Slu¾ebníci samoty
Obèas si dávám drš»kovou polévku. S teplou houskou je to pochoutka. A proto jsem vykroèil smìrem k restaurantu Escaddo, které, aè uprostøed kroèehlavského sídlištì, skýtá pohodu a je pro mne ostrùvkem tiché inspirace. U¾ dávno se známe se stálými hosty, pan Volf vypráví o kladenském loutkovém divadle Lampion, vzpomínáme na herce a tvùrce scény, která oslovila a tìší stále spousty malých i velkých divákù. Majitel Escadda Milija Dra¾koviè podává pevnì ruku, zeptáme se na zdraví, na poèasí a já usedám ke svému stolku, odkud vidím ven do ulice. Právì procházela paní, lépe øeèeno cupitala, ta¾ena svým ètyønohým harlekýnem.
Mnoho let jsem se domýšlel, ¾e psi jsou sice vìrní a oddaní, ale ¾e moudøí nejsou. Také jsem mìl utkvìlou pøedstavu, ¾e jsou sluhy a otroky èlovìka. Pøesto jsem se choval a chovám k psímu plemeni v¾dy laskavì. Psí oèi mì dojímají. Dívají se, jako by se bály, ¾e jim nav¾dy odejdeme. Hlídají majetek, dùm, zahradu a doká¾í nás bránit proti lumpùm. Vyhledávají ukryté svinstvo – drogy, vodí mìstem nevidomé a høejí naše nohy v neèase.
Zaèal jsem na tu zdánlivou otrockost dívat zcela jinak. A nìjak podvìdomì jsem zaèal hledat podobenství s námi – lidmi. Proè vlastnì nazýváme ty, kteøí slou¾í ostatním a pomáhají, sluhy? Je pøece køes»anskou povinností pomáhat tìm, kteøí nemohou. Chlupáèi nosí v horách soudky s rumem, tahají sanì snì¾nými plánìmi, bìhají po závodních dráhách pro potìšení svých pánù, tanèí v cirkusech na kulatých míèích, proskakují ohnivými kruhy a èekají u stolù na malou kostièku.
V zimì sedí uvázáni u odpadových košù u marketù a tøesou se strachem, jestli se objeví jejich milovaný majitel. Pùlhodina je pro nì vìèností. Ale nejvìtší slu¾bou, kterou dávají, je láska, kdy¾ pøijde k lidem samota.
A tihle Bo¾í tvorové, malí, velcí, strakatí, s ušima visícími k zemi, s vrásèitými èumáky se nechávají hladit a my u nich hledáme nìhu, kterou nenalézáme u svých bli¾ních. Oni nerozlišují své pány na bohaté a chudé, neposuzují naši krásu ani ošklivost. I ten nejobyèejnìjší lidský tvor, který jim dává vodu, jídlo a pohlazení, je pro nì jediným kamarádem. Nikdy se nedo¾ijí vìku jako jejich kamarád a pán. Stárnou, belhají se za svým pánem, spoleènì s ním vzdychají a na ka¾dém rohu odpoèívají. A dálky se obìma prodlu¾ují, cesta do parku je pro nì nekoneèná.
Dívají se z okna na špatné poèasí a obèas olíznou ruku, kdy¾ pán dlouho mlèí. Jiní jejich psí druzi jsou pøivázáni u boudy, oèima rozmlouvají s Mìsícem, a tisíce hvìzd na nebi jsou pro nì oèima vzdálených kamarádù. Dívají se do oken, za nimi¾ se pohybují ti, kteøí obèas pøinesou kousek vánoèního øízku a to moc dobré a sladké cukroví.
Nejvíce mne na psích tvorech uchvacuje jejich pospolitost. Oni neznají rasismus, nenávist, závist. Jsou to stále dìti z mateøské školy. Je jim lhostejný vlastní rodokmen, nevadí jim, ¾e nejsou èistokrevní, je jim šumafuk, jestli za nì pán dal padesát tisíc nebo je dostal z útulku zadarmo. Setkávají se v ulici, hrají si jako dìcka s klacíkem, sna¾í se uchopit do zubù petláhev a honí se kolem lavièek pro potìšení svých lidských pánù. A mnozí hledí smutnì ze zamøí¾ovaných cel a nedoká¾í pochopit, proè je jejich kamarád a pán vyhodil z jedoucího auta. Bì¾eli za ním po nekoneèné silnici, a kdy¾ jim došly síly, marnì èekali, jestli se pro nì ten, kterého mìli rádi, vrátí.
Pøed restaurantem se zastavila stará dáma s malým psíkem. Mìl na sobì rù¾ový kabát proti zimì a sna¾il se co nejvíce natáhnout z vodítka. Našel kamaráda. Obrovská doga se k nìmu naklonila a shovívavì se nechala olizovat. Dívali se do oèí a mo¾ná øíkali svou psí øeèí: „Jak se máš? Odkud jsi?” A tak jsem napsal tenhle oslavný fejeton o hodných psech, o tìch, které nezkazili zlí a hloupí páni. Já neznám vìtší vìrnost ne¾li tu, kterou oplývají hafánci, pejsanové, psíci, hafálkové, ratlíci, òafounci… Jsem pøesvìdèen, ¾e Pán Bùh u¾ pøi jejich stvoøení myslel na to, jak jednou budou léèit vìènou samotu èlovìka. Mám rád ty slu¾ebníky samoty. Jsou symbolem skromnosti.
