Každý z nás je trochu klaun

Klaun Jean-Baptiste Gaspard Deburau, to není kousek klauna v nás, to je herecká osobnost. To není o třinácté komnatě, to není o krunýři, za nímž by se skrýval. Jeviště byla jeho práce, tvrdá práce, protože musel bavit lidi, hrát, ať měl v duši radost, trápení či velký žal. Taková rutina člověka vyčerpává. A když vyčerpaný Deburau nemohl dál, šel za lékařem, šel si vysvléct tělo i srdce, šel se uzdravit.

O tom, že má každý člověk v sobě kousek klauna, není nic hanlivého. Obyčejně takoví lidé mají smysl pro humor, dávají se všanc, aby udělali radost druhým. V tu chvíli nerozmýšlejí, do jaké míry dávají svou kůži na trh. Mají přemíru radosti a radují se ze života, z přátel, z práce, z každé maličkosti, že nemohou jinak a předávají radost druhým. Mají-li třináctou komnatu, pak je to kouteček v jejich duši, kde může být ukryto jejich tajemství, city, láska, nevinné vzplanutí, které nikomu neškodí. Nepotřebují je vyřvávat do světa třeba jen proto, aby se nezesměšnili.

Takoví lidé nemívají dvě tváře. Lidé s dvěma tvářemi nemusí mít ani zbla z klauna. Jsou to opatrníci, pokrytci, kariéristé nebo lidé se špatným svědomím. Kdo nemá čisté svědomí, kdo má na svém kontě nějaký hřích, je samozřejmé, že jej bude tajit. A proč by také se s ním chlubil, stavěl se do špatného světla. Když se člověk svěří někomu nazdařbůh, dává protějšku nůž a střenkou do ruky. To každý ví po první zkušenosti. A ta mu praví: příště si dávej pozor, neříkej, co by ti ublížilo, zalži. Takovému člověku se nabízí, aby měl dvě tváře. Jednu pro okolí a druhou pro své svědomí. A svým dvěma tvářím většinou přizpůsobí řeč. Mnohdy si ani neuvědomuje, že neříká pravdu, neuvědomuje si, že lže a že na to jednou doplatí, protože, jak víme, lež má krátké nohy.

Nastává otázka, komu lže. Jen těm, kdo mu položí otázku, nebo spolupracovníkům, kamarádům, rodičům, manželce či dětem? Kdo se naučí lhát, zakrátko nerozezná tu mez mezi pravdou a lží. Zalhat zpočátku mu může připadat jako nevinné, ale ono tomu tak není. Do lži se člověk zamotává, zapadá do ní jako do bahna. Ať jde o prosťáčka nebo o člověka ve vysoké politice. A pak se samozřejmě zaštítí krunýřem, aby byl nevinný, aby nebyl zranitelný. Jestliže takový člověk zaštítěný krunýřem nemá jedinou osobu, které by mohl říci pravdu, tak takový člověk je chudák. Nemá mu kdo otevřít oči. Nemá spokojenost ani porozumění, vážnost, nemá nic. A jaký je život ve věčné lži a nespokojenosti? I kdyby se dostal na výsluní a byl obklopen lidmi pod rouškou přátelství, stejně tak by jim nevěřil, neboť by byl přesvědčen, že jsou stejní jako on. Že i oni mu lžou. A jak by se mu žilo v takové prázdnotě? Dobře by věděl, že je to jen pozlátko dobré tak jen pro závist.

Není bohatší ten, kdo má jednu tvář, i když je někdy obrácená k slunci nebo stíněná tmou? Nemusí nic předstírat a lhát na každém kroku. Jak víme, pravda nás činí svobodnými. Tak nějak je to psáno v bibli. Kdo nelže, je obklopen přáteli rodinou a udělá-li nějaký hříšek, má naději, že mu bude odpuštěno. Takového člověka netíží špatné svědomí. Takového má každý rád. Není takový člověk šťastný? Možná, že o tom ani neví, ale ví, že je radostný a tak může ze sebe občas dělat klauna. Pro svou radost a pro potěšení všech kolem.

Každý, kdo z nás je trochu klaun, je trochu šťastný.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky