Tohle povídání si dovolím vìnovat jedné sleènì, kterou jsem potkala dnes ráno. Bylo krásnì, procházka pøes Palackého most mnì pøíjemnì naladila, proto¾e pohled na Hradèany zalité sluncem se opravdu neookouká. Vltava plynula taky klidnì, slunce posílalo do vln støíbøité odlesky a rybáøi na svých loïkách sedìli jako v¾dy malebnì a zadumanì.
Ve Václavské pasá¾i jsem ze zalíbením a následnì s povzdechem (ty si taky nekoupím…) chvilièku obdivovala botièky jako pro Popelku a rozkvetlá støemcha v parku na Karlovì námìstí mi pøipomenula, ¾e moje „støemchová“ váza je zatím prázdná.
Dobrá nálada mi pøetrvala do chvíle, ne¾ jsem udìlala zásadní chybu. Ne, ¾e bych mìla jít nakoupit jinam. Obchod, který ka¾dý všední den ráno navštìvuji, abych si poøídila denní pøíjem kalorií, je úpravný, èistý a prostorný. Ale – šla jsem zaplatit k pokladnì, ve které sleèna, které toto povídání pøipisuji, právì sedìla. Podívala se na mì úkosem a štìkla: „Vedle!!!“ Znìlo to jako prásknutí bièem. Skoro jsem mìla chu» zeptat se, zda si do mì nechce kousnout. Mo¾ná, ¾e by jí pár kapek nevinné krve uspokojilo. Pøešla jsem ke druhé pokladnì a pooèku ji sledovala. Zavírání kasy se podobalo výstøelu a sloupec košíkù pøesunula ke vchodu kopáním. Snad tak vybila všechnu negativní energii a v poledne bude u¾ na zákazníky vlídná. Ale to mi není nic platné. Tou dobou tam nechodím.
Mým snem je, aby první „cizí“ èlovìk, kterého ráno potkám, byl alespoò trošku pøíjemný. Nemyslím tím, ¾e by se lidé mìli na sebe zubit, jako ti š»astlivci z reklamy na bìlení chrupu. V ranních hodinách nezkoumám upøímnost úsmìvu, úplnì mi staèí ten profesionální.
Ještì trochu otøesená jsem nastoupila do tramvaje. Pøede mnou se tam nahrnuli mládenci s batohy, spoustou øeèí, samá ruka, samá noha. Obsadili vítìznì všechny volné sedaèky, ale najednou jeden vyskoèil jako bodnutý vèelou a s gestem gentlemana mi nabídl místo. Ú¾asné. Mo¾ná, ¾e nìkterá z ¾en v mém vìku by se cítila dotèená. Tøeba by jí vadilo, ¾e je pova¾ována za ubohou staøenku, která se neudr¾í na nohou. Ale já jsem si v té chvíli pøipadala jako opravdová dáma, která je hýèkána pozorností pohledného mladíka. A tak jsem si uvìdomila, jak zavádìjící je první dojem a zevšeobecòování. Sleèna v pokladnì, pìknì upravená, o které se pøedpokládá, ¾e bude, kdy¾ ne milá, tak aspoò zdvoøilá, se projeví jako vnuèka vlkodlaka. A mládenec, kterého by moralista oznaèil za nevychovance, má v sobì noblesu Oldøicha Nového.
Milá sleèno, mo¾ná, ¾e Vám právì dnes nìkdo ublí¾il, nebylo Vám dobøe, špatnì jste se vyspala nebo Vás „dostal“ pohled na výplatní pásku. Ale pøenést svùj vztek na druhé, problémy nevyøeší. Tak¾e prosím neštìkat. A kdy¾ u¾ byla øeè o reklamách, jedna z nich je skuteènì pravdivá. Slogan na ní zní: úsmìv sluší ka¾dému.
Prosím neštìkat!