka ka¾dým coulem, nebyla jednoduchá. Filištíni, kteøí v daném okam¾iku pøedstavovali hlavní nebezpeèí v zemi, byli (jak se zdá) fyzicky robustnìjší ne¾ Izraelci a byli té¾ technicky o jednu epochu dál ne¾ Saulovo vladaøství. Zatímco Izrael zùstával ještì v dobì bronzové, Filištíni ¾ili ji¾ v èasech ¾elezné doby. Své technické tajemství støe¾ili ovšem právì tak jako døíve Chetité, a Saulovo vojsko tedy nastupovalo do bojù s bronzem proti daleko pevnìjšímu ¾elezu svých soupeøù. Izrael, jak dokládá Písmo, nemìl ani vlastní kováøe, a tak se za všemi opravami zemìdìlského náèiní – radlic, seker i bodcù na dobytek – museli Hebrejci vydávat do zemì svých úhlavních nepøátel. Politická moc Filištínù byla tedy svým zpùsobem zalo¾ena na ¾eleze. ®e technika ještì neznamená nebo nemusí znamenat všechno, ukázala vzápìtí øada bitev, v nich¾ Izrael moc daleko silnìjšího soupeøe rozdrtil. Jak si ještì všimneme, nejkrásnìjší symbolikou se stal pozdìjší duel pastýøe Davida s obrem Goliášem.
Filištínští, jak jsme si ji¾ øekli, dr¾eli i výteèné strategické pozice, z nich¾ neustále hrozilo rozdìlení Izraele na tøi èásti. Pevnost Megiddo, linie moci vedoucí za Jeruzalémem a opìrné body Gáza, Aškalón, Ašdód, Ekrón a Gat pøedstavovaly v té dobì skuteènì ¾ivotní ohro¾ení Izraele.
Vra»me se však k Saulovi, který si po prvním vítìzství ponechal ve zbrani nevelký poèet ozbrojencù. Dvìma tisícùm velel sám, tisíc mu¾ù svìøil – coby hranièní strá¾ – synovi Jónatanovi. Svùj palác pak zbudoval blízko své domoviny, v Gibeji, pìt kilometrù severnì od Jeruzaléma, tedy v bezprostøedním kontaktu s filištínským nebezpeèím. Odhalené zbytky stavby naznaèují skromnou palácovou budovu o velikosti 51 krát 34 metrù.
Aèkoliv se Saulovi podaøilo dovršit sjednocení kmenù zapoèaté Samuelem, historie nám ukazuje, ¾e tento velký váleèník nebyl mravnì právì nejpevnìjší osobností. Jedno morální selhání neslo za sebou vìtší a vìtší prohøešky, které nakonec zavedly Saula i jeho potomky na cestu k neblahému finále. Písmo a Samuel napøíklad vytkli Saulovi, ¾e si osvojil knì¾skou dùstojnost, kdy¾ v Gilgálu pøinesl Bohu zápalnou obì». K této události došlo krátce po tom, co Saulùv syn Jónatan potøel na hranicích strá¾ Filištíncù. Proto¾e izraelský vladaø vytušil pøíští sled událostí, zaèal soustøeïovat jednotky v Gilgálu. Nepøítel skuteènì vytáhl do boje – tentokrát prý s tøiceti tisíci vozy a šesti tisíci jezdci. Kdy¾ se Saulova armáda v nastalém strachu zaèala vytrácet z pole a kdy¾ se Saul v èasové tísni nemohl doèkat veleknìze Samuela, obìtoval Bohu sám. „Co jsi uèinil?“ ptal se Samuel a sdìlil neš»astnému Saulovi, ¾e jeho království neobstojí a ¾e si Bùh našel jiného mu¾e podle svého srdce. Situace vypadala zoufale; za Saulem zùstalo v kritickém okam¾iku pouhých šest stovek mu¾ù, kteøí se zdánlivì ani nemohli postavit nepøíteli v otevøeném poli. A pøece se Jónatanovi s jediným mu¾em podaøilo hned v úvodu støetnutí pobít dvacet mu¾ù filištínské strá¾e. První Jónatanùv úspìch v bitvì a zmatek na stranì protivníka pak vyburcovaly k boji i zbytek izraelské armády, ba i ty, kteøí øady Saulových bojovníkù pøedèasnì opustili.Cizáci se z bojištì stáhli.
Druhým pøestupkem, jeho¾ se Saul dopustil, byl neš»astný konec války s Amáleèany. Bùh prostøednictvím Samuelovým vydal pøíkaz Saulovi, aby se vypravil proti Amálekovi, který kdysi bránil Izraeli v cestì do zaslíbené zemì. Vojevùdce hebrejské armády mìl pobít všechny mu¾e a ¾eny a také hospodáøské zvíøectvo nepøítele. Izraelský vladaø v boji zvítìzil, avšak pokynu, který mu pøed ta¾ením sdìlil Samuel, nedbal. Nejlepší kusy dobytka a ovcí i krále Agaga ušetøil masakru a odvedl je jako váleènou koøist. Støetnutí s veleknìzem v Gilgálu nebylo Saulovi právì nejpøíjemnìjší. Zajatého krále Agaga zabil veleknìz vlastní rukou a Saulovi pak Samuel sdìlil, ¾e „dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bli¾nímu, lepšímu, ne¾ jsi ty“. (1S 15,28) Saul se sice vymlouval, ¾e chtìl nejlepší kusy dobytka obìtovat Bohu, Samuel však striktnì odmítl všechny výmluvy slovy, ¾e Bùh si ne¾ádá obìti, ale poslušnost. Od této chvíle a¾ do konce ¾ivota král veleknìze Samuela nespatøil.
Na scénu izraelských dìjin však zaèíná vystupovat postava velkého vladaøe Davida. Knìz Samuel dostává toti¾ bo¾í pøíkaz, aby se vydal s olejem k pomazání nového krále ve mìstì Betlémì. Králem má být jeden z osmi synù, které zplodil Jišaj Betlémský. Pøed Samuelem defiluje postupnì sedm synù a knìz tuší, ¾e ani jeden z nich není oním vyvoleným. Dovídá se však, ¾e osmý syn David pase ovce; povolává jej a právì tohoto ryšavého chlapce poma¾e na krále Izraele. Davidovi a Saulovi je ji¾ vzápìtí souzeno setkat se tváøí v tváø. Kdosi toti¾ trudomyslnému králi poradil, aby si pozval mistra ve høe na harfu, Davida. Od této chvíle na Saula, který ji¾ pøedtím ¾il ve stínu ušlechtilého Samuela, padá stín dvojnásobný.
A aèkoliv mù¾eme i Samuela i Davida pokládat za skuteèné pøátele Saulovy, pøece se nakonec záš» zklamaného, neklidného krále obrátí právì proti mírnosti Davidovì.
Neblahé zkušenosti s mocenskými vladaøi, zapsali autoøi Talmudu do svých textù. V jednom z nich, který ocitoval J. Hirsch, se napøíklad vypráví: „Ocas hada pravil k hlavì jeho: Jak dlouho budeš prvá? Pøenech mi vùdcovství! I nastoupil ocas vládu. Plazil se pøes potoky a vpadl do nich, pøes po¾áry a ocitl se v nich, pøes trní a bodláèí a rozbodal se. Tìlo hadovo bylo dìsnì poranìno. Proè asi? Je¾to byl jeho ocas a nikoli hlava vùdcem. Tak jest to i s lidmi. Následují-li malí veliké, pak vyplòuje Bùh pøání jejich, následují-li však velcí malé, nestává se nièeho ne¾ neštìstí.“ Na jiném místì èteme o pomíjivosti moci královské: „Dítko, jemu¾ je pouze jeden den, nepotøebuje chrániti lasièek a myší, neb tyto prchají pøed ¾ivým èlovìkem, kde¾to musíme i sebemocnìjšího vladaøe, zemøe-li, chrániti nejmenších hlodavcù.“ Co¾ platí pro všechny èasy...
David šel do války volky nevolky...
Následník trùnu rozptyluje tedy mocipána Izraele svou hrou. Saul je po tomto prvním setkání donucen vytáhnout proti Filištínským; na váleèném poli se však oba dva, Saul i David, setkávají vzápìtí podruhé. David je poslán se stravou za staršími bratry, pøíslušníky Saulova vojska. V le¾ení se dovídá, ¾e pøes tøi metry vysoký Goliáš, obrnìný od hlavy a¾ k patì, vyzývá ji¾ po ètyøicet dní Izrael, aby vyvolil bojovníka, který by byl ochoten se mu postavit. Jestli¾e nìkterý Hebrej obra porazí, Filištínští se poddají vítìzi...
Král Saul marnì nabízí bohatství i dceru, najde-li nìkterý z bojovníkù odvahu støetnout se s Goliášem. Nyní se tedy hlásí David. Saul sice pochybuje o síle tohoto „mládeneèka“ – kdy¾ se však následovník Saulovy vlády dušuje, ¾e zabil medvìda a lva, kteøí napadli jeho stádo, Saul nakonec povolí. Nejprve navlékají Davidovi tì¾ké brnìní – kdy¾ však pastýø zjiš»uje, ¾e by byl v duelu pøíliš nepohyblivý, svléká svou zbroj a spokojí se s nìkolika kamínky a pastýøskou holí.
Vojska stála na kopcích a v údolí mezi nimi mìlo dojít ke støetu zdánlivì nerovných sil. „Copak jsem pes, ¾e na mì jdeš s holí?“ (1S 17,43) vysmívá se Goliáš. „Ty jdeš proti mnì s meèem, kopím a oštìpem,“ odpovídá David, „já však jdu proti tobì ve jménu Hospodina zástupù, Boha izraelských øad, kterého jsi potupil.“ (1S 17,45) Pak vyòal z mošny kámen, mrštil prakem a ranou do èela Goliáše zabil. Obrovským meèem s»al zabitému hlavu. Za Filištínskými, kteøí zaèali v tomto okam¾iku zmatenì prchat, vyrazila celá Saulova armáda.
Tady se však zaèíná rozvíjet i konflikt mezi králem a vítìzným Davidem. Davy lidu vítají toti¾ více Davida ne¾ vladaøe, vykøikují, ¾e mladý pastýø zabil desetkrát víc nepøátel ne¾ sám král. Kdy¾ se Saul nakonec dovìdìl o pomazání, jeho¾ se Davidovi dostalo z rukou veleknìze Samuela, promìnila se jeho prvotní ¾árlivost v nesmiøitelnou nenávist. Ji¾ druhého dne po bitvì mrštil kopím po Davidovi, který hrál na harfu. Vzápìtí dal Davidovi velení „nad tisíci“ s tichou myšlenkou, aby chlapec radìji sešel nepøátelskou zbraní ne¾ rukou Saulovou. Kdy¾ se pak do Davida zamilovala Saulova dcera Míkal, ¾ádal Saul vìno, jím¾ chtìl vlastnì Davida vydat do rukou Filištínù. Ne¾ádal toti¾ nic jiného ne¾ „sto pelištejských pøedko¾ek“. (1S 18,25) David pøinesl dvojnásobek a Saul vyzval své lidi, aby Davida zavra¾dili. Kdy¾ se nikdo nemìl k èinu, mrštil nakonec po Davidovi znovu svým kopím. David uhnul, ale jeho dùm oblehli vzápìtí najatí vrahové. ®ena Míkal pomohla naštìstí Davidovi k útìku oknem. Saulovi, který pro Davida vyslal posly, Míkal vzkázala, ¾e man¾el onemocnìl. Kdy¾ si vladaø nakonec nechal pøinést Davida i s lù¾kem, stál s vra¾edným úmyslem bezmocnì nad prázdnou postelí. Naštìstí se ji¾ dávno vytvoøil pøátelský vztah mezi královým synem Jónatanem a Davidem – a Jónatan varoval svého pøítele pøed dalšími vra¾ednými úmysly vlastního otce. Od této chvíle vrší Saul jeden zloèin za druhým. Prchající David se zastaví u nic netušícího knìze Achímeleka,který mu dá najíst a vydá mu dokonce Goliášùv meè ukrytý ve svatyni. Saul nechá vzápìtí Achímeleka a ètaøiaosmdesát dalších knì¾í popravit. David se zatím dostal a¾ k Filištínským – ti však poznali legendárního bojovníka, který srazil hlavu Goliášovi, a David vyvázl z nebezpeèí jisté odplaty jen pøedstíráním šílenství. Filištíni vyprovodili svého protivníka a¾ na hranice; David vzápìtí shromá¾dil na ètyøi sta lidí, mezi nimi¾ byli i bratøi, zøejmì stíhaní Saulovým hnìvem. Kdy¾ však pronásledovaná skupina hledá azyl a¾ v sousedním Moábu, ¾ádá prorok Gád Davida, aby se vrátil do judské zemì – zøejmì proto, ¾e budoucí vladaø musí vystoupit pøed izraelské spoleèenství, jemu¾ má napøíštì vládnout. Nesporný je i pokyn Hospodinùv, aby David vytáhl na pomoc mìstu Keíla, které obléhají Filištínští. David skuteènì obléhané vyprostil – avšak o místì jeho pobytu se dovídá Saul, který se okam¾itì vydává na pochod. V hradbách mìsta chtìl Davida pøekvapit, kdy¾ však dorazil k bránì, ji¾ svého následníka ve mìstì nenalezl. David se svou dru¾inou, se šesti sty lidmi, opustil Keílu vèas. Král se ani nyní nevzdává a stíhá prchající v otevøeném terénu; v okam¾iku, kdy¾ se ji¾-ji¾ králi zdá, ¾e štvance dostane do svých rukou, zastihne jej zpráva, ¾e do zemì vpadli Filištínští. Stíhání bylo tedy okam¾itì ukonèeno. O nìco pozdìji dostal Saul zprávu, ¾e Davida nalezne v Én-gedí (Engadi), v oáze na západním bøehu Mrtvého moøe. Ve skalnatých svazích této konèiny je mnoho jeskyní a David v jedné z nich nalezl úkryt.
Mu¾i, kteøí stáli vedle Davida, chtìli vyu¾ít toho, ¾e jim Bùh sám vydal Saula do rukou. David však odmítl zabít „pomazaného Hospodinova“. Vystoupil naopak z jeskynì, poklonil se králi a dal mu srozumitelnì najevo, ¾e nemá v úmyslu vztáhnout ruku na svého vladaøe.
„Jsi spravedlivìjší ne¾ já,“ (1S 2,18) pøiznal Saul a rozplakal se. David tedy na Saulovu ¾ádost dokonce odpøísáhl, ¾e nevyplení Saulùv dùm.
V krátkém období relativního klidu dospìl David do „Páranské stepi“; po¾ádal zde bohatého hospodáøe Nábala o potravu pro své lidi. Nábal Davidovy posly odmítl se slovy, ¾e nedá chléb a vodu lide18m, které nezná a o nich¾ ani neví, odkud pøicházejí. Jeho ¾ena Abígajil však vychází Davidovi vstøíc a pøináší krom chleba a masa i sušené ovoce a víno. Sotva¾e se Nábal dovídá o pohoštìní Davidovy dru¾iny, raní jej, jako dotèenou lakotu, mrtvice a Abígajil se vdá za pøíštího krále Izraele.
To u¾ je však Saul znovu na stopì Davidovì – David v té chvíli dává vladaøi druhý mravní políèek. Vniká v noci do le¾ení a vezme spícímu královi pohár a kopí. Za ranního rozbøesku pak vystoupí na vrcholek nad táborem a ukazuje zdáli oštìp a èíši, aby Saulovi pøipomnìl, ¾e ji¾ podruhé mìl jeho ¾ivot v rukou. Saul Davidovi znovu nakrátko slibuje, ¾e jej pøestane pronásledovat.
Dru¾ina následníka izraelského trùnu Davida se vzápìtí po tomto incidentu nechává najmout do slu¾eb Filištínských. To se však ji¾ blí¾í finále dramatu. Schyluje se k nové bitvì s Filištíny a Saul stíhaný vìènou úzkostí vyhledává vìštkyni, která doká¾e navazovat spojení s dušemi mrtvých. Saul volá jejím prostøednictvím zesnulého Samuela. Nìkdejší veleknìz však vladaøi jen s pøesnìjším urèením potvrzuje svá dávná slova: „Zítra budeš ty i tvoji synové u mne.“ (1S 28,19) Nazítøí bylo Saulovo vojsko skuteènì rozbito. Saul sám nalehl na vlastní meè a Filištínští tìlo krále a jeho potomkù pøibili na zeï v Bétšanu. Obèané mìsta Jábeše, které kdysi Saul na poèátku své ¾ivotní dráhy vyprostil z obklíèení, sòali tìla mrtvých a postarali se o jejich dùstojný pohøeb.
Teï je ovšem na èase, abychom prošli mapami, na nich¾ si zopakujeme øadu topografických údajù z doby pøedhistorické. Hned na první mapì je cesta Izraelcù z Uru, tedy z území dnešního Iráku, tedy z míst, v nich¾ studoval orientalistiku autor textu. Pøes Charan, o nìm¾ jsme hovoøili, se ®idé dostali a¾ do Egypta. Význaènou postavou finální cesty byl Josef, za ním¾ pøišli i jeho bratøi.
Na druhé mapì mù¾eme vysledovat cestu z Egypta do zaslíbené zemì. Trasa, kterou by dnešní turista, ba i tehdejší poutník zvládl za necelý mìsíc, zabrala Izraelcùm ètyøicet let. Jednu generaci - jde asi o historickou zkušenost, ¾e musí vymøít pamìtníci starých èasù, navíc celá ¾idovská populace, která na mnoha místech lamentovala, a odmítala zmìnit "kvas" svého myšlení.
Nu a na tøetí mapì pozorujeme hranice "zaslíbené zemì", jak si je naèrtly jednotlivé kmeny. Také si mù¾eme zopakovat, jak velké bylo území historicky nejvýznamnìjších vladaøù doby královské, tedy øíše Davidova a Šalomounova, o ní¾ se doèteme v pøíštím pokraèování.
